Katarína Zagorski: „Jak by mělo vypadat reprezentativní umění?“

Katarína Zagorski během zkoušky Happy End Mily Dromovich a Kláry Jakubové. Foto: Martin Albrecht.

Autor: Josef Bartoš

Kataríno, spolupracujeme už několik let. Když jsem se ale při přípravách na tento rozhovor znovu díval do tvého životopisu, překvapilo mě, čemu všemu se věnuješ a co už máš za sebou. Jak to všechno stíháš?
Nestíhám. Ráda bych měla na vše větší klid, což se mi málokdy daří. Občas totiž potřebuji vypnout, kouknout se na film nebo se jen dívat z okna, to mě pak uklidňuje a mohu pracovat dále. V posledních letech navíc vedle tvorby působím jako vedoucí soukromé základní umělecké školy na plný úvazek. Tvůrce současného umění sotva uživí rodinu, i proto jsem hledala stabilní pracovní místo.
Zrovna nedávno jsme s jednou přítelkyní vzpomínaly na léta na VŠMU, kde jsme studovaly tanec. Tenkrát jsme netušily, kolik produkční práce je třeba zaštiťovat a kolik času a sezení u počítače to zabere. Někteří na to mají možná lidi, já dělám vše sama.

Kromě pedagogické, tvůrčí a interpretační činnosti se také věnuješ kritickému psaní o tanci. Jak ses ke psaní vůbec dostala?
Ke psaní jsem měla vždy blízko. Už na gymnáziu mi publikovali první text a později jsem zhruba tři měsíce pracovala v Denníku SME jako interní redaktorka. Nepůsobila jsem ale v kulturní rubrice, věnovala jsem se klasické žurnalistice týkající se dění v Bratislavě. Brzy jsem ale vytušila, že se to nedá skloubit s jinými aktivitami, a proto jsem z redakce odešla. Přestěhovala jsem se do Irska, kde jsem psala deník Slováka žijícího v zahraničí pro noviny Limerick Leader.
Když jsem se vrátila zpět na Slovensko, oslovil mě Oliver Rehák, zda bych pro ně psala o tanci. Tenkrát to byl ještě Denník SME, z něhož se později vydělil Denník N, pro který občasně píšu doteď.
Nejdříve jsem ale zvažovala, jestli chci psát o „svých“. Tenkrát jsem se zúčastnila debaty v rámci Tanečního kongresu v Bratislavě, kde se hodně vyzdvihovalo, jak je skvělé, že se o tanci začalo více psát. Získala jsem proto pocit, že bych se tomu měla věnovat, vnímala jsem to jako službu oboru. Musím ale říci, že mi to osobně spíše uškodilo, než pomohlo.

Jak ti to uškodilo?
Jakmile o někom napíšu text, byť jen lehce kritický, najednou je oheň na střeše. Občas jsem i překvapená, na které části umělci reagují. Mnohdy jsou to pasáže nebo i konkrétní slova, u kterých by mě to nenapadlo.
Psaní je proto pro mne neustálé lavírování na hraně, což mě psychicky vyčerpává. Některé zpětné vazby na mé texty jsou takové, že si říkám, že jsem to raději psát neměla a měla bych klid. Také si ale myslím, že recenze nebo kritika nedokáže umělci uškodit. Diváci jsou inteligentní, a pokud je dílo kvalitní, bude se hrát.

Má to vliv na tvé vztahy s  kolegy-umělci?
Ano, setkala jsem se se změnou chování nebo chladným přístupem. Všichni mě podporují, jak je skvělé, že píšu o tanci, ale někdy jen do doby, než napíšu o nich samotných. Je to velký paradox.
Na druhou stranu jsem to zažila sama, když jsem četla recenze na svou vlastní tvorbu. Brečela jsem, občas jsem si i zapálila cigaretu, doslova jsem to nezvládala. Umělec se totiž ztotožní s vlastní tvorbou natolik, že jakoukoliv kritiku své tvorby pak vnímá jako kritiku jeho osobnosti.

Odmítla jsi někdy napsat recenzi poté, co jsi zhlédla představení? Pokud ano, tak proč?
Ne, to nikdy. Pečlivě své návrhy, které posílám do redakce, zvažuju, a když už to mám například v Denníku N schváleno, tu šanci bych určitě nepromrhala.

Jak je na tom taneční žurnalistika na Slovensku?
Můžeš dát rovnou do závorky „koulí očima“. (smích)

Ptám se proto, že rozdíl mezi Českem a Slovenskem je poměrně markantní.
Máš naprostou pravdu. Česko ale bylo odjakživa napřed, co se týče zázemí umělecké tvorby. Kdysi jsem byla na festivalu Euro-scene v Lipsku. Kam jsem se jen podívala, tam byly letáky, plakáty a jiné propagační materiály českých produkcí. O Slovácích nikde vidu ani slechu, což se poté odrazilo na návštěvnosti.
V případě reflexe možná doplácíme i na to, že na VŠMU chybí studijní program, který by se této oblasti věnoval.

Na druhou stranu je zajímavé, že tvé články vychází v Denníku N. V Česku totiž v mainstreamových médiích není o tanec příliš zájem.
Nejsi první, kdo mi to říká. Musím ale říci, že píšu velmi málo, a také ne všechny mé návrhy redakce přijme. Když už něco píšu, tak se nejedná pouze o dění v tanečním oboru, ale většinou téma zahrnuje i širší umělecké či společenské dění. Tanec funguje jako součást celku, jako jakýkoliv jiný kulturní fenomén je součástí života a nejde ho z něj vydělit. Mám na mysli témata jako účinkování slovenských umělců při zahájení olympiády nebo když na Slovensku hostoval Sergej Polunin. To jsou fenomény, které propojují velké množství lidí, rezonují celou společností. Zrovna článek o Poluninovi byl tenkrát jeden z nejčtenějších na webu Denníku N.

Přejděme teď ke tvé tvorbě. Nedávno jsi vyhrála cenu Radical Empathy sítě wendy.network. Můžeš nám tuto platformu přiblížit, o co se jedná?
Wendy.network je umělecká síť založená Michaelem Mastrototarem, kde si tvůrci mohou založit profil zdarma. Celý projekt pak pracuje s kryptoměnou Konjungate, postupem času by pak měl být určitou formou, jak finančně zabezpečit současné umění. Na této platformě lze hledat například příležitosti ke spolupráci, pracovní nabídky a podobně.
Velmi oceňuji, že někdo hledá jiné způsoby provozování současného umění. Svět kolem nás se dynamicky mění a i umělecký svět na to musí reagovat. Samozřejmě existují zaběhnuté způsoby, mezi které patří i grantový systém. Ten je ale v mnohých ohledech nedokonalý, může skončit vykázáním čísel v kolonkách tvorby a uvedení repríz. Subjekty nemusí teoreticky vůbec zajímat, jestli mají diváky. Schází zpětná vazba a vše se pak cyklí v uzavřeném kruhu umělců mezi sebou. Zájem veřejnosti se najednou stává druhotným. To se pak zrcadlí i v nevraživosti ke slovu „produkt“. Nerozumím, proč bychom z tohoto slova měli dělat nepřítele. Pokud něco vyprodukujeme, stává se daná věc produktem ke konzumaci, ať chceme, nebo ne. Takový je přece smysl umění, že ho vnímají ostatní lidé.

Radical Empathy ale byla soutěž, do které ses přihlásila sama, že?
Ano. Přihlásila jsem se do výzvy. Když jsem se probírala materiály k soutěži, napadl mě právě projekt Kilometrového tance na Doma dobre 2020.

Proč se ocenění jmenuje Radical Empathy?
Pojem radikální představuje extrém v jednom směru a empatie naopak značí pochopení více úhlů pohledu, schopnost vžít se do druhého člověka. Je to slovní spojení, kterým se wendy.network definuje, a zároveň jejich představitelé chtěli zjistit, jak ho chápou umělci.
Kilometrový tanec na Doma dobre 2020 se odehrál v rámci dobročinné akce Doma dobre organizované festivalem Pohoda a výtěžek šel na neziskovou charitativní organizaci Depaul Slovensko. Byl to online vysílaný program různých koncertů, vystoupení a diskusí, hostem jedné byla i slovenská prezidentka Zuzana Čaputová.

O čem je Kilometrový tanec?
Kilometrový tanec je můj koncept z roku 2017, v němž tanečník natáhne svůj tanec na jeden kilometr v otevřeném prostoru. Proběhl už v provedení několika známých slovenských tanečních osobností, například na festivalu Bratislava v pohybe a na Pohodě. Já sama jsem ho tancovala poprvé právě na Doma dobre. Smyslem bylo propojit noclehárnu, v níž se odehrála většina programu, s autobusovou zastávkou nacházející se zhruba kilometr od místa dění. Když se totiž někdo vydá do noclehárny, musí na této zastávce vystoupit a zhruba ten kilometr projít.
Vybrala jsem postavu z představení Vank, které jsem vytvořila v roce 1999 spolu s Evou Klimáčkovou, Oskarem Rózsou a Csongorem Kassaiem. Tato postava, kterou tančím, je sama bez domova. Takové putující stvoření, jehož cesta není úplně jasná. Přichází z neznáma a nemá konkrétní cíl, ke kterému by mířila. Zároveň má zvláštní, tajuplný kostým, má svérázný pohybový projev, pyšný, možná i trochu drzý. Toto vše se mi spojilo právě v myšlence Radical Empathy.

Jaké byly reakce publika?
V internetových diskusích jsem narazila na velmi negativní a kritické reakce. Tenkrát jsem se lekla, že jsem té neziskové organizaci uškodila. Osobně mě nejdřív vůbec nenapadlo, že by inscenace mohla být v nějakém ohledu radikální, ale později jsem pochopila, že určitou kontroverzi v sobě obsahuje.
Sledovanost byla obrovská. Dostala jsem na jedné straně nadšené reakce od diváků, kteří ten koncept přijali, druzí naopak tvrdili, že to nebylo vůbec namístě. Ve mně to celé evokuje jednu otázku: Jak by mělo vypadat reprezentativní umění? Musí to být piedestalové, uctívané umění, nebo to může být běžné, svobodné umění? Nad tím od té doby přemýšlím. Každopádně samotné video je dostupné na stránkách festivalu Pohoda a zájemci ho mohou zhlédnout kdykoliv. Koncept celého projektu byl totiž od prvopočátku plánovaný tak, aby záznam byl veřejně dostupný. Takto alespoň efemérní umění tance stále specifickým způsobem žije.

Katarína Zagorski (do roku 2013 Katarína Mojžišová)

Absolventka Vysoké školy múzických umění v Bratislavě, držitelka mezinárodních grantových ocenění. Vytvořila projekty v tanci, divadle a performanci, choreografie pro profesionální soubory, školy, krátký film i televizi. Sedm let působila jako nezávislá umělkyně v Irsku, prezentovala se například na Mamuska Nights, Framemakers Symposium, Excursions Performance Festival, Dublin Fringe Festival, Have U-Met-Nosti Festival, Dublin Dance Festival, TULCA Festival of Visual Arts, RTÉ Television. Její díla jsou zastoupena ve sbírce The National Dance Archive of Ireland. Působila jako hostující pedagog na University of Limerick.

Aktuálně žije na Slovensku, její projekty uvedla tamní divadla a instituce (Aréna, Stoka, Štúdio 12, A4, Štúdio tanca, Štúdio Slovenského národného divadla, Nová Cvernovka, festivaly Bratislava v pohybe, Nu Dance Fest, Kiosk a Pohoda). Je také přispěvatelkou pro Denník N a ředitelkou Soukromé základné umělecké školy Talentina. Jejími aktuálními nezávislými projekty jsou Kilometrový tanec a Pozor, porcelán.