Studio Alta slaví desáté narozeniny. Při této příležitosti se sluší poblahopřát především jeho zakladatelce Lucii Kašiarové, která se zasloužila o dobrou rezonanci studia, dnes sídlícího v pražských Holešovicích. Alta se od svého vzniku proměnila a jak dodává jeho iniciátorka, postupně se stala i divadlem, dětským studiem, a v roce 2015, po otevření další zkušebny, Obýváku a coworkingu, vzniklo plně funkční, společensky angažované kulturní centrum. Řada umělců tady nachází prostor pro svou tvorbu a diváci se mohou těšit z různorodé nabídky produkcí, jejichž tématem je pohyb, tanec a hledání fyzického vyjadřování a občansky zaměřených akcí v Obýváku. O tom, jak se na desetiletí Alty dívá Lucie Kašiarová, jsem si s ní povídala na začátku srpna na dvorečku Studia Alta. Uvnitř totiž probíhaly renovační a uklízecí práce. Alta se připravovala na svoji jedenáctou sezónu.
Kdo jsi?
Na posledním meetingu Trans Europe Halles v Bilbau se mě Lída Vacková ptala, jestli jsem umělec. Upřímně jsme musela říct, že nevím. Její otázka mě zaskočila, protože právě řeším, co znamená umění. Znamená umění být někde na jevišti nebo dělat nějaký obraz, nebo je to umění žít? Teď se spíše ztotožňuju s tím, že umění je žít. To se ztotožňuje i s Altou – ta pro mě není jen organizací, která má nějakou jasnou vizi a misi, ale je to způsob, jak ve společnosti existovat. Zpětně si uvědomuju, jak procházím celou naší historii, že jsem si v Altě vytvořila prostředí, ve kterém jsem já sama schopna fungovat, tady se cítím dobře a je to takový můj mikrosvět v celé evropské bublině.
