Johana Pocková, laureátka Divoké karty TA: „Životní potřeba tvořit mě neustále žene vpřed.“

Když se před pár lety zrodila myšlenka Divoké karty TA, nepodařilo se ji uvést v život hned napoprvé. Nechtěli jsme se ale vzdát, protože jsme vnímali palčivou potřebu mediální existence pomíjivého tanečního umění. Když umělec tančí jen pro pár vyvolených, kteří si všimli upoutávky na jeho novinku, považuji to za velkou škodu. Věřím, že tanec totiž dokáže kultivovaným způsobem oslovit každého. Proto jsme se v redakci „vzepřeli na zadních“ a rozhodli, že do tohoto projektu půjdeme naplno, a to bez jakýchkoliv externích zdrojů. Vznikla výzva k přihlašování do Divoké karty TA, v níž nás měli jednotlivci jednoduše zaujmout. Porota (Yvonna Kreuzmannová, Adriana Světlíková, Daniela Machová, Lucie Hayashi a já) nakonec ocenila hned tři přihlášené, hlavní cenu v hodnotě 50.000 Kč ale získala mladá a nadějná choreografka Johana Pocková. S ní jsem se sešel za parného letního dopoledne, aby nám prozradila něco málo o své aktuální situaci i budoucích plánech.

Johana Pocková. Foto: Marek Lampart.

Johana Pocková. Foto: Marek Lampart.

Josef Bartoš Autor: Josef Bartoš

Co tě vedlo k tomu, že jsi poslala přihlášku do soutěže o Divokou kartu TA?
Už dlouho vnímám potřebu rozšířit naši diváckou základnu a dostat se více do povědomí širší, nejen umělecké veřejnosti. Navíc už rok pracujeme na novém projektu, který se zabývá vztahem člověka k nepříznivému vývoji stavu životního prostředí. A to považujeme za alarmující téma. Cítíme proto potřebu jej reflektovat a oslovit tak širší spektrum lidí.

Co sis od Divoké karty slibovala?
Tím, že jsme začínající spolek, chtěli jsme se zviditelnit. Svou roli také hraje můj osobní zájem o vzdělání v produkční a marketingové oblasti. Chtěla jsem totiž získat nové znalosti a dovednosti, jak takovou činnost provozovat dlouhodobě.

Jak vypadá tvoje aktuální produkční, PR, marketingové zázemí?
Nikoho nemáme, mnoho věcí dělám sama. Pouze představení, která se hrají v Ponci, mají od divadla PR a produkční podporu. Zároveň se pokoušíme jednotlivé činnosti trochu rozložit v rámci našeho spolku, ve kterém je se mnou Sabina Bočková, Pavlína Vařáková a Inga Zotova-Mikshina. Jak se ale věci nabalují a nové projekty přibývají, zjišťujeme velkou nouzi o produkční zázemí. A v tomto ohledu bychom potřebovali odbornou pomoc. Pak se totiž tříští energie, kterou člověk vkládá do uměleckých činností a do technicko-praktického zázemí.

Johana Pocková. Foto: Egor Jomarov.

Domníváš se, že je důležité těmto oblastem ze začátku věnovat pozornost?
Když chcete dělat autorská představení, nikdo vás moc nezná a potřebujete zaplatit projekt a své umělce, tak je přirozené, že se musíte zajímat i o tyto věci. Vnímám nedostatek zkušeností i ze školy. Kdybychom měli předmět, který by se podobnými tématy zabýval, tak by mi to aktuálně velmi usnadnilo život. Naštěstí ale existují velmi ochotní a zkušení lidé z oboru, kteří mi párkrát poskytli konzultaci do začátku.

Vy už jste získaly granty na vlastní činnost spolku. Máte nějakou část v rozpočtu vymezenou na marketingové aktivity?
Ne, většinou všechno dělám ve svém volném čase zadarmo. Chceme zaplatit především umělce, kteří stráví na projektech mnoho času i energie. Můžu zatím jen doufat, že se jednou dostaneme do momentu, kdy si budeme moci dovolit zaplatit člověka i na PR a produkci.
Momentálně jsme na tom tak, že netušíme, kolik dostaneme a zda částka pokryje veškeré náklady. Proto se musíme uskromňovat, a to nejenom v produkci, ale například ve scénografii, zkoušení a jiných oblastech.

Co plánuješ na následující sezonu?
Kromě práce na novém projektu Treatment of remembering, jehož premiéra bude v divadle Ponec na podzim, tak plánujeme reprízovat naše dosavadní inscenace Jáma lvová, Na váhu! a také dokončit taneční film, který vznikl na základě inscenace Plné sklady citů. Byli jsme také vybráni na Českou taneční platformu s Jámou lvovou a chystáme se ještě na další festivaly, mimo jiné také do Afriky, do Keni.
Aktuálně ale připravujeme crowdfundingovou kampaň na Hithit, Darujme nebo Donio. Premiéra totiž bude 5. října a již nemáme žádné zdroje, z nichž bychom mohli čerpat v rámci grantových dotací. A abychom mohli vytvořit kvalitní inscenaci a zaplatit vše potřebné, logicky potřebujeme dostatečné finanční krytí.

Jáma lvová. Foto: Archiv Tanec Praha

Jsi první úspěšnou laureátkou Divoké karty Tanečních aktualit a náš časopis již připravuje další ročník. Co bys poradila těm, kteří se chystají zkusit své štěstí?
Je to zejména o vytrvalosti, houževnatosti, nápadu a píli. Není to záležitost ze dne na den, v Čechách fungujeme aktivně už čtyři roky. Začínala jsem úplně bez honoráře, ale ta životní potřeba tvořit mě neustále žene vpřed. Přestože se tím stále nedokážeme stoprocentně uživit a musíme dělat i jiné činnosti. Jde o upřímný vklad energie. Věřím, že se nám to vrátí zpátky. Baví nás to. 

 

Johana Pocková (*1992) vystudovala taneční konzervatoř Duncan Centre v Praze, absolvovala půlroční stáž na Peridance Capezio Centre v New Yorku a dva roky na taneční akademii SEAD (Salzburg Experimental Academy of Dance). Nyní se věnuje autorské choreografické tvorbě, v roce 2017 získala Cenu Jarmily Jeřábkové za choreografii s názvem VRAŽDA! Malá komiksová historie. V posledních letech také uvedla choreografie s názvem Proč ne teď?, Spektrum, Na váhu!, Jáma lvová a mezigenerační skupinové představení s názvem Plné sklady citů, kde mimo čtyři profesionální tanečnice vystupují i osmiletá dívka a 89letá babička. Po úspěšných uvedeních se tato představení dále reprízují. V květnu 2019 založila taneční spolek POCKetART. Jako performerka spolupracuje se skupinou Tantehorse a Cirkem La Putyka, je lektorkou jógy a věnuje se divadelní produkci.

 

Témata článku

Divoká karta TAJáma LvováJohanna Pocková

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

září 2020

Po Út St Čt So Ne
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
2
3
4
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: