Zdá se, že rod Pokorných se stává taneční dynastií. Vy jste šéfem plzeňského baletu, váš tatínek Jaromír Pokorný působil nejen u nás, ale i v německých divadlech ve Stendalu, Döbelnu a jako choreograf působil i v Bernburgu. Tanci se věnují vaši synové z prvního manželství Kristián a Valentýn, ve vašich dětech jsou nyní další pokračovatelé. Uvědomuje si člověk vůbec, když je mladý, takové souvislosti? Nebo si je uvědomí až později?
Skutečně jsem si to pořádně uvědomil až po čtyřicítce. Můj tatínek se věnoval divadlu celý život, já jsem se mu automaticky věnoval také, měl jsem ho rád, bylo mi v něm dobře a věnovat se divadlu se pro mě stalo samozřejmostí. A tuto samozřejmost jsem velmi záhy postřehl i u svého syna Kristiána. Druhý syn Valentýn k tomu dospěl docela sám a já jsem velmi rád, nebudu to zastírat. Pokračuje na herecké konzervatoři v prvním ročníku. Začínáte pak uvažovat, zda jsou tak silné geny nebo vjemy, které děti kolem sebe mají. A co dítě formuje víc.
Jiří Pokorný: „Když jsem byl v divadle, pociťoval jsem absolutní radost a štěstí.“
Šéf plzeňského baletu Jiří Pokorný slaví 27. dubna kulaté narozeniny, ale nezdá se, že by měl mnoho času se jimi zabývat. Ačkoliv divadla jsou od loňského podzimu uzavřená, soubory stále zkouší, pracuje se na nových inscenacích a streamuje se. Za zavřenými dveřmi se funguje dál. A tak i Jiří Pokorný plánuje a zkouší. Doma zažívá velkou radost – právě na Velký pátek se jeho ženě Anně Srncové narodil syn Sebastian. Vlastně ho dostal skoro k narozeninám. „Je to velké štěstí. Myslím si, že si nás Sebastian dobře vybral – Aničku a mne. Jsme tu teď pro něj a jeho narození vnímáme jako veliké štěstí,“ říká Jiří Pokorný.
Jiří Pokorný. Foto: Klára Žitňanská.