Josef Kotěšovský: „V Laterně magice jsem prožil šťastná léta.“

Josef Kotěšovský. Foto: Jakub Fulín.

Autor Marie Niček

Jak budete slavit své narozeniny?
Jedno hezké překvapení už mi přichystali v Ponci. Hráli jsme Guide na festivalu Tanec Praha a Věrka Ondrašíková nás poprosila, jestli bychom na děkovačku mohli zůstat trochu déle, že se budou předávat ceny mladým hercům. My teda že jo a najednou napochodovali s dortem a kytkami. Nečekal jsem to, byl jsem hodně dojatý. Celkem těch oslav budu mít pět. S rodinou, a na začátku nové sezóny i v divadle. Nevím, jestli to vůbec přežiju (směje se).

S představením Kouzelný cirkus jste odehrál přes dva tisíce repríz. Neměl jste ho po čase už dost?
A to se režisér Evald Schorm bál, jestli se nám podaří hrát aspoň rok! (směje se) Máte pravdu, že stereotyp to už trošku byl. Je to jako s manželstvím. Já jsem byl ale promiskuitní, vystřídal jsem spoustu partnerů – hereckých myslím (směje se) –, a tak se to aspoň střídalo.

Hrál jste Veselého klauna. Je tato poloha blízká vaší osobnosti?
Jo, já jsem veselej. I když teď už jsem unavenější a zádumčivější. Pořád je ale proč se smát.

Kouzelný cirkus měl úspěch i v cizině. Dokáže humor oslovit všechny nehledě na původ?
Většinou se všude chytl. Největším zklamáním byla Moskva. V divadle bylo plno, během představení ale lidé odcházeli. Mysleli si, že to bude cirkus a uvidí slony a opice. Vůbec to nepochopili. Zato v New Yorku jsme u jedné scény dojali dvě české babičky. To byl pro mě jeden z nejsilnějších zážitků.

V Laterně magice působíte už pětačtyřicet let. Jaké to byly roky?
Naše generace chytla šťastnou dobu. Ač za komunistů, hodně jsme jezdili ven. Můj první zájezd byl hned do New Yorku! A hned nato Moskva, to byly změny! Teď už se na zájezdy nejezdí, mladí to dnes mají těžší. Nedostanou stálou smlouvu, musí mít dvě zaměstnání, a přitom toho umí mnohem víc než my, je to až akrobacie. Často mi v tom ale chybí prožitek, nejde to tak do hloubky.

Je vám Laterna magika žánrově bližší než jiná divadla?
Určitě. Já nejsem klasický tanečník. Zvali mě i do Národního divadla, kde bych mohl hrát možná tak šaška, Laterna magika je mému naturelu ale bližší. Baví mě na ní ta všehochuť – pantomima, loutky, černé divadlo…

Kde se vzala vaše láska k pantomimě?
Byl jsem dvorní šašek už na škole. Pořád jsem dělal nějaký opičky. U nás v rodině ale k herectví ani tanci nikdo neinklinoval. Akorát se hodně zpívalo.

Vy jste se ale původně učil na horníka. Jak se z vás stal umělec?
To do Olomouce přijeli kluci z Havířova, kde měli soubor. Objevil se tam chlápek s bílou tváří… a já pak šel do Havířova na průmku právě kvůli tomu souboru. Naproti byl baletní sál a já z učebny pořád koukal ven, jak tam tancují. Na tanec se hlásilo hrozně moc lidí, táta mi ale řekl: ,,Pojď, aspoň se zeptáme,“ a nakonec jsem udělal konkurz, a tak to celý začalo.

Dala se na konzervatoři studovat pantomima?
V Ostravě ne. Říkali mi, ať jdu do Brna. Já už ale do Ostravy udělal zkoušky a měl jsem tam kamarády, tak jsem zůstal.

Jak jste se tedy učil?
Jsem převážně samouk. A všechno jsem odkoukával. Hlavně od herců. Chodil jsem se dívat třeba na Josefa Kemra. Dostal jenom malou roličku, řekl asi dvě věty, ale jakmile se objevil na jevišti, celé divadlo nadšeně tleskalo. Byl to velký zážitek. A Václav Postránecký, Boris Rösner, Jirka Štěpnička, Petr Štěpánek… vždycky jsme pokecali, no supr to bylo!

Měl jste mezi mimy nějaký vzor?
Marcela Marceaua nebo Leonida Jengibarova… to byly nádherné věci! Z mladých je dnes moc šikovný Radim Vizváry.

Pantomima je hodně o emocích. Projevujete své pocity snadno?
Lidi si často myslí, že klauni jsou všichni stejní, prostě si nalíčí masku a je to. Musíte ale umět diváka přesvědčit a to je hrozně těžký. To se naučíte až se zkušenostmi. Hodně mě třeba bavil posun od mladého klauna ke starému. Zahrát stáří neznamená shrbit se a chodit těžkopádně. To nám vždycky říkal Evald: ,,Nejste žádní dědkové!“ Nebyli jsme staří fyzicky, ale duševně a museli jsme umět vyjádřit únavu životem.

Již léta také působíte v audiovizuálním projektu Guide, což je zase jiný žánr. Sedí vám?
Celý život dělám Veselého klauna, tak si občas taky rád zahraju něco vážného. A už jsem starej, tak vím, jak to stáří bolí a jak se mám tvářit. Guide mě moc baví, i práce s týmem, a ty světla jsou dokonalý! Já jsem odchovaný scénografem Josefem Svobodou, takže jsem byl vždycky zatížený na výpravu. Největší radost mám ale z toho, že to baví lidi. To za námi jednou po představení přišla jedna studentka, slzičky v očích a říkala, že nevěřila, že ještě uvidí něco, co ji tak dostane. A přesně proto člověk divadlo dělá!

Neuvažoval jste ale už o tom, že svou divadelní kariéru ukončíte?
Spolupracuju teď ještě s Dětskou operou. Už bych si ale chtěl odpočinout. Jak bude na Nové scéně ta oslava, uvažuju, že bych se tam oficiálně rozloučil a na Kouzlený cirkus docházel jen na dozory. Už jsem unavenej. Musím ale zaklepat, že zdraví zatím dobrý. Kolena sice pobolívají, ale jsem jeden z mála, který za sebou nemá operaci. A cévy trošku zlobí, ale to je holt to moje slavný kouření (směje se).

Josef Kotěšovský (*30. června 1950), tanečník, pedagog, choreograf. Vystudoval taneční konzervatoř v Ostravě. Mezi jeho role v Laterně magice – kromě nejslavnějšího Veselého klauna v Kouzelném cirkuse – patřil např. Harlekýn v Lásce v barvách karnevalu, Vypravěč v titulu Jednoho dne v Praze, Čaroděj ve Sněhové královně či Aiolos v Odysseovi. Souběžně vystupoval s Pantomimou Na zábradlí u Ladislava Fialky jako mim a v Pražském komorním baletu u Pavla Šmoka jako tanečník. Jako choreograf spolupracoval zejména s Divadlem Petra Bezruče v Ostravě. Po ukončení taneční kariéry v devadesátých letech se postupně začal věnovat souboru Laterny magiky jako pedagog a provozní režisér. Věnuje se i choreografické práci (spolupráce s Dětskou operou Praha). Spolupracuje rovněž s tanečnicí Věrou Ondrašíkovou, v jejíž inscenaci Guide také účinkuje.