V rozhovoru se dočtete:
- Jak se dostal Karel Littera na slavnou Akademii ruského baletu A. J. Vaganovy a kvůli čemu si z něj dělali spolužáci legraci?
- V čem tkví specifičnost profese baletního dramaturga?
- Jaký projekt z poslední doby mu dává největší smysl?
Poprvé jste stál na jevišti v sedmi letech. Kdo vás k baletu přivedl?
Na konci první třídy jsem účinkoval ve Filosofské historii. K baletu mě přivedli rodiče, kteří byli na tehdejší dobu starší – mamince bylo téměř třicet devět a tátovi čtyřicet šest let. Rodiče žili společenským středostavovským životem. Jeden z tatínkových kolegů měl za manželku Danuši Hájkovou, která tančila v brněnském souboru. Ta mamince vyprávěla, jak je balet pro tělo zdravý a jaká je to pro děti skvělá průprava. Maminka hledala smysluplné kroužky, a tak mě zavedla do baletu. Zpočátku jsem byl mezi hejnem holčiček jediný kluk, což se dodnes zas tolik nezměnilo. Zpočátku mě to vůbec nebavilo, opravdu mě to chytlo až v patnácti letech, kdy jsme jako nejstarší žáci začali zaskakovat přímo v divadle za starší kolegy na vojně.
Neměl jste během své taneční kariéry nabídku do zahraničí?
Nabídku ne, i když jsem se začátkem 90. let snažil dostat ven. Do angažmá jsem nastupoval z dnešního pohledu poměrně pozdě, až ve třiadvaceti letech. Byl jsem v historicky posledním ročníku pětileté konzervatoře v Brně, pak jsem strávil rok na stáži v Rusku a dva roky na vojně v AUSu. V dnešní době odcházejí tanečníci do zahraničí dříve, ale já měl start na divadelní scéně posunutý. Na jednom konkurzu mi řekli, že jsem už starý. Bylo mi dvacet pět.
Jak probíhala vaše stáž na Akademii A. J. Vaganovy a jak jste se tam dostal?
Přede mnou v Rusku studoval můj profesor Ludvík Kotzian pedagogiku a asi to byl on, kdo nám otevřel dveře. Přede mnou odešli na zkušenou do Moskvy třeba Jiří Nermut, Dagmar Maštalířová, Igor Vejsada, Zdeněk Hanzlovský. V Petrohradu už byli Jiří Kyselák nebo Cyril Štampach. Byla to neuvěřitelná škola po všech stránkách. Nastoupil jsem do slabšího absolventského ročníku, což byla výhoda, protože jsme si hodně zatancovali a vystupovali i na scéně Mariinského divadla, například v Louskáčkovi. Když jsem mohl, chodil jsem se dívat na představení.
Výuka byla velmi metodická a náročná. Byla to skvělá zkušenost, která člověka zformovala na celý život. Škola měla pedagogickou radu, která posouvala standardy. Takže se neučilo stále stejně, jak napsala Vaganovová ve 40. letech, ale neustále docházelo k inovacím metodiky. Měl jsem skvělého pedagoga, Jurije Ivanoviče Umrichina, který mě měl rád. Byla to jiná doba, ale myslím, že dodnes se tam moc nezměnilo.
Jak vás přijali tamní studenti a pedagogové?
Mezi kluky to bylo v pohodě, i když nás občas škádlili. Smáli se nám, dělali si legraci z naší armády, že nemáme tanky a běháme v lepenkových krabicích. Tehdy jsme nechápali. Tohle má být měřítko hodnoty? Ale jinak jsme ve škole, myslím, zapadli docela dobře. Občas docházelo k absurdním situacím. Když jsem mohl, chodil jsem se dívat na představení a přišlo mi neuvěřitelné, že se mě v Mekce baletu spolužák zeptal, kdo je to Rothbart!
Bydleli jsme odděleně. Pro místní fungoval internát. My jsme byli ubytováni v jednom z křídel školy ve společném bytě pro cizince pro osm lidí. Podmínky byly dosti spartánské – museli jsme si sami vařit, prát v rukách v průběhu tuhé zimy. Ale projít tím bylo velmi užitečné. První měsíc jsme žili prakticky na vajíčkách a těstovinách z blízkých obchodů, kde nebylo nic jiného. Profesor Kotzian nás totiž odrazoval od místní jídelny. Až později jsme zjistili, že tam vaří výborně, dokonce mívali denně maso, které v obchodech dostupné zdaleka nebylo!
Dívky byly odtažitější, měly obavy se s cizinci vybavovat. Byly vychované a měly strach. Jednou se mě spolužačka zeptala, proč je my cizinci nemáme rádi, když nás Rusové zahrnují láskou.