Považujete se za aktivistku?
Není to má primární činnost. Za aktivisty považuji hlavně statečné lidi, kteří se aktivně angažují a třeba i podstupují nějaká rizika, a samu sebe takto nevnímám. Nějakým způsobem ale aktivistka jsem. Snažím se narušovat zavedené pořádky, ukazovat jiné možnosti a pohledy a napomoci k většímu porozumění určitým záležitostem.
Myslíte, že v umění neriskujete?
Jako umělkyně se potýkám s určitými finančními riziky, zatěžuji svoje tělo. Kdybych byla umělkyně v USA nebo ve Velké Británii, cítila bych je určitě více. Queer témata nebo otázky migrace jsou diskutované a ožehavé a já k těmto skupinám patřím. Jako anglicky mluvící osoba bílé pleti to mám ale asi jednodušší než jiní a mou queerness na první pohled nepoznáte.
Řekla byste, že cílem umění je předat nějakou zprávu?
Byla jsem vychovávaná, že ano. Na škole nám říkali, že umělecká tvorba je sociální a politický akt a umělci jsou klíčoví pro fungování společnosti stejně jako učitelé, doktoři nebo právníci. Umění s sebou podle mě vždycky nese nějakou zprávu. Když ale tvořím, nesnažím se divákům sdělit jednu konkrétní věc. Nechci, aby se v divadle cítili jako na přednášce. Sama to jako divačka nemám ráda. Chci jim ale nabídnout „dobře propečený dort“, aby bylo vidět, že se na díle pracovalo do hloubky a je udělané tak, aby jim dovolilo do něj vstoupit.