Michal Štípa odchází z Olomouce: „Asi mi přebývala upřímnost a otevřenost.“

Michal Štípa. Foto: David Prošvic.

Autor: Lucie Hayashi

Po třech letech uměleckého vedení jste oznámil, že končíte. Všechny tedy zajímá jediné: Proč?
Odpověď je jednoduchá: Protože už nemůžu dál. Když jsem přišel do souboru, tak jsem měl jasnou vizi, kam bych chtěl taneční soubor dostat. Vnímal jsem jeho potenciál a chtěl jsem se soustředit především na pozdvihnutí úrovně tanečníků. Přišel jsem v polovině ledna 2019 do příprav premiéry Bajadéry, která byla naplánována minulým vedením.  
Musel jsem se chopit tohoto úkolu, a jelikož to byla první taneční premiéra po mém nástupu, chtěl jsem, abych na ni mohl být hrdý. A tak jsem začal vše předělávat podle svých představ, čímž jsem si možná udělal hned zpočátku nějaké nepřátele. S překvapením jsem zjišťoval, co vše v divadle nefunguje tak, jak bych chtěl, a kromě svého souboru jsem musel denně konfrontovat i jiné složky, jako dílny, garderobu, techniku, což se jim samozřejmě nelíbilo.
Je jasné, že po opravdu dlouholetém šéfování Roberta Balogha byly změny, které jsem s entuziasmem prosazoval, asi velkým zásahem do fungování divadla. Někteří možná nevěřili, že změna není jen dočasná, neuměli si představit, že se tam už Robert nevrátí. Myslím, že teď už to konečně pochopili a že kdokoliv přijde po mně, bude mít situaci mnohem snazší.

Vy jste si v prvním našem rozhovoru po nastoupení do funkce pochvaloval shodu s vedením divadla, co se tedy změnilo? (rozhovor zde)
Ano, když jsem nastoupil, měl jsem pocit, že si s ředitelem rozumíme, že je nakloněný mé vizi a udělá pro její realizaci maximum. Postupně se ale situace měnila a je nasnadě, že ani covid mnoho pozitivního nepřinesl. Na začátku jsem čelil několika anonymním udáním různé povahy, ať už jsem byl osočen z tunelování divadla nebo sexuálního obtěžování. Vynaložil jsem mnoho úsilí i financí za právní pomoc, abych očistil svou čest z nepodložených pomluv.
Navíc jsem chtěl, aby naše představení probíhala bez komplikací, a tak jsem neustále v zákulisí vyskakoval jako čertík z krabičky, psal záznamy, když se něco nepovedlo, třeba když spadla kulisa. Doufal jsem, že to něčemu pomůže. Ale všechny mé stížnosti se nakonec pouze hromadily u pana ředitele, aniž by se něco stalo. Byl jsem u ředitele tehdy téměř obden, v upřímném domnění, že svými podněty pomáhám, když takovou instituci nikdy nevedl. Ale byla to asi velká naivita a nedostatek diplomatických zkušeností z mé strany.

Změnil byste svůj přístup, pokud byste znovu dostal podobnou šanci?
Poučilo mě to. Stále si velmi vážím upřímnosti a otevřenosti, ale naučil jsem se, že u každého rozhovoru musím mít nějakého svědka a že všechny požadavky potřebuji dostat schválené písemně. Jen úsměv a slib nic nezaručí… Na příkladu pana ředitele jsem viděl, že vedoucí pracovník prostě nemůže být hodný táta, který je za dobře se všemi a všechny jen uchlácholí. Uvědomil jsem si, jak je v takovém případě důležité naslouchat, ale poté učinit rozhodnutí, a za ním si stát. Stanovit jasnou hierarchii pravomocí. Nesnažit se řešit i to, co spadá do kompetencí nižších vedoucích. Pak je jasné, že když se vedení zabývá malichernostmi, tak nemá už kapacitu řídit celý podnik pevnou rukou. Došlo mi, že právě důvěra ve vedoucí složky je základním hybatelem všech procesů. Obzvláště v divadle, v práci, kterou všichni děláme srdcem. A také víra v týmovou práci, férové vztahy a nikoli naschvály, zkrátka snaha o co nejlepší výsledek. To jsem začal u některých složek postrádat.

I v baletním souboru?
Celková atmosféra v divadle se samozřejmě propisuje i do baletu, je napjatá a plná emocí. Nepomohl nám v tom ani covid. Když jsem sem přišel, tak jsem téměř zakládal nový soubor. Vytvářel systém fermanů a zkoušek, tréninků, snažil se zabránit chaosu, situacím, kdy sólista odmítl tančit večerní představení. Snažil jsem se (a stále se snažím) najít, a hlavně si udržet kvalitního baletního mistra, který by byl oporou jak mně, tak především souboru. Dva roky mi trvalo, než jsem s odbory vydiskutoval změnu pracovní doby, aby vyhovovala tanečníkům. A jsem hrdý, že se mi to povedlo. Chtěl jsem, aby vše začalo fungovat, abychom se z toho všichni nezbláznili, snažil jsem se být důsledný. Ale místo aby v divadle chápali, proč to dělám, neustále mi předhazovali, že nejsme v Národním. Došlo mi, že pokud nechci v Olomouci nechat kromě energie, financí a ideálů také své zdraví, tak už nemůžu dál pokračovat. To mi za to nestojí.

Zůstáváte ale ještě celou další sezónu. Proč jste neodešel rovnou?
Rozhodl jsem se tak kvůli tanečníkům, naplánované rozjeté sezóně, aby nemusel někdo další, tak jako já, vstupovat do její půle. Když jsem oznámil, že bych skončil už v prosinci, soubor se za mě s velkou vervou postavil, což jsem opravdu nečekal. Prosili mě, abych dokončil sezónu, což chápu, protože někteří přišli kvůli mně. Doufám jen, že oni vydrží také a přivítají s otevřenou náručí nového šéfa.
Mrzí mě to vůči tanečníkům, kteří se mnou pilně pracovali a věřili mi. Myslím si, že nyní je soubor připravený pracovat i s velkými choreografy. Poslední premiéra Sóla pro tři to dokazuje. Samozřejmě pokud do toho bude chtít divadlo investovat. Pro dosavadní produkce jsem se sám snažil shánět sponzory, abychom měli adekvátní rozpočet, ale vděk se příliš nedostavil. I aktuální plán na zimního Louskáčka, mám pocit, že všichni spíše bojkotují. I když je pravda, že od oznámení mého odchodu se mnou pár lidí začalo zacházet mnohem laskavěji. Asi jim také spadl kámen ze srdce (úsměv).

Nemůže se tedy stát, že si to během sezóny ještě rozmyslíte?
Už teď vím, že opravdu ne. Na ten tlak v hrudi, který jsem cítil před nástupem do této sezóny, nikdy nezapomenu. Nevěřil jsem jiným, když takové pocity popisovali. Přes léto jsem dostal několik tzv. posledních hřebíčků, kdy má vytrvalost přetekla. A pak ta úžasná lehkost, kdy jsem řediteli oznámil, že končím, mi dokázala, že jsem se rozhodl správně. Že opravdu nemám co ztratit ani si vyčítat. Samozřejmě jsem také dělal chyby, ale byl jsem hnán upřímnou snahou postavit se k nové roli zodpovědně a pečlivě, tak, jak jsem byl zvyklý pracovat celý život.

Jakých chyb byste se tedy rád pro příště vyvaroval? Poučen třemi lety zkušeností, co by si měl každý nový umělecký šéf do Olomouce přinést?
Myslím, že mi chyběla trpělivost a diplomacie. Chtěl jsem na začátku všechno rychle změnit. A asi mi trochu přebývala upřímnost a otevřenost, na což jsem doplatil. Je mi celkově smutno z toho, nakolik je v divadelním provozu přítomná politika. Je potřeba se s tím naučit pracovat. Ale věřím, že kdokoliv teď přijde, bude mít mnohem lepší pozici. Nebude to ten, kdo přijde po dlouhodobě zakořeněném Robertu Baloghovi, ale někdo, koho přivítají po náročném a věčně nespokojeném Štípovi.

Jaké máte další plány? Šel byste šéfovat ještě nějakému regionálnímu divadlu?
Já jsem doma v Praze. Praha mi hrozně chybí. Stejně sem pořád jezdím. Nejradši bych si vzal pod křídlo třeba Státní operu, kdyby se opět odloučila od ND (usmívá se). Každý region má vlastní nános a tradice, na které je někdy až slepě hrdý, struktury, které se těžko inovují. Ale velmi záleží na lidech. Rád bych byl více platný i v tanečním vzdělání, protože vidím, co absolventům konzervatoří chybí a chtěl bych to změnit.

Kde myslíte, že je největší problém českého tanečního vzdělání?
Je to z velké části v rukou pedagogů, které ale vybírá ředitel školy. Umění se aktualizuje, a proto je potřeba dovolit vstoupit inovacím také na konzervatoře. Myslím, a viděl jsem to i v divadle, že v žádné instituci není zdravé, pokud je někdo na vedoucí pozici déle než dvě funkční období. Celá struktura pak najede na nějaké dané koleje, odkud je těžké odstoupit a chtít něco změnit. Vedoucí funkce je opravdu náročná. Ale zjistil jsem, že jsem k ní přirozeně dospěl, získal cenné zkušenosti, které mám chuť proměnit a investovat do baletu v ČR.  

Michal Štípa (*1979)
Narodil se v Brně. V roce 1990 zahájil studium na brněnské Taneční konzervatoři, které úspěšně dokončil v roce 1998. Poté nastoupil do baletního souboru Národního divadla v Brně, kde již od samého začátku svého působení dostával četné sólové příležitosti ve stěžejních kusech baletního repertoáru. Následně byl v roce 2000 jmenován sólistou. Během svého sedmiletého působení v baletním souboru Národního divadla v Brně začal pravidelně hostovat na prknech Národního divadla v Praze, kam v sezóně 2004–2005 nastoupil do angažmá na post sólisty. Po několika úspěšných sezónách, během kterých dostal příležitost obsáhnout repertoár především v hlavních rolích, byl v roce 2009 jmenován prvním sólistou.
Elegance, přirozená noblesa, ideální tělesné proporce, a především partnerská spolehlivost a technické dispozice jej vždy řadily do kategorie danseur noble. Díky svému přirozenému hereckému projevu však již několikrát dokázal, že je stejně dobře schopen ztvárnit i náročné dramatické role, vyžadující hlubší sebereflexi. V Národním divadle ztvárnil celou řadu rolí klasického i moderního repertoáru a získal mnoho cen v mezinárodních soutěžích.  V roce 2018 se rozhodl angažmá opustit. V listopadu 2018 přijal nabídku uměleckého šéfa baletu v Olomouci, kam nastoupil k 1. 1. 2019.
Zdroj: Moravské divadlo Olomouc