Nejdříve jsem zkoušela apelovat jemněji a později i naléhavě, ale nikdy jsem se nesetkala s širší podporou. Až teď, když se situace extrémně vyhrotila, začíná se veřejnost ke konfliktu stavět trochu jinak. Pak přišla pobídka od Ridiny Ahmedové (zpěvačka a hudebnice – pozn. redakce), abychom společně uspořádaly nějakou akci. Měla všeho dost a potřebovala se s celou situací nějak vyrovnat. Mnoha lidem, podobně jako Ridině, zkrátka připadá z lidského hlediska šílené, co se tam děje.
Můj postoj je lehce odlišný, hodně se o celou situaci zajímám principiálně: proč jsme něco schopni tolerovat a něco jiného ne. Například proč máme dvojí metr na uplatňování mezinárodního práva.
Co si představit pod pojmem performativní protest, uvedeným na plakátu?
S Ridinou jsme se dohodly na základní představě akce, kterou jsme připravily zhruba během deseti dní. Když jsme akci plánovaly, zjistily jsme, že musíme dojít ke kompromisu i mezi sebou. Nakonec jsme se dohodly, že nechceme do protestu angažovat politické strany, nechceme hesla, vlajky, symboly. Chtěly jsme vytvořit prostor k tomu, aby se lidé mohli vyjádřit jiným způsobem.
A nyní alespoň můžeme říct, že jsme jako performativní umělci proti hladomoru a okupaci Gazy pozvedli hlas. Dlouhodobě totiž vnímám, že česká taneční veřejnost o této záležitosti mlčí, přitom v jiných uměleckých oborech tomu tak není, například vizuální umělci, divadelníci nebo spisovatelé se vyjadřují již delší dobu skrze platformu Nemlčme. A velmi mě to mrzí. Občas vnímám odpor pár jednotlivců, o kterých vím. Co se ale týče institucí, autorit, publicistů, lidí formujících a zastupujících náš obor, od kterých bych čekala nějaké veřejné prohlášení, tak ti jednoduše mlčí. Přitom nelze přehlédnout, že se mnozí z nich předtím poměrně intenzivně vyjadřovali k ukrajinskému konfliktu…
Zdá se mi ale, že jsi mi ještě neodpověděla na otázku, co je to performativní protest. Co si pod tím mají čtenáři představit?
Naším cílem bylo vytvořit performativní umělecké gesto společně nebo individuální formou v ohraničeném čase a prostoru. Zveřejnili jsme výzvu, kam se mohli umělci nebo instituce přihlásit s konkrétním návrhem performance. Pak jsme vše s přihlášenými konzultovali a dali dohromady program celé akce. Měla jsem představu, že se nám ozve více lidí z tanečně-pohybového oboru nebo zástupců institucí, ale jedinými zástupci byli tanečník a filozof Filip Staněk, který odehrál 50minutové taneční pásmo, a Alica Minar ze Studia ALTA. Určitě se to ke všem nedostalo, mnoho lidí v té době v Praze ani nebylo, ale i tak se z taneční a pohybové scény ozvaly pouze jednotky lidí.
Nakonec se zúčastnili spíše lidé navázaní na Ridinu, žánrově jsme se proto otevřeli, aby na akci zazněl performativní hlas. Tedy že lidé se mohou vyjádřit jinou formou než heslovitým křikem a pochodem. A musím tady vzdát hold Ridině, protože díky její citlivosti se to povedlo.
Sama jsi zmínila, že se akce odehrála v půlce léta, v době divadelních prázdnin, a umím si představit, že pro větší instituce může být obtížné se mobilizovat, zejména když víme, že během divadelních prázdnin všichni nabírají síly na novou sezonu. Říkám si, jestli to načasování bylo ideální?
Samozřejmě, i to je možné. Dám ale příklad olomoucké univerzity a přiznám se, že jsem sama vůbec netušila o jejich aktivitách v kritickém diskurzu ohledně Izraele a Palestiny. Ozvala se mi Jitka Pavlišová (česká taneční teoretička působící na olomoucké univerzitě – pozn. redakce), že akci velmi podporuje, a vyslala do Prahy tři zástupce z Centra pro výzkum performativity. Je pravda, že neměli souhlas celé katedry, jelikož se nemohli zmobilizovat. Ale i tak to pro ně bylo naléhavé, že se sami ozvali, vážili cestu z Olomouce a vystoupili se svým příspěvkem. Vzpomínali na to, že už před dvěma roky poukazovali na cílenou destrukci univerzitního a školního prostředí. A že nyní vše pokročilo do fáze, kdy už mohou jenom hájit právo na holý život Palestinců.
Žádné jiné instituce nereagovaly, i když se všichni známe. Nejde o to, abych jim psala oficiální e-maily. Měli příležitost vyjádřit svůj nesouhlas v jakékoliv formě, a to i když na akci nemohli být přítomni osobně. Poukazuje to ale na širší problém: chybí tu debata, máme strach věci říkat nahlas.
Mluvila jsi předtím o svém radikálním postoji. Mohla bys ho trochu přiblížit?
V aktuální situaci, podle mého názoru, rozhodnutí držet jazyk za zuby znamená velmi silný politický postoj. Není to nestranné gesto. Neapeluji na lidi proto, že bych je chtěla poučovat. Chci rozpoutat debatu nad nedotknutelností vypjatého individualismu. Tedy postoje, který říká, že jak se postavím ke genocidě probíhající v přímém přenosu, je čistě na mně. V českém kontextu je podobné myšlení velmi hluboko zakořeněné. Sama netuším proč. Narážím na to i u lidí, kterých si velmi vážím a považuji je za přední intelektuály.
Celkově radikálnější jsem asi i v tom, že celé dění i jeho kontext nejen velmi bedlivě sleduju, ale pohlížím na ně skrze dance studies (v českém kontextu známo jako taneční věda – pozn. redakce). Tanec a choreografie se totiž stávají důležitým analytickým nástrojem pro poznávání světa. Díky nim můžeme lépe pochopit, co se děje s těly ve společnosti, jak je s nimi zacházeno, co je komu odepíráno a jinému umožněno, jak působí disciplinace, moc a podobně.
Dění v umění totiž není oddělené od společnosti. A právě v tom vidím selhání institucí, jako je HAMU, kde se podobné věci vůbec neřeší, absolventi o těchto širších společensko-politických otázkách a posunech v tanci často nemají tušení. Pak neustále opakujeme narativy, které už dávno nejsou obhajitelné… Přitom na západních univerzitách jsou podobná témata diskutována zcela běžně. A právě postoj Jitky Pavlišové a jejích kolegů, kteří se těmito posuny v tanci a performanci zabývají na olomoucké univerzitě, hezky vykresluje ten rozdíl.
A ráda bych ještě uvedla na pravou míru, protože se tím netajím, že má kritika vychází z levicových pozic, což může být pro některé čtenáře důležité pro pochopení toho, o co se snažím.
Ve tvém projevu, který jsi na akci pronesla, jsi i to mlčení zdůrazňovala. Doslova jsi řekla: „Vlády mlčí.“ Ale například v poslední době vlády Francie a Kanady plánují uznat svrchovanost státu Palestina, nebo z dalších evropských zemí třeba Španělsko se výrazně angažuje v podpoře Palestiny. Není tvé tvrzení zjednodušující? Protože to není o tom, že by mlčely, ale možná nedělají dost?
Ano, to máš pravdu. Nicméně západní vlády, kromě Španělska a Irska, začaly měnit svá stanoviska až pod trvalým a silným tlakem veřejného mínění. Přitom se často setkávám s názorem, že podobné akce nemají smysl, protože tím nikoho reálně nezachráníme. Omlouvají si to různými mentálními obranami, ačkoliv tlak na vládní činitele už přinesl první ovoce.
Na protestu také vystoupil akademik palestinského původu Yasar Abu Ghosh, který přečetl text od palestinského režiséra Sakira Khadera, který se k nedávným snahám západních vlád, o nichž se zmiňuješ, vyslovuje bez obalu: „Nepotřebujeme západní uznání své domoviny. Nemá to pro mě žádný význam. Náhlé uznání nepotvrzuje naši existenci. (…) To, co je potřeba uznat, je genocida.“
Rozumím ti. Zároveň v podobných příslibech vnímám krok k tomu, aby se tato cesta otevřela. Neříkám, že je dostatečný, ani že přichází včas. Ale nevidím onu nečinnost, o které mluvíš.
Přeci jenom bych se ale vrátil ještě k tomu mlčení. Zajímá mě, co podle tebe znamená mlčet? To, že někdo veřejně neříká, že nesouhlasí s postupem v Gaze, přeci neznamená, že s tím souhlasí.
Záleží ale na tom, kdo jsi a koho zastupuješ. Když si to pro sebe nechává běžný člověk, tak je to něco jiného, než když je to zástupce instituce, která má platformu se k podobnému dění vyjádřit.
A pak mi přijde zvláštní, když jednotlivci i instituce se vší vervou zveřejňovali různé statusy na sociálních sítích ohledně války na Ukrajině, a teď mlčí. O Ukrajině panoval všeobecný společenský konsenzus ohledně agresora, bylo to pohodlné. Ale u izraelsko-palestinského konfliktu najednou jsou kontury rozostřené a lidé jako by nevěděli, jak se k tomu vyjádřit. A říkám si proč?
Nemůže to být jednoduše tím, že Ukrajina je nám blíž, ať už geograficky, tak kulturně? Zároveň dopad války na Ukrajině jsme sami velmi intenzivně pocítili, ať už nárůstem cen energií, nebo přílivem ukrajinských uprchlíků. Viděli jsme jejich utrpení na vlastní oči. Možná nám to bylo v něčem celkově bližší, kdežto Izrael a Palestina jsou od nás daleko…
Vždyť v souvislosti s Gazou se mluví o první genocidě v přímém přenosu, takže nikdo před tím nemůže zavírat oči. Mně nejde o to, aby lidé znali perfektně celou historii. Vím, že na to nemají čas ani prostor, žijí ve vlastní realitě. Zároveň dnes opravdu není složité si pomocí pár kliků najít informace o zvěrstvech, které se v Gaze dějí, a vytvořit si názor.
A znovu, česká vláda tvrdí, že bude hlasem Izraele v Evropě a podporuje Izrael politicky i materiálně, takže se nás to týká, i když je to od nás dál. Existují výjimky jako například kritika senátora Pavla Fischera nebo nedávné prohlášení prezidenta Petra Pavla, ale je to strašně opatrné a děje se to pozdě.
Nemluvil jsem ani tak o informovanosti, ale o tom, jak si stát za vlastním názorem. Jak si být jistý, že to, co veřejně pronesu, nebude smeteno pod stůl. Protože musíme brát v potaz, že politické debaty jsou čím dál vyostřenější. I pro mě je velmi těžké se s některými přáteli bavit o politické situaci. Zejména s těmi, kdo podporují populistické strany, které by byly ochotné vstoupit do vlády i s ultrapravicovými, často fašistickými stranami. Neříkám, že bychom se do těchto debat neměli pouštět. Spíš mluvím o tom, že v dnešním světě není vůbec jednoduché dávat najevo svůj politický názor.
Naprosto s tebou souhlasím. Fašismus obchází znovu Evropou a bohužel mi aktuální situace připomíná dění před druhou světovou válkou. Kdyby se tehdy lidi včas a rozhodně postavili na stranu Židů, nemlčeli hned od začátku o bezpráví na nich páchaném, dost možná by druhá světová válka nedošla do takových hrůzných důsledků. A podobně to vnímám nyní i s Palestinci.
V každém případě boj s fašismem do mého radikálnějšího postoje patří. V Čechách nemáme silnou levici a lidé propadají heslovitým fašistickým narativům. Dalším krokem už je jenom si najít vnitřního nepřítele, na kterého se svedou veškeré krize. Bude to zřejmě znakem naší doby.
Nejvíce mě asi zraňovalo, když mě lidé označovali za latentní antisemitku… Jsem proto ráda, že na našem protestu zaznělo z úst Yasara Abu Ghoshe, že v rámci Iniciativy za kritickou akademii (IZKA), které jsem také součástí, se budeme zneužíváním antisemitismu k potlačení kritiky porušování mezinárodního práva Izraelem zabývat na akademické úrovni.
Pojďme se vrátit ještě k protestní akci. Co pro tebe bylo na celé akci nejsilnější?
Každý příspěvek měl na akci své místo a byl hodnotný. Hodně se mi líbila řeč zástupců z olomoucké univerzity a již zmiňovaného Yasara Abu Ghoshe. Z performativní části jsem byla ráda za účast palestinského umělce s loutkou Jeriese AbuJabera, který sehrál scénu o tamním uprchlíkovi. Mluvil v ní o typickém palestinském šátku, kefíje, jenž se stal symbolem terorismu, ale přitom je spíš příkladem překrouceného kulturního symbolu. Bylo najednou vidět, jak je jazyk, kterým se mluví o Arabech, dehumanizující. Odsouváme je do kolonky: to je barbar, terorista, musíme ho eliminovat.
Pak mě ještě hodně zasáhla báseň od pedagožky AVU Dariny Alster, která zároveň požádala v rámci svého výstupu o minutu ticha, a společný zpěv se zpěvačkou Markétou Zdeňkovou. Také zmiňovaný Filip Staněk, který tančil necelou hodinu v barvách palestinské vlajky. Silná byla i výpověď režiséra a herce s humanitárním zázemím Milana Šeba, jenž přednesl zpověď amerického vojáka zajišťujícího tak zvanou humanitární pomoc v Gaze. Popsal v ní hrůzné scény ze střílení do davu zoufalých Palestinců čekajících v nelidských podmínkách na naběračku polívky.
Splnila účast umělců vaše očekávání?
Celé akce se zúčastnilo kolem stovky lidí, nebyla to velká akce. Ani jsme to neplánovali. Důležité pro nás bylo udělat nějaké gesto.
Setkali jste se i s nějakými negativními reakcemi, ať už při propagaci, nebo přímo na místě?
Já ne, ale když Ridina akci zveřejňovala na svých sítích, tak se objevily klasické komentáře: A kde jste byli 7. října 2023? To jste žádný protest nedělali. Takové typické nenávistné kolovrátky, které se objevují neustále dokola bez jakékoliv snahy o pochopení smyslu dané akce.
Není to daleko od toho, jak jsi sám zmiňoval, že společnost je extrémně vyhrocená a poklidný protest je neskutečně těžké ochránit. Opravdu jsme chtěli tichý a kultivovaný protest, bez emocí a velkých symbolů, což naprostá většina respektovala.
Měla podle tebe akce nějaký dopad?
Za úspěch považuji i tento rozhovor. Všiml sis toho, zaujalo tě to a chtěl jsi vědět víc. Jsem ráda, že to bude rezonovat dál i v on-line prostoru.
A možná to mělo i dosah v naší taneční bublině a v okruhu Ridiny, která je veřejně známá osobnost. Nemyslím sporou účast taneční obce, ale spíš to, že si lidé mohou oddychnout, že se něco odehrálo, že náš tanec nemlčí. A to může být důležitý krok pro ty, kteří nevědí, jak do toho vstoupit, a teď to budou mít jednodušší. A pak i pro ty, kteří nechtějí mlčet, ale nemají zrovna kapacitu ve svých životech se konfliktu věnovat.
Mou osobní motivací také bylo ukázat, že se lidé nemusí bát veřejně mluvit a vystupovat proti bezpráví. Slyšela jsem totiž od lidí, že měli obavu už jenom nasdílet výzvu na sociálních sítích, aby nebyli označeni nějakou nálepkou. Když s nimi mluvím, dochází mi, že postrádám určitou citlivost vůči tomu, že řeší jiné problémy než já. V podstatě jsou velmi empatičtí vůči svému okolí a nechtějí se někoho, na kom jim záleží, dotknout.
Takže ta akce měla dopad i na tebe, v té nově zvýrazněné citlivosti vůči okolí.
Ano. Možná to na mě mělo dopad. Koneckonců celou akci dělám i pro sebe. Nechci se propadnout do letargie a deprese, že nemohu nic ovlivnit. Ani na vteřinu si nechci myslet, že by jakýkoli projev lidskosti byl zbytečný. Vidíme v celém světě, že odpor vůči zvůli má výsledky, ale zároveň také víc chápu, že někteří mají jinou kapacitu tyto věci řešit než já.
A nepochybně je to i nějaká forma, jak se vyrovnat s tím, co se dnes ve světě děje.
Přesně tak. Už dva roky žijeme v obrovské frustraci z hrůz, které se na nás každý den ze zpravodajství valí, ale přitom s tím nemůžeme nic dělat, s výjimkou třeba Lékařů bez hranic nebo jiných humanitárních pracovníků. Performativní protest může být formou, jak se s tím kolektivně vyrovnat. Alespoň na chvíli se zastavit, sdílet tíhu společně.
MgA. Hana Polanská, Ph.D.
Tanečnice, choreografka, pedagožka a vědkyně. Působí na pomezí umění a vědy, kde propojuje somatický pohyb, neurovědu, gerontologii a sociální rozměr tance. Vystudovala Taneční konzervatoř v Praze, HAMU (choreografie), dějiny umění na Katolické teologické fakultě UK a doktorské studium na FTVS UK, kde se zaměřila na účinky terapeutického tance u seniorů s rozdílnou fyzickou a kognitivní kapacitou. Jako interpretka působila mj. v souborech Národního divadla a na nezávislé scéně spolupracovala s řadou českých i zahraničních choreografů. Věnuje se výuce (HAMU – katedra nonverbálního divadla, ZUŠ) a práci se seniory na FTVS a v rámci mezinárodní sítě Dance Well. Výzkumně se orientuje na vztah pohybu a neuroplasticity, somatické přístupy, prevenci kognitivního úpadku a udržitelnosti cvičení u seniorů a umělecký výzkum. Publikuje v odborných časopisech (např. Clinical Interventions in Aging, Healthcare), účastní se mezinárodních konferencí (např. FTVS Scientia Movens, Dance Research and Its Institutional Background in the Contemporary Cultural and Social Context – HAMU, Prague Gerontology Days, Social Withdrawal & Mental Disorders in Post-Pandemic Times – Filozofický ústav AV ČR). Pravidelně píše o současném tanci s přesahem k politickým a sociálním tématům, připravuje rozhovory s umělci a věnuje se popularizaci otázek na pomezí umění a vědy.
