Mé kořeny sahají do Československa, přiznává étoile Ludmila Pagliero

Sedíme v hledišti letní zámecké scény Smetanovy Litomyšle krátce po společném tréninku před večerním představením. Španělské rodilé mluvčí se omlouvám, že rozhovor povedu v jejím třetím jazyce, tedy angličtině. „Ale klidně odpovídejte francouzsky, bude-li vám to příjemnější. Já už sice nesložím větu, ale rozumět vám budu,“ nabízím. Interview tedy skutečně chvílemi vedeme v onom schizofrenním, ale funkčním anglicko-francouzském mixu, ale i díky němu je možné se dostat hlouběji pod povrch.

Začněme koncem. V letošní sezóně jste završila svou kariéru v Opéra national de Paris. Navíc celkem nečekaně o rok dříve, než se očekávalo, protože věk odchodu do důchodu pařížských tanečnic a tanečníků je čtyřicet dva. Z jakého důvodu?
O konci kariéry jsem přemýšlela již několik let. Uvažovala jsem o tom, co budu chtít dělat, kam se vydám, až budu muset soubor opustit. V posledních letech se navíc začaly nabalovat různé umělecké projekty mimo Operu a příležitosti učit, koučovat a podobně. Na začátku této sezóny jsem se opět zranila a v té chvíli mi došlo, že nadešel čas na změnu. Věděla jsem také, že pokud se chci začít věnovat novým věcem, musím na ně mít čas a prostor. Nechtěla jsem, aby tím trpěla taneční kariéra, s Operou jsem se chtěla rozloučit důstojně a na vrcholu.