Jiří Bartovanec k české premiéře Kreatur: „Výzvy jsou životně důležité a mladý člověk je potřebuje dvojnásob.“

Jiří Bartovanec. Foto: Vojtěch Brtnický

Autor: Josef Bartoš

Kde se zrodila myšlenka přenést dílo Sashy Waltz na studenty konzervatoře?
Všechno to začalo před několika lety, když jsem pro třetí ročník konzervatoře vytvořil choreografii Svěcení jara. Myšlenku tohoto projektu jsme tenkrát dali dohromady se Zuzanou Sýkorovou a Petrou Hauerovou. Domnívali jsme se totiž, že je nezbytně nutné, aby studenti a budoucí absolventi věděli, co život profesionálního tanečníka obnáší. A jsem nesmírně rád, že se dodnes tento princip nevytratil a na škole každý rok pro třetí ročník vytváří nějaký český choreograf plnohodnotné umělecké dílo.
Pak jsem se stal členem umělecké rady konzervatoře a domluvili jsme se, že budu fungovat jako zahraniční spojka. Začali jsme uvažovat o spolupráci se zahraničními subjekty. Nabídl jsem, aby se škola přijela podívat do Hellerau na představení Kreatur. A právě tam to spontánně vzniklo. Inscenace všechny ohromila a najednou jsme začali debatovat o možnosti adaptovat ji pro studenty. I početně to vyhovovalo. Tančí v ní čtrnáct interpretů a taková skupina se dala vytvořit spojením dvou ročníků.

Neobávali jste se, že by tak náročnou choreografii studenti nemuseli zvládnout?
Nerad pochybuji o něčem, co se ještě nestalo. Věřím v upřímnou píli, která se vždy musí projevit, i kdyby to nebylo úplně „top“. Výzvy jsou podle mě životně důležité, sám je potřebuji a mladý člověk dvojnásob. Někdy mě naopak mrzí, že těch výzev pro mladé lidi není zase tolik.

Jak na tento nápad reagovala Sasha Waltz?
Sasha tenkrát v Hellerau byla, a proto jsem hned druhý den téma nadnesl. Byla nadšená a otevřená spolupráci. Museli jsme samozřejmě řešit licenční a další technické záležitosti, ale jinak okamžitě souhlasila. Mohl jsem tedy ihned začít s ředitelkou Romanou Lisnerovou vyjednávat termíny, které jsme původně domluvili na začátek března. 
Tenkrát jsem tedy poprvé zavítal do Duncanu. Byl to ale zároveň týden, kdy v Čechách došlo k uzavření škol. Začali jsme pracovat v pondělí a ve středu jsme museli zkoušky přerušit. Za tak krátkou dobu jsme udělali velký kus práce, a to i díky tomu, že studenti byli skvěle připraveni díky Doře Sulženko-Hoštové, která s nimi už během února pracovala. Rozhodli jsme se proto udělat neveřejnou ukázku pro studenty a pedagogy. Podařilo se nám zároveň tyto části nafotit a natočit, což jsem později využil v komunikaci se Sashou. Když jsem se s ní o záznam podělil, byla nadšená. A najednou mi řekla po telefonu: „Tak to dodělej. V tomto máš mou plnou důvěru.“

Proč padla volba zrovna na Kreatur?
Sám v tom tančím, účastnil jsem se procesu tvorby a pak je to jedno z mých nejoblíbenějších děl. Zároveň je z pohledu tématu velmi aktuální, obrací se k současné společnosti, která se přímo týká nejmladší generace. Obsahuje také širokou paletu tanečního projevu z pohledu dynamiky i stylu, což se mi zdá jako ideální pro studenty, kteří by si měli vyzkoušet od každého trochu.

Jak probíhala adaptace originálu? Nakolik se od sebe původní a tato nová, „duncanovská“ verze liší?
Dramaturgicky samozřejmě došlo k několika úpravám. Například celý začátek, kterému se říká „clouds“, je z pohledu choreografie totožný, neměli jsme ale originální kostýmy, a proto jsme nakonec došli k nahotě. Ale není to jediný případ. Zejména z důvodu nedostatku času a náročnosti některých scén jsme se rozhodli některé pasáže vypustit úplně a vytvořit různé choreografické „smyčky“. Podobně jsme museli z licenčních důvodů upravit konec, jelikož v originální verzi se hraje skladba Je t’aime.

Jak probíhalo předání samotné choreografie?
Předem jsem si vyžádal fotografie studentů a každému jsem spíše intuitivně přiřadil jednoho z originálních interpretů. Byla to taková ruská loterie. Někoho jsem už trochu znal a byl jsem si jistější, ale u některých jsem se rozhodoval spíše podle typu. Při zkoušení jsem pak každého přejmenoval a na svou hruď si studenti museli napsat jméno originálního tanečníka nebo tanečnice, abych poznal, o koho se jedná. (smích)
Samotná adaptace pak probíhala pomocí studia několika záznamů inscenace. Společně jsme pak ladili detaily a čistili pohybový materiál. Zároveň ale choreografie není stoprocentně fixní, mnoho partů je vytvořeno spíše na bázi určité taneční kvality, v níž interpret improvizuje. Takže tady musel přijít kreativní vklad od pražských tanečníků, na kterém jsme velmi pilně a usilovně pracovali.

Se studenty Konzervatoře Duncan Centre pracuješ již podruhé, a to velmi úspěšně. Co soudíš o připravenosti studentů a absolventů této školy pro svět profesionálního tance?
Připraveni určitě jsou, protože jinak by se takové věci a události jako Svěcení jara a Kreatur nikdy nemohly uskutečnit. Výjimečné je, že škola se snaží studenty vychovávat nejenom jako tanečníky, ale jako osobnosti. A toho si velmi vážím.

Ty sám patříš mezi její úspěšné absolventy. Hned po maturitě jsi prošel konkurzem právě do Sasha Waltz & Guests. Co ti k tomuto úspěchu pomohlo?
Důležitá je motivace člověka. Sám jsem se už jako student třetího ročníku dotkl života profesionálního tanečníka díky Petře Hauerové, která mě přizvala k projektu Carmina Burana ve Státní opeře. To byl pro mě neuvěřitelný zážitek a zkušenost. V tu chvíli jsem žil životem, jak jsem si ho vždy představoval. A pak ve čtvrtém ročníku jsem tančil tamtéž v choreografii Petra Tyce. Právě tyto dvě zkušenosti mě velmi namotivovaly, sepsal jsem rukou životopis a odeslal na vyhlášený konkurz. Nebyla to namyšlenost, ale upřímná touha potkat se s těmi velikány současného tance, o kterých nám naši profesoři vyprávěli. Navíc Sashu Waltz jsem viděl ještě předtím s Davidem Zambranem v Divadle Archa a velmi mě zaujala. Intuitivně jsem tušil, že jsme na stejné vlně. Proto jsem se s ní chtěl potkat a konkurz jsem bral spíše jako workshop. Důležité pro mě bylo, že jsem udělal první krok k tomu, abych se mohl posunout za svým snem dále, a bylo mi tenkrát jedno, jestli uspěju. Nemyslel jsem si, že by mě mohli přijmout.

A jaké jsou další plány s uvedením Kreatur?
Ozvalo se jedno pražské divadlo, které by mělo zájem. Momentálně jsme ve fázi vyjednávání podzimních termínů. Mluvil jsem také se Sashou, zda bychom to mohli uvádět i nadále, protože povolení platilo pouze jednorázově. A její reakce byla opět pozitivní. Byla nadšená z té myšlenky, že čerství absolventi hned získají možnost tančit, a budou tak mít snazší start profesionální dráhy.

Jiří Bartovanec (1983)

V roce 1990 se stal členem folklorní taneční skupiny STAZKA v Teplé. V letech 1994–1997 studoval na baletní škole J. Dolečka v Karlových Varech a od roku 1998 na taneční konzervatoři Duncan Centre v Praze. V roce 2003 odešel do Berlína, kde spolupracoval s Farhadem Payerem a Yasmine Kalifa na divadelních představeních Jack and Harun a se skupinou Toula Limnaios na Irrsinn. V roce 2004 pracoval s Jochenem Rollerem na choreografii Mindgarden, tančil v duetu Mirelly Wiengarten Combattimento di Tancredi e Clorinda a v jejím tanečním filmu Circulatura. V roce 2007 se podílel na projektu Mayim Mayim ve Stadttheater Nurenberg/Furth. V roce 2010 spolupracoval s Williamem Forsythem na Human Writes a Jiřím Havelkou a Tiger Lillies na představení Here I am Human!. Od roku 2003 pracuje se Sashou Waltz a v roce 2007 se stal stálým členem skupiny Sasha Waltz & Guests. Tančí v choreografiích Sashy Waltz noBody, Insideout, Dido & Aeneas, Medea, Jagden und Formen, Continu, Matsukaze, Sacre, L’Après-midi d’un faune a spolupracoval na přípravě a realizacích mnoha dalších tanečních projektů (např. Dialoge Neues Museum, Romeo a Julie, Dialoge Maxxi, Carmen, Dialoge Kolkata...). Bartovanec tančil v roce 2014 na výstavě Sasha Waltz. Installationen Objekte Performances. S Českou televizí a Nenadem Djapicem natočil dokumenty Africké kořeny – české tančení (2010) a Kodjo (2012). V roce 2016 dokončil s Hanou Pinkavovou další dokument pro Českou televizi.
Jeho první sólo When my mind is rocking, I know it´s 7 mělo premiéru v dubnu 2008 v rámci projektu Choreographen der Zukunft (Choreografové budoucnosti) skupiny Sasha Waltz & Guests. Následovalo sóloAneho (Berlín 2010) a mnoho dalších, které uvedl na několika evropských, ale i afrických scénách. V Lome vytvořil v rámci programu Goethe Institutu choreografii Door of No Return (2011).
V roce 2014 vytvořil skupinovou choreografii GLOBE a mezi jeho poslední sólové představení patří Entropy, které uvedl v New Yorku v rámci programu Českého centra a Moving sound festivalu. Pořádá několik workshopů, jako jsou Ausser Mir (pro uprchlické děti a tanec ve školách, Berlín) a workshopy repertoárů Sashy Waltz (Radial System V Berlín).
V roce 2014 a 2015 pořádal v Soulu workshopy pro dvě taneční skupiny moderního tance cia Mamajeang Kim Seoul a Daegu City Dance Company. Pracoval se Spitfire Company. Choreografie tvoří i pro jiné skupiny, mezi poslední patří Tantehorse a představení Lessons of Touch. V roce 2016 pracoval na několika projektech, např. projekt s Konzervatoří Duncan Centre Svěcení jara Igora Stravinského. Následovala spolupráce s Národním divadlem Brno na inscenaci v režii J. A. Pitínského Otvírání studánek Alfréda Radoka. Bartovanec participoval na projektu Prague – New York Effects v programu Českého centra v New Yorku ve spolupráci s americkou zpěvačkou a herečkou Helgou Davis. 
Mimo tvůrčí práci se věnuje učení a v uplynulém půlroce odučil několik workshopů na čtyřech kontinentech v šesti městech od Buenos Aires až po Jižní Koreu, jako externista působí na Konzervatoři Duncan Centre v Praze. Spolupracoval na představení UN/RUHE – Sandig/Saunders v choreografii Antonia Ruze. Koncem loňského roku se účastnil projektu Figure Humaine / Sasha Waltz – Inaugurační oficiální otevření Elbphilharmonie Hamburg (Polabské filharmonie). Spolupracoval také na představení Luther, dancing with the Gods v režii Roberta Wilsona.

Zdroj: Tanec Praha