Johana Pocková a Sabina Bočková: „Nechceme moralizovat, ale poskytnout divákům prostor se otevřít a přemýšlet jinak.“

Mladé autorské duo Johana Pocková a Sabina Bočková startují divadelní sezónu novým představením. Po předchozí společné inscenaci Jáma lvová se opět dotýkají aktuálního společenského tématu, tentokrát životního prostředí. Společně s diváky podstupují terapeutickou proceduru Treatment of Remembering a rozpomínají se na to, jaké to je sedět na rozkvetlé louce a koupat se v záři slunečních paprsků.

 

Johana Pocková a Sabina Bočková v představení Jáma lvová. Foto: Michal Hančovský.

Johana Pocková a Sabina Bočková v představení Jáma lvová. Foto: Michal Hančovský.

Marie Niček Autor: Marie Niček

Co to vlastně znamená Treatment of Remembering?

Johana Pocková: Je to název procedury, který jsme si vymyslely. Jde o rozpomínání se na prožitky spojené s přírodou v době, kdy příroda je už vyčerpaná a ocitáme se ve vyprázdněném prostoru.

Sabina Bočková: Nazvaly jsme to také „treatment“ s odkazem na určitý způsob léčby, že příroda a pobyt v ní dokáže léčit a pomáhat.

JP: Inspirovaly jsme se například ASMR videy, což je taková psychoterapie skrz obrazovku. Jejich tvůrci prostřednictvím svého hlasu navozují posluchačům prožitky z přírody nebo třeba masáže. A tato náhrada skutečných zážitků nás inspirovala vymyslet svět, ve kterém příroda neexistuje a všechny pocity zažíváme jen skrz virtuální prostředí a vzpomínání.

Životní prostředí je v dnešní společnosti velké téma. Je palčivé i pro vás?
JP: Náš prvotní zájem byl zabývat se globálním tématem vztahu člověka k životnímu prostředí a pak téma zúžit na naše vlastní zkušenosti, co pro nás příroda znamená.

Jáma lvová (Johana Pocková). Foto: Michal Hančovský.

Trávily jste v dětství v přírodě hodně času?
SB: Já ano, pocházím z Jeseníků a chodila jsem do skauta.

JP: Já jsem sice pražské dítě, ale prázdniny jsme vždycky trávili na Šumavě.

Co děláte pro ochranu životního prostředí ve svém každodenním životě?
SB: Možná jsou to maličkosti, ale snažím se aspoň o to málo, co můžu dělat. Na nákupu si neberu igelitové pytlíky, když to jde, nakupuju v bezobalových obchodech, a snažím se vyprodukovat co nejméně odpadu. Naštěstí máme v domě kompost, takže i kompostuju.

JP: Žiju s velmi ekologicky zaměřeným člověkem a stav životního prostředí v něm dokáže vyvolat až úzkostné depresivní pocity. To byl pro mě i jeden z impulzů k tvorbě představení. Zajímá mě vztah lidí k problému – někdo to bytostně prožívá a někomu je to zase úplně lhostejné.

SB: Je zajímavé, že díky médiím se i události, které se dějí na opačném konci planety, zdají být mnohem blíž a dokážou propojit celý svět.

Snažíte se diváky skrz představení přimět k nějakému jednání?
SB: Nechceme moralizovat. Spíš chceme diváky vybídnout se nad tématem minimálně zamyslet, uvědomit si vlastní postoj. Dát jim prostor se otevřít a začít třeba přemýšlet jinak.

JP: To je určitě jeden ze záměrů, druhá věc je ale nevidět to jen jako globální problém, ale zaměřit se i na individuálního jedince. Jaké jsou jeho osobní zážitky, je pro něj příroda důležitá? Proto je tam i tento terapeutický aspekt a snaha přivést ho k vlastním pocitům.

Jáma lvová (Sabina Bočková). Foto: Michal Hančovský.

V předchozím představení Jáma lvová jste vystupovaly ve dvou, nyní se k vám připojila Inga Zotova-Mikshina. V čem je to jiné?
SB: Je to jiná konstelace lidí a změnila celý proces tvorby. Nemohlo se tak stát, že bychom opakovaly stejný způsob práce jako u Jámy, a také jsme se nemohly spoléhat na nějaké zavedené postupy.

JP: Rozdíl je také v tom, že se z dua nestalo jenom trio, ale rozrostl se celý tým. Máme hudebníka, sound designera, scénografku. Je to propracovanější než u Jámy, která vznikala intuitivně a vystačil nám megafon (směje se). Máme už větší ambice.

Vystupujete pod spolkem Pocketart. Jaké jsou jeho vize?
SB: Jsme v něm čtyři – my dvě, Inga a Pavla Vařáková, s kterou jsme už pracovaly na Plných skladech citu. Hlavním cílem je tvořit další celovečerní představení a teď to vypadá, že jedeme na vlně celospolečenských témat. Uvidíme, co přijde dál. 

JP: Také bychom rády realizovaly i nějaké jednorázové projekty, hrát Treatment na specifických místech, například v horách nebo na louce. U Jámy nás napadlo zrealizovat akci, ve které bychom v obleku a s megafonem nebyly jen my dvě, ale bylo nás třeba padesát.

Jak vlastně začala vaše spolupráce?
SB: Potkaly jsme se asi před třemi lety na projektu Family Therapy Miřenky Čechové, který byl určený začínajícím tvůrcům, kteří mají zájem pracovat autorským způsobem.

JP: Pak přišla příležitost k prvnímu celovečernímu počinu. Přizvala jsem holky ke spolupráci na své autorské prvotině celovečerní inscenace Plné sklady citu.

Máte na práci stejný pohled, nebo se naopak doplňujete?
SB: Když máme nějaké společenské téma, Johana víc vidí ten větší obrázek, zatímco já tíhnu k osobnějšímu pohledu. Je to dynamika, která se dobře doplňuje.

Jste si podobné povahově?
JP: Já jsem větší stresař, Sabina větší flegmatik. Obě nás ale při práci zachraňuje humor. Vždycky se tomu zasmějeme a řekneme si, že nejde o život, a to nás dokáže posunout dál.

Jáma lvová (Johana Pocková a Sabina Bočková). Foto: Vojtěch Brtnický.

Jaké to je tvořit autorská představení? Spousta umělců se k choreografii uchyluje až později ve své kariéře, kdy už mají více zkušeností.
SB: Ještě před třemi lety bych si nedokázala představit, že dnes budu tvořit vlastní věci. Studovala jsem na konzervatoři, která byla hodně technicky založená, pak jsem pracovala jako členka souborů a několik let jsem byla vyloženě interpret. Po nějaké době mě to ale začalo nudit, přestala jsem v tom vidět smysl. Když přišel projekt s Miřenkou, otevřel se přede mnou úplně nový svět. Je to způsob práce, skrze nějž zjišťuju, kdo jsem. Je to pro mě hodně seberozvojové.

JP: Já jsem se k choreografii dostala už v sedmnácti letech, protože jsem studovala Duncan a tam je tvorba jedním z hlavních předmětů, a taky mě vždycky nejvíc bavila. Na začátku jsem hodně stavěla na autentickém tělesném prožitku, teď mě ale čím dál tím víc zajímá podívat se na téma i víc teoreticky a dělat si rešerše. Cítím ale bytostnou potřebu tvořit. Proto jsem také odešla z rakouské školy SEAD, kde se na tvorbu nekladl moc velký důraz, a rozhodla se zkusit to tady v Česku.

Současný tanec ale není zrovna nejjednodušší odvětví. Není lehké získat stálé angažmá, spousta umělců musí mít mimo tanec i jiné zaměstnání, aby se uživili. Neměly jste obavy?
JP: Když jsem odešla z Rakouska a rozhodla se zkusit to na volné noze, tak jsem strach docela měla. Byla jsem pryč tři roky, chyběly mi tu kontakty. Hned po návratu jsem ale skočila do projektu s Miřenkou, který trval rok a půl, a to byl pro mě skvělý most. Na jednu stranu být autor, ale zároveň se učit od těch, co mají zkušenosti.

SB: Já jsem odešla ze souboru, kde jsem měla stálý plat, a během toho projektu s Miřenkou jsem musela chodit na nějaké noční brigády, abych se uživila. Strach jsem ale vlastně asi nikdy neměla. Hodně nám teď pomáhá i podpora od divadla Ponec, to nám poskytuje zázemí, na které se můžeme spolehnout, můžeme být víc v klidu a soustředit se na práci.

Bylo těžké se někde uchytit?
SB: Měly jsme velké štěstí. Když jsme představovaly první work-in-progress Jámy ve Studiu Alta, viděla nás tam Markéta Perroud (umělecká spoluředitelka festivalu Tanec Praha a divadla Ponec) a nabídla nám, jestli bychom nechtěly uvést představení v Ponci. Přišlo to zkrátka ve správnou chvíli.

Sabino, vy zároveň studujete na Fakultě humanitních studií UK. Máte s tím nějaké plány?
SB: Když jsem opustila soubory a nevěděla jsem, jestli se někde uchytím, rozhodla jsem se jít na vysokou. Tři roky po konzervatoři mi chyběla nějaká intelektuální masáž a na FHS je to skvělé, protože se můžu věnovat různým oborům, od antropologie, psychologie po filozofii. Je to pro mě vlastně takový koníček. Hodně mi to rozšiřuje obzory a baví mě propojovat obory i s tancem.Treatment of remembering (Johana Pocková, Sabina Bočková, Inga Zotova – Mikshina). Foto: Vojtěch Brtnický.

Jak se to vlastně dělá, vyjádřit určité téma tancem?
SB: Vycházíme z toho, jak téma tělesně vnímáme. U Treatmentu jsme si třeba představily, že sedíme na louce, a přemýšlely jsme, jaké to je, když cítíme paprsky slunce na naší kůži nebo se dotýkáme orosené trávy, v jakém rytmu se pohybuje náš dech. Z těchto pocitů vzniká materiál.

JP: V Treatmentu jsou ale i témata jako konzum, blahobyt, materialismus, a z toho si bereme třeba jen rychlost, rytmus, tenzi těla. V Jámě jsme například pracovaly s konkrétními referencemi, jako je pohybový slovník politiků. Rády také diváka znejišťujeme. Emotivní i pohybové vyjádření není vždycky přímočaré a dáváme prostor pro interpretaci.

Nyní máte před premiérou. Soustředíte se hlavně na ni, nebo už pracujete na nových projektech?
SB: V tomhle hrají velkou roli grantové systémy, protože musíte generovat nové věci ještě předtím, než doděláte to, na čem zrovna pracujete. Mám už vlastně program na celý rok 2021. Teď nás čeká Treatment a potom představení Mutace s Marií Gourdain. Také bychom rády, aby se nám podařilo uvést naše představení i ve světě.

JP: Příští rok se se Sábou ve společné produkci nepotkáme. Budu připravovat nové představení v dramaturgické spolupráci s Miřenkou Čechovou a na dalších projektech se budu podílet interpretačně.

Na závěr se ještě zeptám, jak prožíváte tuto dobu, která není pro umělce zrovna přívětivá?
JP: Tak premiéru máme zrovna v den, kdy se má vyhlásit nouzový stav, takže to je docela stres. A ta obecná nejistota není vůbec příjemná.

SB: Když si vzpomenu na jaro, cítila jsem trochu i úlevu. Je to hlavně kvůli financím. Cítíte velký tlak. Každý rok musíte produkovat nové představení, berete každou nabídku a v závěru máte v měsíci jeden den volna. Bylo fajn se na chvíli dostat z toho shonu. Je to teď zajímavá situace. Ukazuje nám, co všechno je špatně, od konzumu, masového cestování po neustálé produkování nových věcí…

 

Sabina Bočková (*1995) vystudovala konzervatoř Taneční centrum Praha, po škole byla jednu sezónu členkou Baletu Jihočeského divadla a dva roky sólistkou Pražského komorního baletu. Od roku 2017 působí na nezávislé taneční scéně. Jako interpretka je součástí projektů n o m a d – Alica Minar a kol., spolupracuje se skupinami Tantehorse (Vivisectic, Family Therapy), tYhle (LEGOrytmus, Meduza – ČTP 2019) a dalšími. Je členkou spolku Pocketart z.s., se kterým vytvořila představení Plné sklady citů, jako choreografka vytvořila společně s Johanou Pockovou představení Jáma lvová a jako tvůrce spolupracuje s Tomášem Janypkou na představení song lines (premiéra ve Studiu Alta). Zároveň je studentkou druhého ročníku Fakulty humanitních studií UK, kde se věnuje filozofii a antropologii.

 

Johana Pocková (*1992) vystudovala taneční konzervatoř Duncan Centre v Praze, absolvovala půlroční stáž na Peridance Capezio Centre v New Yorku a dva roky na taneční akademii SEAD (Salzburg Experimental Academy of Dance). Nyní se věnuje autorské choreografické tvorbě. V roce 2017 získala Cenu Jarmily Jeřábkové za choreografii s názvem VRAŽDA! Malá komiksová historie, kterou dále reprízuje v pražských i mimopražských divadlech. V posledních letech také uvedla choreografii s názvem Proč ne teď?, Na váhu! a mezigenerační skupinové představení s názvem Plné sklady citů, kde mimo čtyři profesionální tanečnice vystupují i osmiletá dívka a devětaosmdesátiletá babička. Po úspěšných uvedeních se tato představení dále reprízují. V květnu 2019 založila taneční spolek Pocketart. Jako performerka spolupracuje se skupinou Tantehorse a Cirkem La Putyka, je lektorkou jógy a věnuje se divadelní produkci.

 

PocketArt spustila na podporu vzniku inscenace Treatment of remembering veřejnou sbírku na platformě Donio: https://www.donio.cz/tanec.

Témata článku

Johana PockováSabina BočkováTreatment of Remembering

PocketArt

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

říjen 2020

Po Út St Čt So Ne
28
29
30
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: