Když se tanec spojí s akrobacií. S Jarkem Cemerkem a Petrem Horníčkem o nové inscenaci Loser(s)
Umělecká agentura United Arts, založená akrobatickým duem DaeMen, uvede 18. srpna 2014 na festivalu Letní Letná premiéru svého nového „divadelně-akrobatického“ projektu s názvem Loser(s). Ke spolupráci si DaeMen tentokrát přizvali další akrobaty a tanečníky, a především známého českého choreografa Jarka Cemerka, který je zároveň autorem scénáře. O vzniku projektu, o vzájemné inspiraci tanečníků a akrobatů, o těžké dřině a o plánech do budoucna jsme pohovořili s choreografem Jarkem Cemerkem a s polovinou dua DaeMen Petrem Horníčkem.
Jak vznikla spolupráce choreografa Jarka Cemerka s DaeMen?
Jarek Cemerek: Měl jsem již delší dobu nápad na představení inspirované básní mladé básnířky Anny-Marie Mlezivové Osudový stín (k přečtení pod rozhovorem, pozn. red.), měl jsem i v hlavě scénář. Původně jsem to chtěl dělat v cizině, dokonce jsem už měl i představu s kým… Ale pak jsme se někdy na začátku tohoto roku sešli s Petrem, který se mnou chtěl navázat spolupráci, tak jsem mu tento námět hned nabídl a jemu se to líbilo. Takže to nakonec vzniklo v Praze, za což jsem velmi rád. Konečně se mohu taky na chvíli zdržet doma, více učit v Praze, pobýt s rodinou a vidět, co se tu děje.
Petr Horníček: My už jsme předtím se skupinou DaeMen vytvořili jeden větší projekt, to byl takový kabaret. Vždy jsem chtěl akrobacii posouvat dál. Jarka znám už delší dobu, asi osm let, takže k naší spolupráci to tak přirozeně směřovalo.
O čem bude inscenace Loser(s)?
J. C.: Jak jsem již řekl, téma projektu bylo inspirováno básní Osudový stín. Myslím si, že její autorka, přestože teprve dostudovala gymnázium, je velice talentovaná a má velký potenciál. Ta báseň je velice krátká a přesně říká, o čem je to představení: je o lásce, kde jeden miluje víc než ten druhý…, což si myslím, že se děje skoro v každém vztahu. Zajímaly mě hlavně role v tom vztahu, role muže a ženy, kdo tu lásku jak prožívá, kdo miluje víc a kdo míň, kdo je šťastnější… A jak jsem si kladl tyto otázky, okamžitě mi vytanul na mysli název Losers – přišlo mi, že všichni jsme ve vztazích do jisté míry takoví „lůzři“ (v překladu ztroskotanec, ztracená existence). Občas se to prostě nepodaří. Ale zároveň je v tom vždy naděje.
Vypráví se i konkrétní příběh, anebo je to spíše sled obrazů a situací?
J. C.: Jedná se o příběh, ve kterém vystupuje pět mužů, kteří chtějí všichni jednu ženu. Ta ale jen jednomu z nich dovolí, aby se k ní více přiblížil. Upřímně mu však sděluje, že to pro něj bude „trnitá cesta“, jak vlastně stojí v básni. Tímto z jistého pohledu staromódním obsahem příběhu chci právě upozornit na jeho normálnost. V dnešní době totiž vidím hodně, že se naše role otáčejí: muži přebírají ženské role, a naopak… a nikdo mi v tom nepřipadá šťastný. Chlapi se už ženám nedvoří, ale naopak ženy balí je – což je pro mě úplně nepřijatelný vzorec, chlap by měl být lovec.
Vystupují v tomto projektu pouze akrobati, nebo i profesionální tanečníci?
J. C.: Vystupuje zde šest akrobatů (trénovaných gymnastů) a jedna tanečnice – přizvali jsme ke spolupráci talentovanou Janu Vránu. Skupina akrobatů už spolu trénuje a vystupuje delší dobu, z toho vznikl i nápad zakomponovat jejich výstupy do nějakého většího celku. Jana Vrána je jediná profesionální taneční performerka.
Kromě toho zde účinkuje i En.dru (vl. jménem Ondřej Havlík, pozn. red.), beatboxer známý také z pořadu Na Stojáka, který tvoří v představení živý hudební doprovod: kromě beatboxu hraje i na harmoniku, na kytaru, zpívá, a dokonce má i hereckou roli, a to nikoli podřadnou. Jsem nadšený z toho, že můžu spolupracovat s takovou úžasnou, různorodě umělecky nadanou osobností, jakou En.dru je. Hodně mě bavilo spojit divadelno, ke kterému mám blízko, s akrobaty a s beatboxem, což je v současnosti moderní žánr. Toto propojení byla pro mě skvělá nová zkušenost.
Vytvořili jste tedy vlastně nový cirkus, v popisku ale spíše používáte výraz divadelně-akrobatické představení…
J. C.: O to, jak se ty věci nazývají, se já moc nestarám, to je spíš věcí produkce. Pro mě je to divadelně-tanečně-akrobaticky-hudební představení. Já někdy ani nevím, co od představení s označením nový cirkus očekávat. Vidím nějaké představení, které je tak nazvané, ale pro mě je to někdy divadelní představení, jindy fyzické. V každé zemi to také vypadá trochu jinak.
P. H.: No, někdy to nazýváme novocirkusovým, jindy divadelně-akrobatickým představením. Myslím si, že někteří diváci se tu ještě pořád bojí toho názvu cirkus. A když dáme více popisný název, je to lépe uchopitelné, více srozumitelné. Myslím, že hlavně pro starší generaci označení nový cirkus není ještě tak jasné, mohla by tam třeba čekat i drezuru zvířat.
Jak probíhala spolupráce choreografa současného tance s akrobaty? Byla to pro akrobaty první zkušenost s tancem?
J. C.: Pro většinu z nich to byla opravdu první zkušenost se současným tancem. Někteří možná předtím dělali break dance nebo hip hop, ale současný tanec je přece jenom něco jiného, je to úplně jiná technika. Také jsem se snažil jim pohyb přizpůsobit, aby se v tom cítili dobře. Pro některé to byl ale skutečně šok, udělat například otočku a pak sklouznout na zem.
Je to samozřejmě složité i po performativní, herecké stránce. Spoustu se toho musejí učit za pochodu. Od začátku bylo jasné, že propojování bude těžké, ale přesto jsem do toho chtěl jít.
Nakonec se to snad poddalo.
V představení je krásně vidět, že někdo něco dává líp, někdo hůř, kdo to nedává tady, dá to jinde. Je tam zobrazen rozdíl mezi námi jako lidmi a je to tak v pořádku. Představení se jmenuje Loser(s), ale v tom „lůzrovství“ se také ukazuje, že člověk může přesto být v něčem dobrý, že to člověk – až na výjimečné případy – prohrává jen někde, ale jinde vůbec ne, což však mnohdy sám nevnímá.
Myslím, že ve výsledku vzniklo představení pro většinové publikum. Není tam agrese, není to hororové, jak někdy novocirkusová představení bývají. Pro mě bylo důležité to vyvážit něčím jiným, odlehčit. Proto je tam například scéna jakoby z akrobatických závodů, kde komentátor mluví o výkonech jednotlivých sportovců, čímž se celá situace trochu ironizuje. V představeních nového cirkusu se z akrobatů dělají často největší borci, tímto jsem chtěl poukázat na to, že jsou to i normální lidi.
Petře, jaká byla tvoje zkušenost s tancem a s Jarkem Cemerkem jako choreografem?
Já jsem doposud moc zkušeností s tancem neměl, jen jsem byl párkrát na Jarkově hodině. Byla to pro mě veliká výzva, musím říct, že nás hrozně trápí (smích). Ale to je dobře. Po tréninku jsme sice tak půl hodiny vyřízení, ale o to víc jsme potom nabití energií. A když jsme pak měli chvíli od zkoušení pauzu, všichni se na to už moc těšili.
Jarku, ty hodně pracuješ v zahraničí, sleduješ tam i nový cirkus? Co tě na něm láká?
Ano, sleduji, a když mám příležitost, chodím na představení. Myslím si, že je to hodně zajímavý žánr a že má budoucnost. Je spousta cest, kudy se může ubírat. To, kde jsme my teď, je pouze jeden směr a dá se rozvíjet zase dál a jinam. Hned bych šel do nějakého dalšího projektu s akrobaty. Je to pro mě něco jiného, vybočení z toho, co jsem dělal doposud. Musím se držet zpátky a říkat si, oni nejsou tanečníci, musíš na ně jinak – použít psychologii, pedagogický talent a různé triky, jak to do nich dostat. Také mě hodně inspirují, protože v akrobacii je všechno o výkonu, oni nemohou ani na chvíli povolit, protože by ohrozili svou partnerku i sebe. Svým způsobem mě to vrací zpátky do baletní disciplíny, která v současném tanci mnohdy chybí. Tuto inspiraci teď zase předávám naší tanečnici Janě Vráně – musí taky zabrat stejně jako akrobaté a podat pokaždé stejně perfektní výkon.
Jak vznikalo představení Loser(s) po produkční stránce?
P. H.: Na představení jsme neměli žádný grant, psal jsem tři, ale ani jeden jsem nedostal. Produkuje to naše agentura United Arts, tedy já a můj kolega z DaeMen Zdeněk Moravec, který sice v představení nevystupuje, ale pracuje na něm v pozadí. Vložili jsme do toho hodně z našich prostředků a dále jsme získali partnery ze soukromého sektoru.
Ve shánění prostředků ze soukromých zdrojů vám asi hodně pomohlo i účinkování a vítězství v soutěži Česko Slovensko má talent…
P. H.: Ano, díky tomu jsme se seznámili se spoustou lidí. Ale ze začátku mi to úplně nedošlo, kontakty jsem vyloženě neschraňoval. Až tak dva roky po soutěži jsem si začal kontakty uchovávat, být ve spojení a teď to začínáme více využívat.
Chystáte s DaeMen další divadelní, novocirkusové projekty?
P. H.: Určitě. Chtěl bych také rozvíjet spolupráci s dalšími umělci. Čím více disciplín nabídneme, akrobatických nebo uměleckých, tím větší procento diváků můžeme zaujmout, je to zajímavější. Už máme na příští rok naplánovaný další, ještě větší projekt, jde jen o to, získat na projekt nějaký grant nebo sponzora.
Osudový stín Anna-Marie Mlezivová Co tu děláš?
Dlouho jsme se neviděli.
Máš unavenou tvář.
Vzpomínám na ty chvíle, kdy jsme protančili celou noc.
Počítali jsme hvězdy.
A tenkrát jsi mi ji dal, tu květinu.
Růži.
Protože každá z hvězd představuje jednu cestu.
A ty sis vybral tu trnitou.
josefina
Vážená pani Šturová,dodatečne blahopřeji k významnemu jubileu.Vždy jsem se svojí rodinou obdivovala umeni jak Vaše,tak…Rozhovor s Astrid Štúrovou: „V divadle to byla krásná léta, bylo to naplnění mého dětského snu…“