Klára Čízková o tanečně-pohybové terapii: „Emoce jsou snadněji dostupné skrze tělo.“

Uplynulý rok ve znamení korony bychom mohli nazvat zátěžovým obdobím pro lidskou psychiku. Někteří ztratili zaměstnání, jiní byli odtrženi od jakéhokoliv sociálního kontaktu. Mnozí se tak obraceli se žádostí o pomoc na psychoterapeutická zařízení, mezi nimiž figuruje v České republice i možnost tanečně-pohybové terapie. Od nepaměti se říká, že tanec léčí, a proto jsem oslovil terapeutku Kláru Čížkovou, aby nám nejenom popsala koncept a možnosti tanečně-pohybové terapie, ale také to, co nám právě v této době plné strastí může nabídnout.

Klára Čízková. Foto: Tamara Sofia Schmidt.

Klára Čízková. Foto: Tamara Sofia Schmidt.

Josef Bartoš Autor: Josef Bartoš

Mohla bys nám, prosím, vysvětlit, co je to tanečně-pohybová terapie?
Tanečně-pohybová terapie je psychoterapeutická metoda, která vznikla na počátku 20. století propojením moderního tance a psychologie, popřípadě psychoterapie, která se v té době utvářela. Mohli bychom ji zařadit do dvou směrů: jedním z nich je na tělo zaměřená terapie, a to právě kvůli práci s tělem, a druhým je pak kreativní terapie, mezi které řadíme arteterapii, dramaterapii, muzikoterapii a tanečně-pohybovou terapii jako čtvrtou modalitu.

Jak probíhá běžné terapeutické setkání s klientem v oblasti tanečně-pohybové terapie?
Jsou dva způsoby práce, můžeme pracovat individuálně či ve skupině. Prvním úkolem je klienta poznat, seznámit se s ním i jeho životem, vytvořit si alespoň hrubý obraz, do kterého pak postupně doplňujeme nové a nové poznání. Nejdeme se hned hýbat, nejedná se o taneční lekci. Nejdříve mu vysvětlím, jakým způsobem pracuji, aby tušil, co ho čeká a s čím by měl počítat. Naše civilizace má totiž poněkud komplikovaný vztah k tělu, a proto mi tato úvodní informace připadá férová. Zároveň je to součástí takzvaného psychoterapeutického kontraktu.
Poté se v rámci jednotlivých „sezení“ pouštíme různě rychle do práce v pohybu. U každého je načasování velmi individuální. Například u lidí, kterým dělá verbální modalita obtíže, nebo si své problémy nedokážou spojit s konkrétním pojmenováním, se většinou pouštíme do pohybu téměř okamžitě. Nepředstavujte si ale žádné taneční variace. Během společného času spíše klienta vedu k uvědomění si vlastního těla, jeho jednotlivých částí a možností jejich pohybů. Nebo naopak zkoušíme relaxovat, ať už klidově, nebo dynamicky. Vždy ale po těch pohybových částech nastává nějaké zhodnocení toho, co se právě stalo, snažíme se pojmenovat pocity a zarámovat zážitek do kontextu života klienta.
V jiných případech se naopak dlouho bavíme o klientově osobní historii, a až poté se dostaneme k pohybu. Také záleží na tom, jak se zrovna daný člověk cítí v pohybu komfortně. Spontaneita a kreativita v pohybovém vyjádření totiž přichází až v moment, kdy se člověk cítí bezpečně. Proto nejdříve budujeme vzájemný vztah, abychom měli dále na čem stavět.

Tanečně-pohybová terapie. Foto: Pavel Micka.

Jak se vztahuje pohyb k prvotnímu problému, s nímž klient přichází? Jak se tím ten problém řeší?
Tanečně-pohybová terapie vychází z toho, že emoce jsou snadněji dostupné skrze tělo, snadněji se totiž dostaneme k nevědomým obsahům. Když se pak pomocí terapie klient učí ovládat vlastní fyzikalitu, dostává se k vědomí sebe sama. Naše prvotní ego, tedy naše první „Já“, se totiž formuje na té fyzické rovině.
Zároveň se i psychoterapeutický vztah mezi klientem a terapeutem odehrává v pohybu. Vědecký výzkum již mnohokrát prokázal, že efektivní psychoterapii charakterizuje kvalitní vztah. V tanečně-pohybové terapii se společně s klienty hýbeme v prostoru i my, čímž jim na té primární komunikační rovině dáváme najevo, že je vnímáme, že jsme tam s nimi. Jedná se o modul vnímání, který jde do spodních, nevědomých pater našeho „já“, jde o preverbální oblasti.
Pokud pracujeme s improvizovaným pohybem, tak už jen to, že se klient může projevit svobodně v přítomnosti druhého člověka, expresivně dát najevo svou osobnost, tak si tuto hravost, spontaneitu a autenticitu může přenést do běžného života, a to už je velký pokrok a zároveň nezpochybnitelný projev zdraví. Ta pohybová změna jde ruku v ruce se změnou psychickou, která se z prostoru psychoterapeutického sezení přenáší do reálného života.

Jaký je přístup psychoterapeuta ke klientovi? V různých směrech se pohybujeme většinou na kontinuu od frustrace až po bezpodmínečné přijetí. Jak je tomu v tanečně-pohybové terapii?
Tanečně pohybová terapie začíná vždy tam, kde je klient, tedy následuje, zrcadlí a rozvíjí. Naším cílem určitě není člověka znejistit a rozhodit. Máme totiž velký respekt k oněm hloubkám, do kterých se pomocí práce s tělem můžeme dostat. V takovém případě pak klienta nemůžu příliš frustrovat, přišlo by mi to až sadistické. Naopak se snažíme vytvořit bezpečné prostředí.
To ale samozřejmě neznamená, že klientovi nemohu dát upřímnou zpětnou vazbu.

V názvu figuruje tanečně-pohybová: proč zrovna tento název? Proč to není taneční nebo pohybová terapie? Jaký má vlastně vztah k tanci jako uměleckému, případně k tanci jako sociálnímu fenoménu?
Název vznikl velmi brzy. Jedná se o zavedený pojem Americké asociace tanečně-pohybové terapie, která tuto metodu prvně popsala a zavedla. Záměrem bylo dát najevo, že každý pohyb, který má výraz, uznáváme jako hodnotný. Tanec tam figuruje proto, že pracujeme s výrazem, rytmem, tvarem, kvalitami, tedy charakteristikami tanečního umění. Kdybychom používali pouze „taneční terapie“, tak si lidé budou myslet, že je budeme hodnotit, zda jsou dobří tanečníci, nebo že se budou učit polku.

Tanečně-pohybová terapie. Foto: osobní archiv K.Č.

Co tě k tomuto stylu terapie přivedlo?
O tanec jsem se zajímala odmalička. Ve 14 letech jsem si přečetla Leviho knihu Já a my, díky níž jsem přišla na to, že mě zajímá psychologie. Na to navázala četba knihy Mapy extáze od Gabrielle Roth, která popisuje tanec jako prostředek k osobnostní změně. A poté mi už bylo jasné, že se chci terapii zaměřené na tělo věnovat, a jen pár let na to jsem se ocitla ve výcviku. Měla jsem totiž ráda příběhy, psychologii a tanec.

Zkusila sis ji sama nejdříve jako klient?
Nezkusila. Sama jsem totiž do výcviku nastoupila po skončení gymnázia, když jsem začala studovat psychologii na vysoké škole. Nicméně v rámci výcviku je člověk i v roli klienta, takže sebezkušenostní část jsem absolvovala. Ale že bych měla svého tanečního terapeuta, ke kterému bych pravidelně docházela, tak to nikoliv. Navíc tady u nás ani nikdo nebyl.

Podle čeho by měl člověk poznat, že má jít právě na tanečně-pohybovou terapii?
Člověka by to mělo lákat a zajímat. Například v Rosetě, kde pracuji, doporučují lékaři tanečně-pohybovou terapii klientům, kteří potřebují zvýšit povědomí o těle, zvýšit své vědomí těla. Například je vhodnou metodou u nevysvětlitelných symptomů, kde se verbální terapie často nachází ve slepé uličce. Jedná se o případy, kdy osobnost a prožitky jsou zastřené jinými vrstvami a člověk nemá vytvořenou schopnost prožívat, uvědomovat si či pojmenovávat emoce.

S čím lidé za tebou chodí nejčastěji?
Častým problémem bývají blokace pohybového aparátu, ženy, které nemohou otěhotnět, lidé s nízkým sebeuvědoměním nebo například ti, kteří se nemohou hnout z místa, mají zablokovanou kreativitu. Většinou jde o ukotvení, obydlení a přijetí vlastního těla jako nositele naší osobnosti.
Když mají ale lidé na výběr z expresivních terapií, většinou po tanečně-pohybové terapii sahají jako po poslední možnosti. Mám pro to i svou teorii – v tělesném projevu se totiž nic neschová, nemůžeme totiž oddělit naše „já“, naši mysl od našich těl, je tam zkrátka naprosto přirozené sepjetí a pouto. Terapie pak může být až moc intimní nebo odhalující, a toho se lidé mohou obávat.

Je možné léčit tímto druhem terapie jakýkoliv problém, nebo má i své limity?
Tanečně-pohybová terapie je psychoterapeutická metoda jako každá jiná, tedy stejně platná jako všechny ostatní evidence-based (založené na vědeckém zkoumání a uznané Americkou psychologickou asociací APA – pozn. redakce) psychoterapeutické směry. Kontraindikace jsou pouze u akutní schizofrenie, terminálního stavu onkologických pacientů a poruch příjmu potravy, u nichž člověk už fyzicky nemůže a práce s tělem by mu mohla uškodit.

Tanečně-pohybová terapie. Foto: osobní archiv K.Č.

Umím si představit, že u poruch příjmu potravy se bude jednat i o problém s vlastním body image, tedy s kritickým vnímáním vlastního těla.
Přesně tak.

Neumím si ale představit, že by k tobě do terapie přišel klient například s hraniční poruchou osobnosti.
Pacienti s touto poruchou většinou mají ve své anamnéze nějaké trauma a tanečně-pohybová terapie s traumatem cíleně pracuje. Vycházíme z toho, s čím lze pracovat skrze tělo a pohyb, a to může být velké spektrum témat, když je na to klient připraven.
Dlouho jsem například pracovala s pacienty po poranění mozku, kteří mají narušené vnímání o prostorových hranicích, tedy jak daleko jsou od ostatních lidí, jak blízko si mohou stoupnout a podobně. Ty klasické sociální návyky po takovém úrazu vymizí, a právě díky práci s tělem lze ty hranice znovu pokoušet a zakoušet.
A zároveň jak už jsem říkala, s některými klienty většinu času mluvíme a do pohybu se dostaneme spíše zřídka, a ještě k tomu po dlouhé době. Vždy záleží na každém a na povaze problému, s nímž přichází.

Na začátku jsme se ale bavili o tom, že tanečně-pohybová terapie vychází spíše z té humanistické větve. Proč se tedy tento druh terapie zaměřuje na traumata, která jsou spíše typickým tématem pro psychodynamické a hlubině orientované směry?
Tanečně-pohybová terapie sice čerpá svou podstatu z humanistické tendence, nicméně důležité zázemí jí poskytují právě i hlubině orientované směry. Konkrétně trauma se ukládá nejenom v našem nevědomí, ale také v našem těle. To znamená, že se pak projevuje mimo jiné skrze tělesné projevy. Pokud mají lidé velmi bolestné zážitky, většinou je narušený pocit bezpečí na té bazální fyzické rovině, na rovině preverbální. A právě proto, že terapie zaměřené na tělo na této rovině pracují, dokáží zrovna traumata velmi úspěšně léčit.
Například známá taneční terapeutka Amber Gray se dlouhodobě zaměřuje na klienty z válečných zón, kteří prožili trýznivé věznění, mučení, psychologické nátlaky a jiné nehumánní zacházení. Nebo mohu zmínit terapeuta Cviku Franka specializujícího se na muže, kteří byli sexuálně zneužiti. Ten dokonce s nimi udělal i představení, to byl pro mě velmi silný zážitek.
Ráda bych ještě dodala, že z této terapeutické metody představení vzniknout může, ale rozhodně není primárním cílem. V některých případech ale může mít právě vystoupení před lidmi velmi léčivý dopad.

Vzhledem k dnešní situaci probíhá většina psychoterapeutických sezení on-line. Je vůbec možné provozovat tanečně-pohybovou terapii online?
Lidé pracující ve zdravotnictví nemohou pracovat on-line, jelikož pojišťovny on-line sezení neproplácí. V Rosetě proto pracujeme na místě, s respirátory a s otevřenými okny.
Nicméně terapeuti se soukromou praxí přes obrazovku skutečně pracují. V takovém případě může ale snadno člověk z obrazovky zmizet, a to je pak problém.
Navíc značně oslabená je kinestetická empatie, která nám terapeutům pomáhá se na klienta tělesně naladit, pochopit jeho stav v pohybu a skrze tělo. A i proto bych se do těžších témat raději nepouštěla, jelikož nedokážeme v takovém případě zajistit kvalitní pomoc. Vše ale záleží případ od případu.

Má tato on-line forma i nějaké výhody?
Výhody se najdou. Například ty čistě praktické, kdy je možné se flexibilně domlouvat na čase, což v běžném provozu může být obtížné kvůli dostupnosti prostoru. Pro někoho může být navíc tato forma uklidňující, snesitelnější, protože získává větší pocit bezpečí, když není s dalším člověkem ve stejné místnosti. Jinak mě ale další výhody nenapadají. Lidé jsou sociální tvorové a jsme uzpůsobeni na to, abychom se setkávali fyzicky.
 

Jak je to nyní se zájmem o tanečně-pohybovu terapii, zejména po koronavirové době?
Celkově zájem o psychoterapii je obrovský a terapeuti čelí velkému přetížení, a to bez ohledu na metodu či směr, kterým zrovna léčí.

 

Klára Čížková

Vystudovala jednooborovou psychologii na FFUK, výcvik v tanečně-pohybové terapii pod záštitou American Association of Dance Movement Therapy a výcvik v hlubině-dynamické psychoterapii Rafael Institutu se specifickým zaměřením na problematiku psychotraumatu. V současné době pracuje v Centru komplexní péče Roseta s klienty s psychosomatickým onemocněním, kde propojuje verbální terapii s tanečně-pohybovou terapií a prací se sny. Je zakladatelkou a ředitelkou Moving Self Institutu z.ú, kde vyučuje v dlouhodobém výcvikovém programu tanečně-pohybové terapie, v této oblasti zároveň publikuje své texty. Svou zálibu v taneční a hudební improvizaci realizuje s přáteli a kolegy v projektu Taneční piknik, jehož je rovněž autorkou.

 

Témata článku

Klára Čížková

Tanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: