Okupace Gazy, které si začal všímat celý svět, začala už v roce 2023. Proč jste vyzvali k protestu právě teď?
Situaci sleduji intenzivně od 7. října 2023. S přítelem Petrem Soukupem se hodně o situaci na Blízkém východě bavíme. Jedním z důvodů je, že on má ukotvení ve francouzské filosofii 20. století. Francouzské intelektuální klima bylo hodně ovlivněné válkou v Alžíru. Tahle událost rozdělila francouzskou společnost i intelektuály samotné. Jedni chtěli i po více než sto letech udržet Alžír jako kolonii. Ti druzí začali zpochybňovat, že je to možné, aniž by Francie zcela pošlapala hodnoty, na kterých stojí. Podle Petra i mě je teď Evropa a s ní celý svět postavený před hodně podobné otázky.
V tehdejší Francii kritika postojů oficiálních institucí vycházela z intelektuálních a uměleckých kruhů, které se snažily do dění zasahovat. A také situaci výrazně ovlivnily, což mne inspirovalo. Už od začátku konfliktu máme problém s tím, jak se k situaci staví česká vláda a mainstreamová média. Přitom jejich postoj je klíčový v tom, jak bude česká společnost vnímat kontext toho, co se děje. Bohužel vede většinou k zjednodušeným narativům nebo dehumanizaci Palestinců. Osobně se k tomu vyjadřuju na facebooku dlouhodobě, ale nikdy jsem neměla k dialogu žádného parťáka z umělecké scény, o kterého bych se mohla opřít. Na začátku jsem si myslela, že se tématu chytne někdo, kdo má v oboru větší hlas a je slyšet. Nejsem veřejně známou osobností, nedisponuji žádnou mocí a ani nezastupuji žádnou instituci…
Máme strach věci říkat nahlas. Nejvíce mě zraňovalo, když mě lidé označovali za antisemitku, říká Polanská
V úterý 12. srpna 2025 proběhl na náměstí Míru v Praze performativní protest proti okupaci Gazy. V době obav celého světa z důsledků vyvolaného hladomoru a plánu kompletní okupace Pásma Gazy chtěly organizátorky Hana Polanská a Ridina Ahmedová vyjádřit nesouhlas s mlčícím postojem české vlády, která tím nepřímo podporuje genocidu na Blízkém východě. Je to poprvé, co se tanečně-performativní obec veřejně vyslovila k tomuto tématu. Oslovil jsem proto první z organizátorek, českou tanečnici, pedagožku a teoretičku Hanu Polanskou, kromě toho i autorku několika článků v Tanečních aktualitách, aby nám poodhalila své názory na tento konflikt a rovněž motivace, které ji vedly k uspořádání performativního protestu.