Julie Petanová: „Pomáhá mi tančit si jen tak pro radost“

Julie Petanová. Foto: archiv J. P.

Autor: Lucie Dercsényiová

V roce 2016 jsem vás viděla v Malostranské besedě v představení Děvčátko se sirkami v choreografii Aleny Peškové. Bylo vám tehdy patnáct let a mě zaujal váš výjimečný výkon, dispozice. Říkala jsem si, že jste předurčena pro jeviště, tanec. Kdy jste si to uvědomila vy?
Začala jsem tančit ve čtyřech letech. Inspirovala mě moje sestra, která chodila na balet. Přijde mi, že jsem se pro tanec narodila.

Kolik vám bylo let, když jste nastoupila do Royal Ballet School?
Šestnáct, předtím jsem studovala čtyři roky na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy.

Co tomuto rozhodnutí předcházelo?
O Royal Ballet School jsem poprvé slyšela, když mi bylo deset jedenáct let. S maminkou jsme tehdy hledaly letní kurzy, abych mohla vyjet do zahraničí, a první na internetu vyskočila tato škola. Tak jsem podala přihlášku a šest let jsem každé léto jezdila do Londýna. Můj velký sen byl stát se studentkou Royal Ballet School. Dávalo mi to smysl, zamilovala jsem si Londýn, učitelé na kurzech byli úžasní. Když jsem byla ve čtvrtém ročníku, podala jsem si přihlášku, poslala video. Pak mě pozvali na konkurz do Londýna, kde nás bylo asi třicet dívek. A k mému překvapení mě vybrali.

To jste musela být šťastná…
Ano, vůbec jsem to nečekala. Přicházejí sem děti z prestižních světových soutěží. Jsem první Češka, která Royal Ballet School vystudovala.

Máte být na co pyšná. Stala jste se určitě vzorem pro další adeptky, adepty Terpsichory. Když jste ale přišla do Londýna, bylo vám šestnáct. Asi nebylo úplně lehké vstoupit do nového prostředí…
První ročník byl nejtěžší.

V čem?
Myslela jsem si, že dobře mluvím anglicky, ale je jiné být obklopena dvacet čtyři hodin cizím jazykem s různými přízvuky nebo chodit na jazykové lekce. Ve třídě bylo okolo 50 % Angličanů a zbytek tvořili studenti ze Španělska, Austrálie, Ameriky, Itálie, Francie, Indie, Japonska, Číny. Bylo nás třicet – 15 děvčat, 15 kluků. Nebylo úplně lehké zvyknout si na nové spolužáky z různých koutů světa. Uvědomila jsem si rozdílnost české povahy.

Co jiného jste ještě musela překonávat?
Rozvrh byl o dost náročnější, než jsem byla zvyklá. Začínali jsme okolo deváté ráno a končili okolo šesté večer, takže stejně jako na taneční konzervatoři v Praze. Ale hodiny byly intenzivnější, více času se věnovalo špičkám, v kterých jsme dělali i tréninky klasiky. Od druhého ročníku se rozvrh změnil, po obědě jsme měli už jen dva taneční předměty namísto tří.

Které konkrétně?
Měli jsme zvlášť hodiny techniky na špičkách, hodiny repertoáru, kde jsme se učili části představení, variace. Měli jsme charakterní tance, modernu, pas de deux. Kromě toho jsme každý rok dělali tzv. degree ve spolupráci s University of Roehampton. V posledním ročníku jsme se věnovali hlavně tanci a psali jsme závěrečné práce.
Každé léto jsem pak dělala rozdílové zkoušky na taneční konzervatoři v Praze, kde bych si ráda udělala i maturitu. Kdybych se vrátila do Čech, nevím, zda by mi certifikát o studiu z Royal Ballet School stačil k uznání získaného vzdělání.

Jaké teoretické předměty jste v Royal Ballet School měli?
Dějiny tance zaměřené hlavně na Anglii, psychologii a anatomii v rámci předmětu healthy dance. Vedle toho je tu systém tzv. A-Levels – na výběr je francouzština, angličtina, matematika, výtvarné umění. Já jsem chodila na angličtinu pro cizince.

A jaké jiné taneční techniky jste poznala?
Jen Cunningham technique. Nebyla ve škole moc populární, je taková hodně technická. Na zkoušky jsme se pak učili jedno sólo za školní rok. Když jsme studovali variaci černé labutě z Labutího jezera od Matse Eka, přijela jeho asistentka, která s námi pracovala. A když jsme například před dvěma lety připravovali na závěrečný koncert Pulse od Goya Montera, on sám přijel a tři týdny se nám věnoval.

Co jste v Royal Ballet School našla a co postrádala?
Nic zásadního jsem nepostrádala, ale stýskalo se mi a stýská po domově. Na internátu jsem si užila kamarády, každých šest týdnů se mi dařilo přijet domů. Mám štěstí, že mám domov blízko. Na škole jsem ovšem nepracovala s metodikou Vaganové jako na pražské konzervatoři. Jinak jsme prováděli épaulement, jiná byla práce s těžištěm těla (pozn. redakce: systém vzdělávání RBS vychází z odkazu, který Ninette de Valois zdědila po svých učitelích: E. Espinosovi, E. Cecchettim, N. Legatovi a O. Preobraženské). Překvapila mě rychlost kombinací, nároky na práci na špičkách. Problém jsem měla hlavně s grand allegrem. Na konzervatoři jsem ho moc nedělala, nebyla jsem na něj zvyklá, tak jsem musela dohánět. Škola má jinak řadu sponzorů, kteří podporují péči v oblasti těla. Měli jsme tu dva fyzioterapeuty, velkou posilovnu s možností vlastního kouče, pilates studio.

Měla jste čas vše využít při tak nabitém rozvrhu?
Občas ano. Někdy tyto možnosti péče o sebe byly zařazeny i do rozvrhu. Pokud se někdo zranil, měl vlastní regenerační program a pedagoga, než se naplno vrátil do tanečních hodin.

Měla jste nějaké zranění?
Ano, únavovou zlomeninu holenní kosti, proto jsem opakovala druhý ročník. Půl roku jsem nemohla na špičky. Velmi mi na škole pomohli s léčbou a s tím, aby mě úraz nelimitoval.

Dočetla jsem se, že studium na taneční konzervatoři jste si prosadila proti přání tatínka, který chtěl, abyste studovala jazykovou školu. Už jistě skousl vaše rozhodnutí.
Chápala jsem ho. Bylo mi tehdy jedenáct let a bylo těžké věřit, že to dokážu. Rodiče mě jinak podporovali a podporují. Přijeli na můj závěrečný koncert do Londýna.

V čem jste účinkovala ve vystoupení v Royal Opera House?
Náš ročník tančil Elite Syncopations od Kennetha MacMillana. Ashley Page postavil Mephisto Waltz pro pět párů, kde jsem měla to štěstí tančit. A se svým spolužákem Alejandrem Valerou Outlaw jsem tančila v Three Preludes od Bena Stevensona. To byl pro mě největší zážitek, na který nikdy nezapomenu. Závěrečné zkoušky jsme už dělali na sále, na začátku roku. V komisi seděli Kevin O'Hare, Carlos Acosta, Darcey Bussell a ředitel školy Christopher Powney.

Koho ze studentů si Kevin O'Hare, umělecký ředitel Royal Ballet, do souboru vybral?
Čtyři studentky, žádného chlapce.

V rámci závěrečných zkoušek jste získala i ocenění…
Diplom jsem dostala za esej na téma gyrotonic, na který chodím už deset let k Barboře Kohoutkové. Psala jsem, jak gyrotonic pomáhá tanečníkům v prevenci úrazů. Druhé ocenění mám za největší pokrok z ročníku během studia.

Royal Ballet School sídlí vedle Royal Opera House. Měla jste čas chodit na představení?
Když jsem měla možnost, tak jsem šla do divadla na balet. Mohli jsme procházet známým přemostěním mezi školou a divadlem i do kantýny, kde jsem viděla zblízka své idoly: Marianelu Núñez, Yasmine Naghdi, Vadima Muntagirova… Všichni v souboru jsou prostě úžasní. Ve třetím ročníku mají studenti možnost tančit ve sboru v představení Royal Ballet, ale byl covid. Poštěstilo se mi dvakrát tančit andílky v Louskáčkovi.

Dobu, kdy jste dokončovala studia, poznamenala pandemie. Jak probíhala výuka a konkurzy do souborů?
Během pandemie covidu jsem byla dvakrát několik měsíců doma. Výuka probíhala online přes Zoom – měli jsme klasiku, posilování, pilates, Cunningham technique. Bylo neskutečné, co z nás pedagogové dostali. Těžší to bylo při druhém lockdownu, kdy jsem končila studium a hledala angažmá. I v tom nám škola pomohla, upozorňovala nás, v jakých souborech jsou volná místa. Rozeslali jsme videa s ukázkami naší práce, natočená, když byla škola otevřená. Všichni moji spolužáci získali angažmá.

Kam jste přihlášky posílala?
Kam se dalo. Vzhledem k pandemické situaci jsme si nemohli moc vybírat.

Počátkem srpna jste nastoupila do Norwegian National Ballet. Jaké jsou vaše první dojmy?
Přejít ze školy do souboru je velký krok. Nejde se na něj úplně připravit. Ale od první chvíle se tu cítím jako doma. Každá hodina byla zatím fajn, tanečníci jsou pro mě inspirací. Máme tady dva fyzioterapeuty, maséra, akupunkturistu, studio pilates, posilovnu. Studia jsou volně přístupná a můžeme si požádat o lektora. Těším se, až všechno vyzkouším.
Nastoupila jsem do juniorské skupiny (pozn. redakce: Norwegian National Ballet 2), kde lze zůstat maximálně dva roky – je to jedinečná možnost, jak proniknout do profesionálního tanečního světa. Juniorský soubor má vlastní repertoár, ale tančí i v představeních hlavního souboru. Začínáme se Suite for Ten od Lucase Lima vytvořenou pro pět párů juniorské skupiny. S hlavním souborem bychom měli účinkovat v Bajadéře, Louskáčkovi, Labutím jezeru.

Daria Klimentová říkala, že máte velkou vášeň pro tanec. Co byste vzkázala těm tanečnicím, tanečníkům, kteří ji během studia ztrácí a váhají, zda pokračovat?
Nepotlačit tu vášeň tím, že budu vyvíjet velký tlak na překonání krize. Mně pomáhá se zavřít na sále a tančit si jen tak pro radost. Mým snem je stále Londýn. Teď jsem šťastná v Norsku a uvidím, kam mě vítr zanese. Všechno má svůj čas.

Julie Petanová (nar. 2001). Studium tance započala na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy. V roce 2018 byla přijata do Royal Ballet School (RBS) a souběžně každý rok dělala rozdílové zkoušky na pražské konzervatoři.  V roce 2021 studia v Londýně úspěšně ukončila a nastoupila angažmá do Norwegian National Ballet.