Markéta Pospíšilová: ,,Angažmá v Baletu Monte Carlo byl prostě osud.“

Po devíti letech v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě získala baletka a tanečnice Markéta Pospíšilová angažmá v Baletu Monte Carlo v Monaku, které jí obrátilo život na ruby. Nejenže se jednalo o její první zahraniční zkušenost, ale následně se souborem procestovala celý svět. Navíc tančí pod taktovkou Jeana-Christopha Maillota, který stojí v čele souboru již skoro třicet let a jeho choreografie jsou proslulé svou náročností i nevšedním pojetím. Pospíšilová nyní v Monaku působí pátou sezonu a v současné době přemýšlí, do čeho se pustit ve své kariéře dál.

Markéta Pospíšilová. Foto: Petr Kurečka.

Markéta Pospíšilová. Foto: Petr Kurečka.

Marie Niček Autor: Marie Niček

Kolik Čechů v historii Baletu Monte Carlo působilo?
Myslím, že jsem byla úplně první. Dnes je tam se mnou ještě Matěj Urban, který přišel z Bavorské státní opery v Mnichově.

Proč jste si vybrala právě tento soubor?
Vždycky jsem toužila po angažmá v zahraničí. Začínala jsem v Národním divadle moravskoslezském (NDM) v Ostravě, kde jsem byla devět let a chtěla jsem změnu. Jenže to nějak nevycházelo, do toho přišla zranění, po kterých následovala dlouhá rekonvalescence. Byla to docela trnitá cesta. Balet Monte Carlo (BMC) mi doporučila spolužačka z konzervatoře, která tehdy žila v Nice, hned vedle Monaka. Říkala, ať to zkusím, že tam mají v souboru vysoké tanečníky. Výška byla vždycky můj handicap. BMC je specifický tím, že nevypisuje oficiální konkurzy jako jiné soubory, tak jsem je musela kontaktovat sama a pozvali si mě na soukromý konkurz. Trval celé dva dny. Jean-Christophe Maillot si tanečníky vybírá opravdu pečlivě. Hodně mu záleží nejen na tom, aby byli technicky zdatní, ale aby do souboru seděli i lidsky. Očividně má na lidi čich, mám své kolegy moc ráda.

Čím je BMC specifický?
Většina děl je od našeho šéfa, protože Jean-Christophe je ředitel i choreograf v jedné osobě. Monako je hrozně maličké, takže jsme především zájezdový soubor a ve světě prezentujeme jeho práci.

Jakou roli hraje balet v monacké společnosti?
Podle mě je velmi populární, a to i z toho důvodu, že princezna Caroline je jeho velkou obdivovatelkou a podporovatelkou. S Jeanem-Christophem jsou velcí přátelé a chodí na všechny naše premiéry. To je pokaždé silný moment. Čeká se, až princezna přijde, celé hlediště se postaví, uvítá ji, a až když ona usedne, může začít představení. Když jsem do Monaka přijela poprvé, byl to pro mě velký zážitek.

Vítáte, že je soubor tolik na cestách?
Pro mě je to rozhodně jeden z benefitů, nikdy bych se na tolik míst jinak nedostala. V Monaku odehrajeme většinou dva bloky, jeden na Vánoce a druhý na jaře. Občas i v létě, sezona nám končí až na konci července. Zbytek je po světě.

Gods and Dogs. Foto: Alice Blangero.

Kde to pro vás byl největší zážitek?
Nejde jmenovat jen jeden. Ale už třeba první turné. To jsem jela v podstatě z Ostravy rovnou na Kubu (smích). Pak třeba New York, Costa Mesa, Kolumbie, Mexiko, Dominikánská republika… Často jezdíme do Číny. Loni jsme byli v Koreji a Austrálii, teď nás čeká Sibiř, Hongkong a Šanghaj. V Moskvě jsme tančili v divadle Bolšoj, byli jsme i v Petrohradu – to byl velký zážitek, protože ten také považuju za město s významnou baletní tradicí.

Není tolik cestování ale i únavné?
To ano. První rok to pro mě byl docela šok, s ostravským souborem jsme necestovali. Teď už jsem si zvykla a užívám si to, přesto je to náročné – let, časový posun, jiné podmínky v divadlech… Ale vždycky je o nás dobře postaráno.

Věřím, že BMC má lepší finanční možnosti než jiné soubory. Jak se to projevuje?
Po této stránce je to opravdu jiný svět. V Ostravě jsem sice byla sólistka, žila jsem ale, jak se říká, od platu k platu. V Monaku si na peníze nemůžu stěžovat, i když je tady draho. Celkově máme skvělé podmínky, i zázemí je moc hezké.

Jak byste popsala Maillotovy choreografie?
Jsou rychlé, dynamické, a taky pěkně těžké! Využívá většinou jednoduchou, ale působivou scénu a kulisy a umí s nimi funkčně pracovat. Jean-Christophe je také velice muzikální. Líbí se mi, jak pracuje s hudbou. Je to workoholik a detailista. Když tvoří, má obrovský entusiasmus.

Říká se o nich, že jsou velmi netradiční, místy až kontroverzní. Je to pravda?
Asi ano. Rozhodně je pojímá po svém. Má zajímavé nápady. Teď jsme například měli premiéru Coppélie, což je velmi starý a klasický balet. Coppélie v Maillotově podání je namísto loutky robot. Balet tematizuje problém umělé inteligence (Maillotův název baletu je Coppél-i.A. – pozn. redakce) a naše Coppélie svého tvůrce na konci zabije, takže je to poněkud odlišná verze. Originálně se pracuje i s hudbou. Maillotův bratr je hudební skladatel a původní Delibesovu hudbu kombinuje s vlastní.

Například Labutí jezero jste tančila v Ostravě i v Monaku. V čem se lišily?
Úplně ve všem! (smích) Na Labutí jezero vzpomínám velmi ráda. Byl to pro mě velký mezník v kariéře. Je to asi nejznámější balet vůbec, Odetta/Odilie jedna z nejvýznamnějších rolí, a já za ni získala i širší nominaci na Cenu Thálie. Navíc jsem ji tančila s Michalem Štípou, protože byl vysoký, zkušený tanečník a velmi dobrý partner. Maillotovo „jezero“ mám ale taky moc ráda. Je originální, temné, dynamické, působivé. Je to něco úplně jiného. Postava Rothbarta například bývá obvykle podávána jako muž, v jeho baletu je to ale žena. A tanec labutí ve druhém a čtvrtém jednání je pro mě osobně dost náročný. Vždycky se snažím, jak nejvíc můžu, a stejně se sebou nejsem nikdy úplně spokojená. Je to výzva.

Altro Canto. Foto: Alice Blangero.

Jaké to je tančit choreografie stále od jednoho autora?
Má to své výhody i nevýhody. S Jeanem-Christophem zkouším ráda. Když je dobře naladěný, přinese na sál dobrou energii a dokáže vás vybičovat k tomu nejlepšímu. Má také skvělý smysl pro humor. Nevýhoda je, že tím, že je zároveň i autor, choreografii často mění. To se děje i u dokončených starších choreografií, které jsou na repertoáru už léta. Každý tanečník si pak pamatuje svou verzi, a pak je legrace to dávat dohromady (smích).

Maillot bude ředitelem BMC už skoro třicet let. Dělá to dobrotu, aby souboru šéfoval tak dlouho jeden člověk?
Nevím, zda mi přísluší něco takového hodnotit. Ve státním divadle by to asi možné nebylo. BMC ale není státní divadlo.

Přemýšlela jste o změně?
Po určité době je změna nezbytná. Cítila jsem to tehdy v Ostravě, a i teď to téma řeším. Do budoucna mě láká spousta věcí. Třeba teď jsem přijela do Česka a vedla tréninky pro soubor Laterny magiky, což mě hrozně baví. Snažím se v tomto ohledu sbírat zkušenosti už několik let. Setkala jsem se se spoustou pedagogů a vím, jak je důležité vést dobře trénink. Začíná jím každý den tanečníka, pedagog ho musí umět motivovat, podpořit, a navíc dobře rozcvičit. Už teď vím, že pedagogická činnost je něco, čemu se chci v budoucnu určitě věnovat.

Aktivní taneční kariéra bývá kratší než u jiných povolání. Takže už jste začala přemýšlet co po ní?
Ano. Už nejsem úplně nejmladší, mám za sebou zranění, a i když se teď cítím fyzicky skvěle, říkám si, jestli někdy není lepší v tom nejlepším taky skončit. K těm změnám mě pobízejí i osobní záležitosti. S manželem máme už několik let vztah na dálku a do nekonečna to takhle nejde.

Tanečníci za profesí často cestují po celém světě. Musí s takovými překážkami pár, v němž jsou oba tanečníci, počítat?
Ono se to asi jinak nedá. S Filipem (Filip Staněk – tanečník, lektor a člen souboru 420 PEOPLE, pozn. redakce) jsme spolu byli ve stejném angažmá v Ostravě a oba jsme cítili, že potřebujeme změnu. Jsme ale každý jiný, Filip tíhnul k současnému tanci, já jsem dnes, řekněme, v neoklasickém souboru. Ale riskli jsme to.

Jaký máte k současnému tanci vztah vy?
Mám ho ráda. A čím jsem starší, i umělecky víc a víc.

Setkáváte se s modernějšími díly i v BMC?
Ano, uvedli jsme například jednu z posledních Kyliánových choreografií Gods and Dogs, Goya Monteru, Sidi Larbi Cherkaouiho. Letos nás čeká Mats Ek. Jean-Christophe také zve mladé choreografy, a ani Maillotova práce není čistá klasika. Tančíme sice převážně na špičkách, nazvala bych to ale spíše současné pojetí klasiky.

Le Songe. Foto: Alice Blangero.

Povězte mi ještě něco o tom, jak se žije v Monaku?
Je to jiný svět. Když jsem přijela poprvé, byla jsem ohromená. Monako je malinké, bezpečné a samozřejmě oslnivé: moře, hory, luxusní jachty a auta, kasino. Vše je vystaveno na odiv. Monte Carlo je velké jako jedna část Prahy, stačí krok a už jste jinde. Zkušebny máme v Beausoleil a tam i bydlím. Od rána do večera jsem v práci, večer přijdu domů vyčerpaná, takže nežiju nijak zvlášť aktivní společenský život, a když dostanu pár dní volno, snažím se letět za manželem do Prahy. Monacké pozlátko mě (bohudík?) míjí.

Jaké to je, když se z Monaka a z cest po celém světě vrátíte do Ostravy?
Už bych tam asi nedokázala žít, ale mám ji ráda. Narodila jsem se tam, studovala, žije tam moje rodina a přátelé. Mám k ní silnou citovou vazbu. 

Měla jste někdy pocit, že nabídka tančit v BMC přišla příliš pozdě?
Já věřím, že všechno má svůj důvod. Do Monaka jsem přišla, když mi bylo téměř dvacet devět, a asi to bylo celkem pozdě. Byla to velká životní změna po všech stránkách. Zrovna v BMC je ale podle mě lepší, když tam přijde člověk už zkušenější a vyzrálejší. Sezonu přede mnou ukončila kariéru Bernice Coppieters. To byla hvězda souboru a Maillotova životní múza a já po ní hned v první sezoně dostala dvě role. Byla to ohromná příležitost! Myslím, že jsem si to tehdy ani neuvědomovala. Jedna z nich byla v baletu Altro Canto, což je jeden z mých nejoblíbenějších Maillotových baletů, a byl to rozhodně i jeden z nejkrásnějších kariérních zážitků.

Takže to nakonec bylo perfektní načasování!
Ano, já říkám, že BMC byl prostě osud. Přišel po letech v NDM, kde jsem byla poslední roky nespokojená, takže to bylo takové zadostiučinění. Dokázala jsem sama sobě, že na to mám, a jsem za tuto příležitost neskutečně vděčná. Přinesla mi spoustu zážitků a zkušeností nejen umělecky, ale i životně, a budu z nich čerpat navždy.

 

Markéta Pospíšilová (*9. 10. 1986)

Rodačka z Ostravy. Vystudovala místní Janáčkovu konzervatoř a následně působila v Národním divadle moravskoslezském, kde se v roce 2010 stala sólistkou. Tančila v mnoha předních baletech, např. Louskáček, Popelka nebo Labutí jezero. Za roli Odetty/Odilie získala širší nominaci na Cenu Thálie. Od roku 2015 je v angažmá v monackém souboru Les Ballets de Monte-Carlo, kde pod vedením ředitele a choreografa Jeana-Christopha Maillota tančila například v Le Songe, La Belle, Cendrillon, Casse-Noisette Compagnie, La Mégère apprivoiséeAltro Canto, Choré či v dílech jiných světoznámých choreografů, např. Jiřího Kyliána. Pravidelně přijíždí do České republiky, kde se věnuje pedagogické činnosti.

 

 

 

 

 

 

Témata článku

Ballet Monte CarloMarkéta Pospíšilová

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

únor 2020

Po Út St Čt So Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: