V rozhovoru se dočtete:
- Jak dnes Giovanni Rotolo přemýšlí o své profesi?
- Co pro něj znamená interpretační zralost?
- Proč a v čem mu právě Liliom pomohl v nelehkém období?
Když jsme spolu dělali první rozhovor před deseti lety, bylo ti čtyřiadvacet a právě ses stal prvním sólistou Baletu Národního divadla. Vzpomínáš si ještě, jaký jsi tehdy byl?
Už tehdy jsem měl v divadle hodně příležitostí, ale samozřejmě jsem měl také spoustu snů. A sním pořád, takže to se nezměnilo. Myslím, že dnes jsem díky životním zkušenostem silnější člověk. To je možná největší změna, kterou na sobě pozoruji. Ale pořád jsem stejně vášnivým tanečníkem, který miluje umění.
Když jsi přišel do Národního divadla, zpočátku jsi téměř netančil. Petr Zuska ti tehdy řekl: „Neboj se, tvůj čas přijde.“ Kdy jsi poprvé cítil, že skutečně přišel?
První sezona v souboru byla především obdobím, kdy jsem se snažil pochopit, co mě čeká, naučit se nový repertoár a přizpůsobit se prostředí. Postupně jsem začal dostávat víc příležitostí, ale myslím, že skutečně naplno jsem si začal užívat jeviště až během druhé sezony.
Petr Zuska mě velmi podporoval a dal mi spoustu příležitostí. Ale velký dík patří také Javieru Torresovi, který mi svěřil mou první hlavní roli, prince Désirého ve Spící krasavici. Už jsem v jeho inscenaci tančil menší role, ale princem podle mě vše začalo.
Od té doby se tvůj repertoár řádně rozrostl. Josef K., Oněgin, Stanley Kowalski, Carabosse, Madge, Šahrijár, Liliom… Která z těch rolí tě nejvíc proměnila jako tanečníka?
To je opravdu těžká otázka. Myslím, že nejvíc mě ovlivnily postavy, které byly nejvzdálenější mé vlastní osobnosti. Jako příklad řeknu Stanleyho z Tramvaje do stanice Touha. Je to přesně takový typ muže, jaké opravdu nemohu vystát: arogantní, namyšlený, mentálně uzavřený šovinista, který zachází se ženami jako s objekty. Musel jsem vynaložit mnohem větší úsilí, abych jejich charakter pochopil a dokázal ho vytvořit na jevišti. Scéna znásilnění pro mě byla velkým osobním bojem. Šlo o obrovskou, ale ve výsledku užitečnou výzvu. Pomohla mi objevit nové možnosti interpretace a jiné způsoby přístupu k tanci. U Stanleyho jsem si na začátku říkal, že nebude úplně pro mě, ale postupně jsem si ho dokázal osvojit. Dalším příkladem, byť z jiného důvodu, může být sólo v Kyliánově Dogs and Dogs. Nemyslel jsem si, že bych v něm mohl vypadat dobře. Teprve když jsem přijal fakt, že klíčem k úspěchu je vydat ze sebe maximum a hodně trénovat – a když jsem se zamyslel nad příběhem, který se za tímto dílem skrývá – dokázal jsem si vychutnat nádhernou atmosféru a emoce, jež mi tento balet přinesl. Jsem nesmírně vděčný, že jsem takové příležitosti dostal. Díky nim mám dnes mnohem víc zkušeností a také daleko širší repertoár.