Lukáš Slavický: „Balet je jako vybroušený šperk... takový Black Badge of Rolls Royce"

Umělecký šéf českobudějovického baletu Lukáš Slavický oslaví 17. září 40. narozeniny. Jeho vedení převzal bývalý první sólista baletu Bavorské státní opery po osmiletém působení choreografa Atilly Egerháziho, a ač sám zatím bez tvůrčích ambicí, rozhodl se pro vybudování silné regionální základny českého baletu. Svou pátou sezonu začíná v těžké době postižené Covidem-19, ale s optimismem a klidem jemu vlastním. Stejně jako před čtyřmi lety, kdy jsem s ním vedla rozhovor pro Taneční aktuality poprvé.

Lukáš Slavický. Foto: Jan Sakař.

Lukáš Slavický. Foto: Jan Sakař.

Lucie Hayashi Autor: Lucie Hayashi

Nová sezona už klepe na dveře, stihnul sis odpočinout? Byls někde na dovolené?
Nikde v zahraničí jsem nebyl, první část dovolené jsme si vybrali už v půlce května, pak ještě dva týdny v červenci, kdy jsem spíše objížděl známé a pak dělal „zahradníka“ u našich na chalupě v Hrusicích – v rodišti Josefa Lady –, což byl báječný relax.

A letos populární Šumavu, kterou máš od svého působiště, co by kamenem dohodil, jsi už procestoval?
Já jsem tam hodně jezdil už od dětství, jižní Čechy mi byly vždy blízké. Když mám chvíli, tak zajedu na Hlubokou nebo Bezdrev, naposled jsem byl v Povydří. Léto většinou trávíme se souborem v Krumlově, který jsem si letos poprvé užil bez turistů, bez představení na otáčivém hledišti, a obdivoval jsem tu podivuhodnou atmosféru města, kterou už málokdo zažije.

Stále jezdíš na motorce?
To už mě nějak přešlo, teď spíše autem. Chodím na procházky, po Budějovicích jezdím na kole, ale nějaký vášnivý sportovec nejsem. Spíš hospodský povaleč. (smích)

A jak tedy jinak relaxuješ? Práce šéfa v malém regionálním souboru vyžaduje nepřetržité napětí a soustředění…  
Rád chodím do divadla na činohru nebo do kina. To je mi blízké, na tom jsem vyrostl, je to součást mého života, v práci i volném čase. Mám rád Činoherní klub, Ypsilonku, Hlavu medúzy, Violu, velmi si vážím Jiřího Lábuse. V Mnichově jsem si zase užíval operu, což je oproti baletu úplně jiný svět.

Klíče odnikud. Foto: Michal Siroň.

Zaznamenala jsem tvou inovativní aktivitu, jakožto průvodce baletní dílny pro nejmenší fanoušky Piškot není k jídlu. To byl tvůj nápad?
Projekt vznikl ve spolupráci s Ateliérem 3D, což je oddělení v divadle, které má na starosti práci s publikem, a s tímto tématem přišla Míša Pískačová. Myslím, že je velmi důležité přitáhnout malé děti do divadla, ukázat mladým lidem, že se nemají čeho bát, že to není zakonzervovaná, zaprášená instituce, že žije. V Budějovicích je baletní školička, která také pomáhá vytvářet tuto diváckou základnu, na což my reagujeme repertoárem: Kráska a zvíře, Šípková Růženka aj. A doufáme, že se dětem divadlo zalíbí a v budoucnu se vrátí třeba i na nějaké náročnější kousky.

Jak se ti pracovalo s malými dětmi? Přemýšlel jsi o pedagogickém zaměření?
Před těmi, kdo učí nejmenší děti, mám obrovský respekt, je to obrovská zodpovědnost. Z hlediska pedagogického je nutná mistrnost z oblasti psychologie i metodiky, protože pokud se základy nenaučí dobře, může je to pak provázet celý život. Hodně mě baví dávat tréninky v souboru. Dávat dospělým tanečníkům další impulsy a nuance, předávat zkušenosti, které jsem si přinesl z jeviště. Je omyl si myslet, že lidé ze školy, kteří přijdou do divadla, už jsou „hotoví“. Já bych řekl, že tady teprve začíná ta pravá práce na jejich kariéře – v jiném stylu a systému.

Cítíš pak hrdost, když sedíš v hledišti a vidíš, že předané připomínky zafungovaly a soubor ti roste před očima?
Když se to stane, zahřeje mě to u srdce, ale většinou jsem v hledišti spíše nervózní z dalších věcí: jak se stihne přestavba, jestli se rozsvítí světla, zda bude fungovat spolupráce s orchestrem… Protože pak už to neovlivním – i když se někdy neudržím a rozběhnu se do zákulisí to zachraňovat. (smích)

Pracuješ také někdy jako asistent choreografů, které si zveš?
Spíše jen v případě, že dochází kapacity a rozdělili jsme si nálož, jako v případě choreografie Přesně včas v rámci večera Dekkadancers na jihu. Nebo jsem asistoval rodičům u Šípkové Růženky, ale jinak se spoléhám na svého baletního mistra Bélu Nagyho nebo mi často pomáhá i Zdeněk Mládek, který asistoval Petru Zuskovi Klíče odnikud.

Jaká je teď situace v souboru? Teď jste měli konkurz…
Ano, doplňovali jsme tanečníky. Nechci to zakřiknout, ale myslím, že po těch čtyřech letech mám konečně pocit, že je soubor v dobré kondici. Jsou tu lidé, s nimiž si rozumíme a chceme totéž. Mám radost z pocitu, že jsme tým, což je v počtu 17 lidí opravdu zásadní. Stačí totiž jeden dva, kteří se staví do opozice proti jakémukoliv rozhodnutí, a atmosféru společné práce to celou shazuje. Jsme opravdu multinacionální, v souboru jsou Italové, Češi, Maďaři, Japonci a další. Všichni jsou schopni tančit současné choreografie, ale nebojí se ani klasiky.

Lukáš Slavický. Foto: soukromý archiv L.S.

Jak jste zvládli náročný konec minulé sezony?
Museli jsme zrušit premiéru Rádio Svobodná Bystrouška, kterou jsme už zkoušeli na jevišti. Tanečníci pak měli individuální plán, chodili trénovat na sál jednotlivě. V červnu jsme odehráli Tramvaj do stanice touha, pak většina souboru odjela domů, ale naštěstí se všichni v pořádku vrátili. V srpnu jsme trénovali Bystroušku a Klíče odnikud. Ty se obnovují po roce a zároveň budou mít derniéru. Ale měli jsme trochu štěstí v neštěstí, díky volnější sezoně a zrušenému „otáčku“ jsme se na zkoušení mohli soustředit.

Je známo, že platové zařazení tanečníků v regionálním vícesouborovém divadle není žádné terno. Jaký máte režim a mají umělci i nějakou šanci se realizovat jinde a připravit se na další kariéru?
Náš klasický pracovní den je od deseti do šesti, s přestávkou od dvou do čtyř a v sobotu jsme v divadle od deseti do dvou. Nebudu lhát, že jsem jako šéf souboru rád, pokud jsou v té době všichni tanečníci v divadle a pracují. Samozřejmě že pokud se někomu naskytne jiná umělecká příležitost mimo divadlo, interpretační, pedagogická nebo i tvůrčí, snažím se vyhovět, když to režim zkoušek zrovna dovoluje. Vím, že tak získávají zkušenosti. V minulé sezoně jsme uváděli Balet Extra, kdy měli možnost si vytvořit vlastní choreografie, což bylo dost náročné, protože je dělali ve svém volném čase. Ale dostali pak nějaké odměny. Pokud někdo z tanečníků třeba asistuje, dostane asistentskou smlouvu.

Motivace v podobě „rolovného“ už se u vás nenosí?
Ne, ale dělíme soubor na sbor a sólisty, kterých je teď od nové sezony šest, s tím, že pokud jsou sólisté obsazeni do opery, dostávají příplatek, zatímco pro sbor je to povinně. Mohu také navrhovat měsíčně odměny do určité výše, které schvaluje ředitel divadla.

Pozice ředitele ve vícesouborovém divadle není záviděníhodná, ale je znát, že s Lukášem Průdkem jste v uměleckém nazírání spřízněni. Máš přesto někdy dojem, že je i tady balet tím posledním ze tří souborů?
Určitě ne. Mám štěstí, že Lukáš má vztah k baletu, i když není tanečník. Samozřejmě se musím někdy ozvat, pokud něco potřebujeme, ale nemám pocit, že bychom byli tou Popelkou, na kterou se nikdy nedostane. Myslím, že náš ředitel se opravdu snaží o férový přístup.

Když jsi přišel do souboru, měl jsi vize, co chceš se souborem udělat a kam jej směrovat. Jedno tříleté období už skončilo, čeká tě pátá sezona, tak co se ti podařilo a co naopak ještě zbylo?
Jak už jsem zmínil, po čtyřech letech mám pocit, že se mi podařilo vytvarovat soubor i co se osobností týká a někteří tanečníci se hodně vypracovali. Ještě mám plány ohledně otáčivého hlediště. Jsem hodně spokojen s repertoárem, protože se daří uvádět původní věci, především díla českých choreografů. Daří se mi zvát zajímavé hosty, kteří jsou ochotni se souborem pracovat. Jen minimálně přebíráme inscenace jiných divadel. Těším se na večer mladých tvůrců 3+1, na jaře na Mechanický pomeranč Tomáše Rychetského s hudbou Ivana Achera. Na to jsem hodně umělecky zvědavý.

Zkouška Klíče odnikud (zleva Lukáš Slavický, Ayano Nagamori, Zdeněk Mládek, Petr Zuska). Foto: Petr Zikmund.

Říkals, že potřebuješ, aby se v souboru nebáli klasiky. Máš v hledáčku nějaký další klasický titul?
Uvidíme, všechno je živé, ve hře. Uvažuju o tom, jak uvést klasický titul v nějakém novém schématu, jinak. Ale ještě nechci více prozrazovat.

Plánoval jsi také výjezdy souboru na turné do zahraničí, což se zatím moc neuskutečnilo.
Ano, do budoucna bych byl rád, kdyby se něco podařilo, třeba turné po Německu. Jezdívali jsme do Pasova, za rok pojedeme možná do Brna. Ale z provozních důvodů to není vůbec jednoduché, tanečníci jsou angažováni i v operách, naše technika je také velmi vytížená – neustále řešíme jejich přesčasy.

To mi připomíná myšlenku nového divadelního domu, který oživoval projekt Bouda. Nastal nějaký posun? Nebyla to jen „bouda“?
To ne, ale přišla korona, takže se všechno tak trochu zabrzdilo. Všichni z divadla bychom o divadlo velmi stáli, protože současné prostory jsou nevyhovující, ale je to otázka spíše politického vývoje. Moc bych si přál, aby to vyšlo, ale nevím, jestli se toho dočkám ještě ze současné pozice.

Kde se vidíš za nějakou další dekádu, až spolu budeme dělat rozhovor pro změnu k padesátinám?
To vůbec nevím. Nějak to neřeším, život je nevyzpytatelný, vůbec si netroufnu něco plánovat. Mou první myšlenkou je, že asi budu už někde jinde, ale zase na druhou stranu bych ještě aspoň pár let chtěl v Budějovicích zůstat. Čas letí hrozně rychle a na změny a budování něčeho je ho potřeba. Za dva roky mi končí druhá tříletá smlouva a já už vnímám, jak málo je to času. Ale věřím, že věci v životě přicházejí tak, jak mají. A budu je řešit tehdy, až se přede mnou objeví. Balet je jako vybroušený šperk, který vyžaduje péči, a já, dokud budu moct, budu ho leštit a brousit. Přál bych si, aby klasický tanec, ale vlastně i ten současný byl takový Black Badge of Rolls Royce.

 

Lukáš Slavický se narodil 17. 9. 1980 v Praze. Odborné vzdělání získal na Taneční konzervatoři Praha (1991–1999). Již během studií vystoupil v různých představeních pořádaných školou. V roce 1998 tančil pohostinsky roli Basila v Donu Quijotovi v Národním divadle v Brně. Účastnil se také mnoha baletních soutěží – v roce 1994 obdržel 3. cenu na Soutěžní přehlídce tanečních umělců České a Slovenské republiky, v roce 1995 Prix Fondation de la Danse Geneva, v roce 1997 byl finalistou Prix de Lausanne, Grand Prix Contest Wien, absolutním vítězem Soutěžní přehlídky tanečních umělců Brno. O rok později získal 3. cenu na Mezinárodní baletní soutěži R. Nurejeva (Budapešť) a na Mezinárodní baletní soutěži Nagoya (Japonsko). V letech 1997–1999 vystoupil na mnoha galakoncertech. Studium na taneční konzervatoři ukončil rolí Prince a Modrého ptáka v baletu Spící krasavice na scéně Národního divadla v Praze. Česká televize natočila s Lukášem pořad Navštívenka (25 min.), dále zaznamenala jeho sólová vystoupení – například variace z baletu Le Corsaire, variace Svěcení jara, Polovecké tance, Grand pas classique – pas de deux (se Zuzanou Zahradníkovou).
Od sezony 1999/2000 působil v Bayerische Staatsballett v Mnichově, kde byl po dvou letech jmenován sólistou. Nastudoval například Basila v Donu Quijotovi, Lenského v Crancově Oněginovi, Lysandra ve Snu noci svatojánském (J. Neumeier) a další. V Národním divadle v Brně nastudoval roli Solora v Bajadéře (se Zuzanou Zahradníkovou v roli Nikie). Za roli Jean de Brienna v baletu Raymonda (R. Barra) získal Prix Benoit za rok 2002. Následně se stal prvním sólistou baletu a nastudoval například role v baletech Limb's Theorem (W. Forsythe, 2004), Konráda v baletu Le Corsaire (I. Liška, 2007), roli Armanda v Dámě s kaméliemi (J. Neumeier, 2009). Tančil také v inscenaci Zugvögel, která byla vytvořena pro Bayerische Staatsballett v choreografii J. Kyliána v roce 2009 a přidal roli Hilariona v Giselle (M. Ek, 2010) či Colase v Marné opatrnosti (F. Ashton). Dále spolupracoval nebo tančil v baletech od H. van Manena, M. Wigman, G. Balanchine, M. Schläpfer, J. Godani, J. Mannes, D. Bombana, A. Barton, R. Siegel a dalších. Na světových turné se dostal do Itálie, Kanady, Číny, Tchaj-wanu, Japonska, Austrálie, Indonésie, Finska, Polska, Maďarska, Slovenska či Ruska. Od sezony 2016/17 je uměleckým šéfem baletního souboru Jihočeského divadla v Českých Budějovicích.

Témata článku

Lukáš Slavický

Balet Jihočeského divadla

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

září 2020

Po Út St Čt So Ne
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
2
3
4
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: