Kdy jste se zamilovala do tance?
Začalo to doma, když jsem byla malá. V obýváku jsem dokola tancovala na lambadu. Pamatuji si to velmi živě – byly to momenty absolutního uvolnění a napojení na hudbu. Ocitla jsem se ve svém intimním prostoru, kde mě nikdo neviděl. Můj vztah k tanci se ale během života měnil, přicházela období, kdy jsem si ho musela znovu hledat. Nebylo to vždy jednoznačné. Naopak, při studiu na konzervatoři mi tanec sílu i víru v sebe sama spíše bral. Člověk tam neustále narážel na očekávání druhých, která nesplňoval. Později, díky profesorce Mahuleně Křenkové na HAMU, se mi ten vztah podařilo obnovit. Uvědomila jsem si, že podstata tancování leží jinde než v naplňování estetických kritérií, poslušnosti a dokonalosti.
Měla jste po konzervatoři chuť se na tanec úplně vykašlat?
Spíš jsem měla potřebu jít dál. Nepokračovat v navazujícím studiu. Toužila jsem zažít něco nového, ale stále v rámci oboru. Proto jsem se pak hlásila na VŠMU, HAMU a do Bruselu na P.A.R.T.S.