Jiří Pokorný: „Když jsem byl v divadle, pociťoval jsem absolutní radost a štěstí.“

Jiří Pokorný. Foto: Klára Žitňanská.

Autor: Gabriela Špalková

Zdá se, že rod Pokorných se stává taneční dynastií. Vy jste šéfem plzeňského baletu, váš tatínek Jaromír Pokorný působil nejen u nás, ale i v německých divadlech ve Stendalu, Döbelnu a jako choreograf působil i v Bernburgu. Tanci se věnují vaši synové z prvního manželství Kristián a Valentýn, ve vašich dětech jsou nyní další pokračovatelé. Uvědomuje si člověk vůbec, když je mladý, takové souvislosti? Nebo si je uvědomí až později?
Skutečně jsem si to pořádně uvědomil až po čtyřicítce. Můj tatínek se věnoval divadlu celý život, já jsem se mu automaticky věnoval také, měl jsem ho rád, bylo mi v něm dobře a věnovat se divadlu se pro mě stalo samozřejmostí. A tuto samozřejmost jsem velmi záhy postřehl i u svého syna Kristiána. Druhý syn Valentýn k tomu dospěl docela sám a já​ jsem velmi rád, nebudu to zastírat. Pokračuje na herecké konzervatoři v prvním ročníku. Začínáte pak uvažovat, zda jsou tak silné geny nebo vjemy, které děti kolem sebe mají. A co dítě formuje víc.

Je přece hodně umělců, jejichž děti se umění vůbec nevěnují, byť i hrály na jevišti v dětském věku.
To ano. Ideální je podle všeho souhra obojího. Genů a prostředí.

Co formovalo v dětském věku nejvíce vás?
Pociťoval jsem absolutní radost a absolutní štěstí, když jsem byl v divadle. Že jsem mohl vnímat umělce kolem sebe, atmosféru – to bylo pro mě naprosto zásadní. Nikdy jsem tam nezažil nudu. Dnes si uvědomuji, že to bylo zhmotnění pocitu, co mě jako dítě fascinovalo a přitahovalo.

Když vaše vlastní děti vystupovaly v divadelních inscenacích, vrátily se vám tyto pocity?
Čekal jsem na jejich reakci, byl jsem zvědav, jak budou všechno kolem sebe vnímat. Viděl jsem, že cítí tu vazbu mezi jevištěm a diváky, jakousi „mezipolohu“. V divadle nejde jen o pocit, který má člověk sám za sebe. Ale o pocit, který by měl vzniknout při tomto přenosu. Pocit vlastní existence na jevišti. Ony ho získaly.

Kristiánova první velká role byl v Plzni Tadzio v baletní inscenaci Ondřeje Šotha Smrt v Benátkách v roce 2015. Teď tančí sólové role ve Wiener Staatsballett…
Ano, Tadzio byl skutečně jeho první velkou rolí jako začínajícího tanečníka. Jeho cesta do zahraničí je důsledek toho, o čem mluvím. Existence na jevišti, v našem případě tance jako způsobu projevu jeho vlastní existence, který může oslovit některého šéfa baletu. A když tohle zafunguje, máte štěstí a můžete jít dopředu.

Po ukončení konzervatoře získal stipendium na Tanzakademie v Mannheimu, kterou vedli bývalá primabalerína Stuttgarter Ballett Brigit Keil s někdejším sólistou tohoto baletu Vladimírem Klosem. Kristián měl současně se studiem na akademii i praxi v divadle v Karlsruhe. Dále pokračoval v Düsseldorfu, kde byl šéfem Martin Schläpfer, který měl ve Wiener Staatsoper v následujícím roce pokračovat jako její šéf. A právě v Düsseldorfu oslovil Kristiána a nabídl mu angažmá ve Vídni.

Mám samozřejmě velkou radost a pro syna je velké štěstí, že je ve Vídni obsazován do nových choreografií Martina Schläpfera. V Marné opatrnosti nastudoval roli Kohouta, v Giselle Wilfrieda, tančí v choreografiích George Balanchina nebo Jeroma Robbinse. Je to vlastně hodně zvláštní, jak se umělecké cesty propojují a křižují. Asi před čtyřmi lety jsme se byli ve Vídni podívat s Aničkou, Kristiánem a mým otcem na Raymondu. Vůbec nás nenapadlo, že tam Kristián bude jednou tančit. Na představení jsme tehdy viděli Abigail Baker, která je dnes členkou baletního souboru Divadla J. K. Tyla.

Svět opravdu není tak velký!
Mám tyto nechtěné spojitosti velmi rád. Mají svůj hlubší řád.

Kdy jste vy stál poprvé na jevišti?
Ještě v době, kdy jsme žili v Německu. Byly mi asi čtyři roky a hrál jsem dítě Čo-čo-san v Pucciniho Madame Butterfly. Pak následovaly ještě další menší roličky. Když jsme se přestěhovali do Prahy, pokračoval jsem v baletní přípravce Národního divadla a jako její člen jsem vystupoval v operních a baletních inscenacích. Tak jsem se dostal i na filmové natáčení inscenace Smetanovy Prodané nevěsty s panem režisérem Františkem Filipem a s pěvci Gabrielou Beňačkovou Čápovou, Peterem Dvorským a Richardem Novákem. Bylo to úžasné – každý den na Kavčích horách vedle těchto velkých umělců… Peter Dvorský mi tehdy dal svoji podepsanou fotografii! Práce s Františkem Filipem byla úžasná, pamatuji si jeho přístup, byl plný nakažlivé radosti, která se automaticky přenášela na nás. Byl jsem pyšný, že jsem mohl volat tu okřídlenou větičku „Lidičky, spaste duši, medvěd se utrh!“.

V čem jste účinkoval raději – v opeře, nebo v baletu?
Bylo mi to úplně jedno. Byl jsem rád, že jsem na jevišti. I teď vnímám stejně intenzivně balet, operu i činohru. Kdybych měl dát něco z toho do popředí, tak by to byla hudba. Ta byla a je pro mě naprosto zásadní.

Kterou hudbu máte vy sám nejraději?
Samozřejmě klasickou. Když se pohybujete v divadle, formuje vás hudba, která zní v hudebních dramatických představeních. A devadesát procent této hudby jsme samozřejmě měli doma a já jsem ji poslouchal velmi intenzivně.

Který směr z klasiky preferujete?
Myslím, že jsem ještě všechno neobjevil! Nejraději jsem měl zprvu symfonická díla Čajkovského, Mahlera, Rachmaninova. Postupně jsem dokázal vstřebat i Albana Berga a Igora Stravinského, teď se dostávám k minimalistické hudbě například Philipa Glasse. Asi je to i věc jistého vnitřního vývoje. Minimalistická hudba možná dává větší prostor vlastním pocitům, romantická hudba je tak vypjatá, tak silná, je sama o sobě tak emoční, že člověka zcela pohltí.

Hrál jste sám na hudební nástroj?
Od malička na klavír.

Zahrajete si dneska?
Ano a rád. Ale už jenom to, co umím.

Ačkoliv to zvenčí tak možná nevypadá, stejně byste na hraní neměl moc času… V divadle stále zkoušíte, streamujete. Umělci ovšem nestáli před diváky v hledišti od podzimu. Tančí a existují jen před okem kamery. Jaké to je?
Nejtěžší bylo promyslet všechno tak, aby naše tréninky a konání v době pandemie a zavřených divadel měly nějaký smysl. V první řadě je důležité udržet se ve formě. Myslím, že jsme byli snad první nebo jedni z prvních v republice, kteří začali dělat představení bez diváků. Bylo to finančně náročné na provoz, ale nesmírně důležité pro chod divadla. Pro umělce i technický personál, aby všichni zůstali ve formě. Balet zkoušel, a pokud bych měl najít nějaké pozitivum, tak to, že jsme měli možnost nastudovat role Odetty a Odilie, Prince a Rudovouse v novém obsazení Labutího jezera, nebo i další role v baletech. To by v běžném provozu bylo komplikovanější. Prakticky jsme žádné plánované premiéry nezrušili, jen jsme je odsunuli dopředu.

Co se tedy neuskutečnilo, co se uskuteční později a lze vůbec dnes hovořit o nějakých konkrétnějších termínech než jen říci, že se inscenace musí odsunout?
Určitě mohu být konkrétní. Teď začíná studovat německý choreograf Dustin Klein představení Vyhoďme ho z kola ven, což je předloha pro film Přelet nad kukaččím hnízdem. Hlavní role budeme stavět jen na jedno obsazení, tedy na konkrétní tanečníky. McMurphy je stavěn pro Richarda Ševčíka, hlavní vrchní sestra Ratchedová bude Sara Antikainen, náčelník Bromdem bude Karel Audy. Lady Macbeth choreografa Libora Vaculíka na hudbu Dmitrije Šostakoviče jsme z letošního března museli odsunout na příští. Odsunout jsme museli realizaci samostatného baletu Čajkovskij Anny Vity, to ale nesouvisí přímo s covidem, nýbrž s jejími novými pracovními povinnostmi a angažmá v Rakousku. Místo tohoto titulu se tedy vrací původně naplánovaný Don Quijote. Je to taková velká rošáda.

Nyní se streamují představení DJKT, z baletních je to Kytice, Zkrocení zlé ženy a Sněhurka. Co chcete ještě stihnout do konce této podivné sezóny?
Rádi bychom uskutečnili v červnu baletní koncert, ať už on-line, nebo pro povolené množství diváků, bude-li to možné. Na něj chystám choreografii na hudbu Gustava Mahlera, který měl v minulém roce 150. výročí narození a 110. výročí úmrtí. Tato choreografie by se měla jmenovat Cesta ven a měla by být takovým apelem na současnou situaci a bude to příprava na velké baletní gala, s nímž bychom měli jet v prosinci do Německa. Do toho připravujeme obnovenou premiéru Čajkovského Šípkové Růženky v choreografii Jiřího Horáka, uskutečnit se má už začátkem května.

Situace se mění ze dne na den. Máte v takové konstelaci možnost udělat i plány dlouhodobé?
Ale ano. Když se chod divadla stabilizuje, věci jsou realizovatelné. Rád bych tu viděl nejen zahraniční, ale i naše choreografy pro klasická i moderní díla a v tomto směru mohu stále plánovat. Klasický baletní repertoár uvádíme s orchestrem ve Velkém divadle, jedná se o jednu premiéru v sezóně, druhá baletní premiéra je v Novém divadle, kam směřujeme dramatickou a současnou tvorbu a tančíme na nahrávku. Komorní projekty mají prostor na Malé scéně.

Baletní soubor DJKT je podobně jako další soubory už v zásadě mezinárodní.
Jako mají čeští tanečníci chuť vyrazit do světa, tak pro tanečníky z ciziny je ten svět zase i Česko. Je to přirozená fluktuace. Je nutné říct, že studentů na českých tanečních školách je velmi málo. Ti nejlepší chtějí do ciziny, maximálně do Prahy, nebo se raději uplatní v muzikálech. Samozřejmě když budu vybírat mezi dvěma stejně kvalitními tanečníky, budu preferovat Čecha – jsme ze stejného prostředí, rozumíme si. Ale takových příležitostí výrazně ubývá. Když u nás z celé republiky za jeden rok absolvují tři chlapci a máte u nás devět profesionálních divadel, a ještě ti tři nejsou na úrovni, kterou repertoár divadel vyžaduje, je logické, že si českého tanečníka vzít nemůžete. Technika jde velmi rychle nahoru. Myslím si, že by se také mohl u nás v jistém směru zrevidovat způsob výuky na tanečních konzervatořích – starat se více o tělo a mysl, aby se mladí tanečníci mohli lépe rozvíjet a uplatnit.

Proč si myslíte, že je zájem o profesionální tanec tak nízký? O malém zájmu o studium na tanečních konzervatořích v Německu jsem hovořila i s Ivanem Liškou, který připomínal, že rodiče nevidí tento obor pro své děti jako perspektivní. Platí tento důvod i u nás, nebo se mladým lidem nechce podstupovat tu velkou dřinu, kterou balet je?
Pokud se mladí lidé pro balet rozhodnou a chtějí ho dělat, jsou připraveni na všechno, co to obnáší. Ale u nás nemáme tak velkou tradici jako v jiných zemích. Ve Francii má balet své pevné místo už od dob Ludvíka XIV., v Anglii i v Dánsku má neuvěřitelnou podporu společnosti, obecné povědomí je utvářeno dlouhodobým pohledem na balet. U nás je vnímán tak, že je to velká dřina za málo peněz a v pětatřiceti jde tanečník na ulici… Dnes se tento pohled přece jen začíná měnit k lepšímu, lidé vědí, že se mohou během kariéry i s naší podporou dále vzdělávat. A vědí, že když mají možnost dělat to, co chtějí a co si přáli, je to velké štěstí kvůli nim samým, kvůli jejich osobnostnímu rozvoji.

Které tituly a role jste měl rád jako tanečník a s kterými choreografy jste rád spolupracoval?
Z klasického repertoáru určitě Don Quijote, Giselle a z moderních to jsou choreografie Jiřího Kyliána. Velmi mě fascinují moderní choreografie, které už ovšem teď nemůžu sám interpretovat.

A mrzí vás to?
Ne. Jsem s tím srovnaný. Ale je mým úkolem a mám stále chuť do toho neustále dál nahlížet.

Ovlivňují vás vlastní vzpomínky při tvorbě dramaturgie?
Vzpomínám spíš na pocit energie a přenosu mezi jevištěm a hledištěm. Proto pro mě není tak důležité uvádět to, co jsem sám měl rád a v čem jsem účinkoval. Může to být samozřejmě dobrý odrazový můstek. Ale může se z něj stát i nežádoucí brzda. Pro mě je podstatné tvořit dramaturgii pro tanečníky, kteří tu jsou teď, pro současnou Plzeň a naše diváky. Uvádět tituly, které se zde ještě nehrály, přinášet nové choreografie, být bližší a stále se otevírat publiku.

Když tvoříte jako choreograf své vlastní představení, čím se inspirujete, z čeho vycházíte? 
Z toho, s čím se v životě potkávám, s hudbou, knihou, choreografií, pocity – vše mě formuje. K tomu přidávám vnitřní impulsy, instinkty a tvořím.

Připravil jste klasické baletní inscenace i opusy moderní. Která z vašich vlastních inscenací je vám nejbližší?
Určitě Chaplin. Tanečníci, prostor Nového divadla mi velmi pomohli k tomu, o co jsem se snažil – sdělit určitý pohled na Chaplinův život a dobu, v níž žil a tvořil. Srdeční záležitostí byl Spartakus. Tato dvě díla pro mě byla opravdovou radostí bytí.

Co radíte novým tanečníkům, kteří přicházejí do souboru?
Předpokladem je cítit se v sobě a v souboru dobře, a proto se musí adept ztotožnit s tím, co ho tu potká. Musí si uvědomit, co od angažmá očekává, co očekává sám od sebe. Musí být tedy připraven na možnosti různých typů choreografií, v nichž bude v Plzni účinkovat – že tu tančíme klasiku i modernu, máme dvě velké scény zcela odlišného charakteru a scénu komorní. Další podstatná věc je, že tu je tanečník nejen sám za sebe, ale je tu i pro ostatní. Musí akceptovat, že jeden večer bude tančit sólo a druhý večer bude ve sboru, že bude tančit v opeře i v muzikálové inscenaci. Uvědomit si to a srovnat se s tím není pro každého snadné.

Co je pro vás v životě důležité?
Žít život, nikoliv ho přežít. Nakonec není z hlediska vesmíru, celku, až tak podstatné, jestli budu na světě padesát, nebo sto let. Ale jak svůj život a ostatních naplním. Není až tak důležité, jak dlouho žijeme, ale jak žijeme. Právě proto je pro mě nesmírně a zcela zásadním způsobem důležitá moje rodina. Anička, moji rodiče, mé děti. Díky Aničce se také moje rodina rozšířila, setkávání s Aniččinými rodiči je samo o sobě nesmírně inspirativní a obohacující. Za to, že se tohle všechno stalo a že máme teď doma malého Sebastiana, jsem životu neskonale vděčný.

Jiří Pokorný se narodil 27. dubna 1971. V letech 1982–1990 studoval Taneční konzervatoř v Praze a několikrát absolvoval stáž na Taneční akademii v Kolíně nad Rýnem. Do Národního divadla v Praze byl angažován v roce 1992 jako člen baletního sboru, o rok později se stal sólistou.  
K jeho nejvýznamnějším rolím klasického repertoáru patřil Princ v Labutím jezeře, Albert v Giselle, Princ a Šašek v Popelce, Modrý pták a Princ v Šípkové Růžence, Princ v Louskáčkovi, Basil v Donu Quijotovi, z neoklasického repertoáru například Merkucio v Romeovi a Julii nebo Lenskij v Oněginovi. Neméně výrazně se zapsal do povědomí diváků také svými výkony v moderních baletech Mauglí (titulní role Mauglího), Carmen (Don José), Čajkovskij (Kníže), v choreografiích J. Kyliána, N. Duata, G. Balanchina, H van Manena, L. Vaculíka, P. Zusky a dalších.
Jiří Pokorný je držitelem několika ocenění: získal 3. cenu na Celostátní baletní soutěži v roce 1990, Cenu Českého literárního fondu za roli Johannese Friedemanna v roce 1993, je držitelem ceny Philip Morris Ballet Flower Award pro nejlepšího tanečníka v oboru klasického tance v České republice v roce 1994, kromě mnoha nominací je držitelem Ceny Thálie za roli Jesenina v baletu Isadora Duncan – příběh slavné tanečnice (1998), Ceny Thálie za roli Normana Batese v baletním dvojvečeru Malý pan Friedemann/Psycho (2000), získal Pečeť města Plzně za přínos a rozvoj města Plzně (2016). Hostoval také v zahraničí. Od roku 2003 je šéfem baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde se mu za léta soustavné práce podařilo vybudovat kvalitní baletní soubor. Z jeho iniciativy se Plzeň stala dějištěm Mezinárodní choreografické a poprvé v historii i Mezinárodní baletní soutěže. Pravidelně se s baletním souborem účastní zahraničních zájezdů a věnuje se také choreografii nejen v operách a muzikálech, ale vytvořil řadu celovečerních baletů, v poslední době např. Popelku, Spartaka, Juno a Avos nebo Chaplina.

Zdroj: https://www.djkt.eu/jiri-pokorny