Marta Trpišovská: „Chuť tančit a tvořit mám, a kam mě to zavane, to se teprve uvidí…“

Marta Trpišovská: „Chuť tančit a tvořit mám, a kam mě to zavane, to se teprve uvidí…“

Marta Trpišovská: „Chuť tančit a tvořit mám, a kam mě to zavane, to se teprve uvidí…“

Marta Trpišovská je osobitá tanečnice, choreografka a nyní i dvojnásobná matka. Po kratší odmlce se vrací v plné síle na scénu, a to v době, kdy její domovský soubor NANOHACH na sociálních sítích ohlásil, že končí. A právě o koncích a začátcích jsme si spolu povídaly ve Studiu Alta, kde nyní zkouší svou novou choreografii.   Marto, jak ses vlastně dostala k tanci?
Pohyb byl tak nějak vždycky součástí mého života. V podstatě se dá říct, že vše, co se týkalo tance, mě už jako malou hodně zajímalo. Že chci být tanečnicí, bylo zkrátka jasné. Začala jsem s moderní gymnastikou, tančila v základní umělecké škole u nás v Ústí nad Labem, věnovala jsem se i společenským tancům. Rodiče jednou přišli s tím, že se v Praze otevřela nová škola zaměřená na současný tanec. Já jsem tehdy vůbec netušila, co to je. Až na nějaké krajské přehlídce jsem viděla vystoupení současného tance a úplně mě to uchvátilo. Vystudovala jsem tedy Duncan Centre, a pak už to bylo jasné.   Tvoje působení je spjato neodmyslitelně se souborem NANOHACH, jehož členové jsou všichni absolventy Duncan Centre. Jste přímo spolužáci?
Ne, nejsme. Soubor NANOHACH vznikl po takovém impulzu. Lenka Flory tehdy přišla se zajímavým mezinárodním projektem, kdy měli přijet choreografové ze zahraničí a uspořádat tady konkurzy, vybrat si české tanečníky a s nimi připravit představení. Tento projekt tenkrát, bohužel, nebyl dostatečně finančně podpořen. Lenka Flory kolem toho udělala rozruch. Tanečníci se začali scházet, organizovala se taková fóra, ze kterých se postupně vytříbila skupina, která byla shodou okolností z Duncanu, a z té skupiny se zase vykrystalizovalo pár lidí – a to byl vlastně základ skupiny NANOHACH.   Ty jsi vystudovala taneční vědu na AMU. Proč zrovna tento obor, a ne třeba choreografii nebo pedagogiku?
Z těchto tří oborů mi přišla taneční věda nejzajímavější. Choreografie mě hodně lákala, ale nenašla jsem tam pro sebe dost inspirativní guru. Pedagogické minimum jsem měla z Duncanu a říkala jsem si, že pedagogika je něco, čemu se mohu věnovat později, až získám ještě nějaké zkušenosti. Ve výsledku jsem ale byla ze sebe a taneční vědy trochu rozčarovaná. Přes moje očekávání se ukázalo, že se obor věnuje výlučně historii. Doufala jsem, že se budeme více zabývat současností. Brzy jsem zjistila, že jsem se lehce pomýlila.   Máš tedy pocit, že jsi znalosti z taneční vědy nějak využila, uplatnila? Že ti to studium k něčemu bylo?
Určitě jsem je využila, i když hlavně pro sebe, nikoli primárně v práci.   Kromě interpretace se také věnuješ choreografii… Za co se považuješ více? Za tanečnici, nebo choreografku?
Abych pravdu řekla, v tuhle chvíli mám pocit, že jsem především matka. Vím, že to s tancem nesouvisí, ale hodně to ovlivní. Než jsem měla děti, tak jsem se cítila spíše více jako interpret. Když nad tím tak přemýšlím, já jsem vlastně většinu choreografií vytvořila ve spolupráci s někým. Vždycky jsem měla někoho, s kým jsme tvořili, kdo mě inspiroval (Jana Hudečková, Michael Vodenka). Nyní mě čeká první premiéra, kde jsem na choreografii sama.   Jak tě tedy role matky ovlivnila v práci, v profesi tanečnice a choreografky? Změnil se nějak tvůj pohled na věc?
Určitě ano, a vnímám to v lehce negativním směru. Mateřství mi sebralo takovou jistotu, kterou jsem předtím měla. Dříve jsem si byla v rozhodnutích, která jsem při tvorbě činila, jistější. Ale to je možná dáno, že jsem teď nějakou chvíli byla doma a nepracovala jsem.   Myslíš tím ztrátu sebevědomí?
Ne, to naopak, v tom mi mé dcery velmi pomohly. Věřím si teď mnohem víc, než tomu bylo dříve. Nicméně nyní víc váhám, než se pro něco rozhodnu. Když to zjednoduším, tak nejsem s těmi věcmi tak rychle hotová, jako jsem dřív byla. A to jak v životě, tak i tvorbě. A není to moc příjemné, hodně tápání mě znervózňuje.   Když už jsi vystudovala taneční vědu, zajímalo by mě, jak bys popsala sama sebe jako choreografku?
Jeden z výrazných rysů, který je v podstatě v každé mé choreografii, je humor. To je asi taková moje dominantní stránka. Když vytvářím choreografii, tak si musím říct, tentokrát to nebude vtipné, a stejně se k tomu postupně doberu. Jednou jsem se pokusila udělat těžkou věc a dopadlo to úplně tragicky. I nyní mám trochu obavy. Téma, které jsem si pro novou choreografii vybrala, není vůbec lehké a je to směr, který pro mě není úplně typický. Jsem sama zvědavá, jak se s tím poperu.   A o čem to nové dílo bude? Zatím vím, že bude uvedeno v rámci večera s názvem Den a Noc a Noc a Den začátkem května v Ponci…
Bude to večer dvou sól. Lea Švejdová zpracovává téma malířky Toyen a já choreografii, která bude inspirována dílem a hlavně životem Virginie Woolfové jako osobnosti.   Jak jsi na toto téma přišla?
Nebylo to tak, že by mě uchvátily její knihy jako takové. Ale zájem o její osobu v sobě nosím už docela dlouho. Viděla jsem kdysi v televizi dokument, který mapoval její dobu, a zaujala mě.   Zrovna osud Virginie Woolfové je poměrně tragický…
To ano, ale podle toho, co jsem si o ní nastudovala, vím, že ani jí humor nebyl cizí.   Nacházíš tedy nějaké styčné body, něco, čím je ti blízká…
Povedlo se mi najít nějakou lehkost, kterou v sobě určitě měla. Traduje se například historka, že se spolu s přáteli převlékla za habešskou delegaci a vtrhli tak na loď britského námořnictva, kde se nechali provést, dokonce dekorovali i některé důstojníky. Mluvili tam vymyšlenou řečí. Když je něco zaujalo, vzrušeně křičeli: „…bonga, bonga.“ Po opuštění lodi se demaskovali a byl z toho velký skandál. Smysl pro humor měla, tudíž se tragika v jejím příběhu dá něčím kompenzovat.   Bude tedy nakonec humor i v tvé nové choreografii?
Uvidíme. Primárně by to nemělo být vtipné, ale zasmějeme se. A nemyslím si ani, že bych se celou dobu jen nořila do nějakých temnot a depresí.   Tato premiéra bude zároveň zakončovat éru souboru NANOHACH. Jak to celé vlastně vnímáš, prožíváš?
To, že NANOHACH končí, vidím jako věc, která je vlastně úplně přirozená. Nevnímám to negativně, ale přece jen jsem trochu smutná. Něco jsme spolu za tu dobu zažili a vždycky, když něco končí, tak ten smutek vyplyne na povrch. A na druhou stranu mě ta skutečnost ukrutně stresuje. Jelikož je to poslední premiéra, která završuje dvanáctiletou činnost skupiny, cítím, že by se to mělo nějak důstojně zakončit, že by se večer měl povést.   A co ten konec NANOHACH pro tebe znamená pracovně? Jak to teď vlastně máš? Co všechno děláš?
Tančím v Korekci, kde se střídám s Veronikou Knytlovou, která má nyní miminko, a ještě reprízuju Obludárium s Divadlem bratří Formanů. Dále spolupracuji s Marií Kinsky na projektu Škola tančí.   Můžeš projekt Škola tančí nějak přiblížit?
Nápad vznikl někdy před třiceti lety ve Francii a jde o spolupráci choreografa a dětí ze základních škol a gymnázií. Vytvoří se tým choreografa a pedagoga, kde se v průběhu několika diskusí vybere nějaké téma, které se vztahuje k látce probírané ve škole. Choreograf následně v rámci několika setkání s dětmi vytvoří choreografii, která je pak prezentována.   Jaká témata se třeba zpracovávají? Chemické prvky to asi nebudou…
Právě, že to mohou být klidně i chemické prvky. Třeba v loňském roce byly jedním z motivů slovní druhy. Všechno se dá nějakým způsobem uchopit a zpracovat, děti mají neuvěřitelnou fantazii.   A co dál plánuješ do budoucna?
Já jsem teď v situaci, kdy udávám děti do školky, a teprve začínám řešit, co budu dělat. Stále mám pocit, že bych ještě mohla být na jevišti a něco vytvořit. Chuť tančit a tvořit mám, a kam mě to zavane, to se teprve uvidí.  
 
Marta Trpišovská, tanečnice, pedagožka a choreografka, absolvovala Konzervatoř Duncan Centre a bakalářská studia na HAMU, obor taneční věda. Prošla studijním pobytem na Brighton University, obor tanec s vizuálním uměním. Od roku 2001 se pohybuje na české taneční scéně, je zakládající členkou taneční skupiny NANOHACH, na jejíž činnosti se aktivně podílela v letech 2004–2011, věnuje se vlastní tvorbě (obdržela 2. a 3. cenu na mezinárodní choreografické soutěži Cena Jarmily Jeřábkové a několik nominací na Cenu Sazky). Choreograficky spolupracovala s divadly Nablízko a Minor. Pedagogickou činnost měla možnost rozvíjet především v letech 2001–2009 v Konzervatoři Duncan Centre, kde vyučovala současný tanec a tvorbu. V období let 2006–2012 úzce spolupracovala s Divadlem bratří Formanů. V současné době připravuje společně s Leou Švejdovou a NANOHACH autorské představení Den a Noc a Noc a Den, jako choreografka i interpretka nový projekt Dagmar Peckové Wanted a podílí se na projektu Škola tančí.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: