Jiří Jelínek: „Moc neplánuju, spíš čekám, kam mě vítr zavane…“

Jiří Jelínek: „Moc neplánuju, spíš čekám, kam mě vítr zavane…“

Jiří Jelínek: „Moc neplánuju, spíš čekám, kam mě vítr zavane…“

Jiří Jelínek patří k českým tanečníkům, kteří jsou ve světě známější než doma. K nejslavnější etapě jeho kariéry patří devítileté angažmá ve Stuttgart Ballet, kde se bleskově vypracoval ze sboristy na prvního sólistu a proslul především svou interpretací Oněgina ve stejnojmenném baletu Johna Cranka. Kromě perfektní techniky vyniká zejména přesvědčivým herectvím a hlubokým procítěním každé své role. Po stuttgartském období ho osud zavál do Kanady, a dokonce až do Austrálie. V současné době se chystá na další velkou změnu: angažmá v Petrohradu. Tanečním aktualitám se podařilo zastihnout neúnavného světoběžníka na prázdninách v Čechách a pohovořit s ním o jeho zajímavé kariéře, koníčcích a plánech do budoucna. Naposledy tě pro Taneční aktuality zpovídala kolegyně Lucie Kocourková v roce 2007 – tos byl ve Stuttgartu a tvoje kariéra bleskově rostla… Jaká byla stuttgartská léta? To byl možná poslední rozhovor v Čechách…
Jinak stuttgartská kariéra byla velice zajímavá. Ve Stuttgartu jsem byl od roku 2001 do roku 2010, odešel jsem tam po čtyřech letech, co jsem byl v Praze v Národním divadle. Šel jsem do sboru a hned první sezonu jsem dostal demisólovou smlouvu a třetí sezonu jsem byl první sólista. Byla to skvělá zkušenost, procestoval jsem půlku světa, tancoval jsem fantastické věci, spolupracoval jsem s výbornými choreografy, někteří z nich už jsou dnes po smrti. Ten soubor má ve světě veliké jméno, taky díky tomu, že hodně cestuje. Tančil jsem balety neoklasické, klasické, moderní – repertoár ve Stuttgartu je opravdu hodně pestrý. Skoro všichni velcí choreografové se stuttgartským baletem dřív nebo později spolupracují. Řekl bych, že je to nejideálnější místo pro tanečníka, který toho chce hodně zažít. Je pravda, že pro odchod do Kanady ses rozhodl i proto, žes chtěl studovat herectví? Ano, to mě tehdy také hodně zajímalo, protože herecký projev, který máme v baletu, mě hodně baví. Všude mi také říkali, že mám velký talent jako herec. Samozřejmě herectví v tancování a ve filmu je úplně jiné. V Kanadě jsem chodil na herecké kurzy k několika lidem, zkusil jsem si to… Ale nevím… Je to takový průmysl, na který bych možná měl talent, ale asi na to nemám žaludek. V Americe jsem se seznámil se spoustou herců, jak filmových, tak divadelních a ti mi vyprávěli, jak to tam chodí. Člověk musí být prodejný, bez vlastní identity, neustále chodit na konkurzy, vnucovat se a nenechat se odmítnout… A když uspěje, tak to nekončí, spíš začíná. Čím víc jsem se tím zabýval a poznával některé příběhy, tím méně jsem na to měl chuť. Ale zkusil bych to, kdyby mě někdo oslovil. V čem se lišila práce ve Stuttgartu a v National Ballet of Canada? V Kanadě jsem získal úplně jiné zkušenosti. Lišil se způsob chodu a práce souboru. V Severní Americe soubory nehrají celý rok v kuse, ale mají sezonu rozdělenou na podzimní, zimní, jarní a letní. Hodně času se stráví zkoušením, třeba pět, šest týdnů, a pak jsi na jevišti tři týdny a pak zase jsi jenom v sále a zkoušíš. Mně třeba, kdybych byl mladší, by toto nevyhovovalo. To jsem říkal ředitelce souboru hned, že kdyby mi bylo pětadvacet, tak bych tam nebyl. Člověk se nedostane tolik na jeviště, představení taky není moc a jsou dvě až čtyři obsazení: takže ve finále, když je osm představení, na tebe vyjdou třeba tři. To je hodně veliký rozdíl oproti Evropě. Ve Stuttgartu jsme měli třeba měsíčně pět různých titulů a hrálo se dvanáct- až patnáctkrát, člověk se na jevišti cítil pohodlně. Mně to šestitýdenní zkoušení v Kanadě nevyhovovalo, já už vlastně nemám ani tolik rád zkoušení, nejradši bych šel jenom na jeviště a tančil.
Na druhou stranu se člověk na vystoupení může daleko víc připravit, pro tělo to není takový šok a potom je méně úrazů. Ve Stuttgartu opravdu každý rok deset tanečníků má operaci, nějaký úraz… Což se vlastně stalo i tobě… Jo, taky jsem měl několik operací souvisejících s tancováním, opotřebování materiálu a chronické záněty. Naštěstí se mi nikdy nestalo, že bych špatně dopadl a něco si zlomil. Většinou to bylo tak, že jsem něco přetěžoval moc dlouho, neřešil to, bolest se pak stala nesnesitelnou a muselo se s tím něco dělat.
V Severní Americe to bylo tedy volnější, nebyl jsem tolik vytížený a mě už bylo přes třicet, takže mému tělu to víc vyhovovalo. Ale co se týká umělecké zkušenosti, tak ta mě neuspokojovala. Říkal jsem si, že to bude pohodička…, ale když už jsem se na něco připravil a začal zkoušet, tak jsem chtěl pokračovat, ne být dvakrát na jevišti a konec. To byl tedy ten hlavní důvod, proč jsi odešel do Austrálie? No, to ne. Nechci zacházet do příliš velkých detailů, ale byla to vnitřní politika v souboru, která mě donutila odejít. Nevyhovovalo mi, že jsou dokola obsazováni stále stejní tanečníci a já jsem nedostal přiměřenou šanci něco dělat. Když jsem se tam objevil, byl jsem nový a jiný, tak byl o mě zájem. Ale po určité době to ustalo. Všichni tam musejí být stejní, nepřeje to tam moc artistickému duchu. Když se člověk něčím vymyká, ať už třeba charakterem, tak nezapadá. Což je podle mě nesmysl; každý jsme jiný jako lidé a taky jako umělci. Umělecký šéf by měl chtít z každého dostat to nejzajímavější, a ne to utlumovat. West Australian Ballet oslovil tebe, nebo to bylo naopak? Když jsem se rozhodl, že v Kanadě skončím, potkal jsem známého, který je tak trochu baletní impresário a ten mi dal tip na Australský balet, kde se zrovna změnilo vedení. Byl jsem tehdy taky čerstvě se svou současnou přítelkyní (seznámili jsme se spolu čtyři měsíce před tím, než jsem v Kanadě skončil) a vypadalo to, že jí také mohou dát angažmá. A hlavně jsem to vzal proto, že jsem se do Austrálie vždy chtěl podívat a chtěl jsem si vyzkoušet tam žít. V té době jsem také dostal nabídku do Boston Ballet, ale v USA jsem prostě žít nechtěl. Takže loni v červnu jsem odešel do Austrálie. Byla to zajímavá etapa v mém životě, byl jsem tam rok a jsem moc rád, že jsem si to mohl zažít. Moje přítelkyně tam navíc nedostala smlouvu, takže to byl nakonec důvod, proč jsem se rozhodl, že odejdu. Nadto v Austrálii není zvykem propagovat tanečníky, dokonce v programech dlouho nebyla napsána ani obsazení, u fotografií tanečníků nejsou jejich jména. Diváci tedy pomalu ani nevědí, na koho se dívají. Propaguje se hlavně show. Je to neuvěřitelné. Mám pocit, že kdybych zůstal delší dobu, tak bych svou kariéru skončil celkem neproduktivně. Zatímco další obrat v tvé kariéře je velmi zajímavý: angažmá v petrohradském Eifman Ballet… Jak k tomu došlo? No jo, všechno se to tak zajímavě vyvinulo. Jak se říká: „I go with the flow.“ Moc neplánuju, spíš čekám, kam mě vítr zavane… Ještě když jsme byli v Kanadě, těsně před odjezdem do Austrálie, dostala přítelkyně lístky na představení Company Borise Eifmana. Nemohla jít, tak jsem se šel podívat já. Potkal jsem jednoho britského baletního kritika, který mě seznámil s Borisem Eifmanem a v podstatě mi domluvil trénink další den na jevišti. Myslel jsem si, že si prostě jen tak zacvičím, ale oni to vzali, že dělám konkurz. Hned o mě projevili zájem, jenže já už jsem měl tehdy domluvené angažmá v Austrálii. Tak jsme si vyměnili vizitky a řekli, že zůstaneme v kontaktu. Když jsem pak v únoru tohoto roku věděl, že v Austrálii nechceme zůstat, kontaktoval jsem znovu Eifmana a on nás pozval na konkurz do Londýna, kde hostovali. Bylo to hodně náročné a narychlo: jeden den jsme přiletěli z Austrálie a další už jsme se souborem absolvovali klasický trénink na jevišti londýnského Colisea, předváděli moderní variace. Nakonec řekli, že nás oba chtějí. Takže teď, po Německu, Kanadě a Austrálii se budu v srpnu stěhovat do Ruska, do Petrohradu. V souboru Borise Eifmana budeme první Čech a první Kanaďanka, já budu nejstarší tanečník, kterého tam kdy vzali. To mi říkal sám Eifman, že se ještě nestalo, aby vzal tanečníka v mém věku. V životě by mě nenapadlo, že se budu v třiceti sedmi letech stěhovat do Ruska a začínat novou kariéru v šestém souboru. Ale opravdu se na to těším, já Eifmanova představení miluju. Viděl jsem jich několik a je to úplně přesně to, co mi sedí: neoklasika, veliké dějové balety. Budeme mít i velmi dobré podmínky. To se mi ještě za celou kariéru nestalo: dají nám k dispozici plně zařízený byt a nemusíme ani platit nájem. Takže bych konečně mohl něco ušetřit (smích). Na jevišti ses setkal se spoustou skvělých tanečnic a tanečníků. Jaké z tanečních partnerství bylo pro tebe nejvýznamnější? Na koho vzpomínáš nejraději? Ve Stuttgartu jsem tančil v podstatě se všemi sólistkami: se Sue-jin Kang, největší korejskou hvězdou, dnes šéfkou Korejského baletu, s Američankou Bridget Breiner, s Katyo Wünsche nebo s Aliciou Amatrian. Mimo Stuttgart jsem párkrát hostoval s Polinou Semionovou, to byla fantastická zkušenost. Tancoval jsem i s Barborou (Kohoutkovou), se kterou jsme spolužáci, to bylo v roce 2008 na Nižinského Gala v Hamburku, kde se loučila s jevištěm… ale pak se naštěstí znovu vrátila. V Kanadě jsem tancoval s Číňankou Xiao Nan Yu, se Soniou Rodriguez – to je v Kanadě velká hvězda, a taky s Heather Ogden, Elenou Lobsanovou a s Gretou Hodgkinson. V Austrálii potom například s  Jayne Smeulders nebo Brooke Jacobs.
V Praze jsem tančil první tři, čtyři roky úplně všechno s Taťánou Juřicovou a také s Terezou Podařilovou, Zuzanou Susovou a Keiko Sakamoto. Jaká je – nebo byla – tvoje nejoblíbenější role? Ve světě jsem asi nejznámější v Oněginovi, ale těch rolí bylo samozřejmě víc. Třeba role Armanda v Neumaierově Dámě s kaméliemi, tu jsem miloval. Pak i Petruccio ve Zkrocení zlé ženy, Tybalta v několika verzích Romea a Julie – záporné postavy si taky hodně užívám. Je o tobě známo, že kromě baletu máš i spoustu zajímavých koníčků… Dřív jsem odmalička hodně dělal bojové umění, box, ale to jsem už od svého odchodu do Stuttgartu začal umírňovat, až jsem na nějakou dobu úplně přestal.
Od roku 2003 dělám DJ. Když jsem byl v Německu, tak jsem se tomu pět, šest let věnoval hodně, vystupoval jsem i v několika klubech v Praze, Čechách, na Slovensku i v Německu… Hrál jsem i na akci, kde byly tisíce lidí. Teď už je to jenom jako koníček, baví mě hrát na narozeninách a svatbách známých, na silvestra nebo na halloween.
Hodně mě baví taky fotografování, cestování a teď mě začíná i dost bavit jóga, které se chci věnovat. Zhruba před dvěma lety se ze mě stal vegan – to mi otevřelo úplně jiný svět, v tom jak se stravovat a jak fungovat, co je pro mě dobré a co ne. Fyzicky se cítím mnohem lépe a psychicky také. Snažím se víc rozvinout duchovně, zjišťuji, že jsme daleko víc duchovní bytosti než fyzické. Je to prostě životní styl a pro mě, který jsem do svých třiceti tří let propagoval steaky, je to velká změna. Plánuješ se někdy vrátit do České republiky? Plánoval jsem se vrátit, kdyby se tu situace změnila, ale to se jen tak nestane, bohužel… Takže to vypadá, že ne, rozhodně ne jako tanečník. Z toho, co slýchám od kolegů, tak nemám vůbec chuť. Sleduješ dění v ČR? Jaká je podle tebe úroveň například baletu Národního divadla? No, dlouho už jsem žádné představení neviděl a naposledy jsem tu tancoval na Gala v roce 2008. Jen jsem slyšel od několika lidí, kteří se na něco byli podívat, jak se jim to líbilo nebo nelíbilo. Ale myslím si, že to vedení, co tu je, už je tu dost dlouho na to, aby se proměnilo. Myslím, že by to všem prospělo, hlavně publiku. Ale o publikum se tady asi nikdo nezajímá, každý si spíše chrání své osobní zájmy a nikdo tu o žádnou změnu k lepšímu nesnaží. Respektive o změnu v tom smyslu, že by se uvolnilo místo někomu, kdo je úspěšnější a talentovanější. Myslím si, že jestli tady nějaká změna proběhne, tak bude taková, na kterou mají vliv stávající mocní, aby si mohli prosazovat svojí politiku i nadále. Podle mě se tady jen tak nic nezmění, lidi si tu libují v průměrnosti.

www.jiri-jelinek.com

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: