Vladimír Kloubek patří k významným osobnostem českého tance a divadla již od 60. let 20. století. Po studiu na Pražské konzervatoři působil jako interpret v Armádním uměleckém souboru, ze kterého přešel do svého klíčového angažmá v Pražském komorním baletu Pavla Šmoka. Tam se formovala jeho práce s výrazovou, herecky artikulovanou pohybovostí, která se opírala o dramatickou situaci spíše než o technickou exhibici. Pozdější profesní život spojil především s pedagogickou a choreografickou prací v Brně. Performance Vladimír, uvedená v premiéře 6. prosince v brněnské Industře ve spolupráci se spolkem ORBITA (Tereza Vejsadová Lepoldová a Lukáš Lepold), představuje jeho poslední jevištní vystoupení a vědomé uzavření interpretační dráhy. Rozhovor se proto vrací spíše k profesní kontinuitě, k proměnám role tanečníka v čase a k otázce, co zůstává z taneční kariéry ve chvíli, kdy se tělo stává nositelem paměti, nikoli ambice.
Vladimír. Vladimír Kloubek. Foto: Ondřej Sojka.
Máte za sebou premiéru inscenace Vladimír, v níž nahlížíte do historie umělce a jeho nitra. Jaké máte dojmy?
Hezké, byl to můj sen rozloučit se s „prkny, která znamenají svět“. Výsledek? Přežil jsem.
Překvapilo mne, že je inscenace pojata velmi abstraktně. Popsal byste proces jejího vzniku?
Abstraktní pojetí inscenace je spíše záležitostí jejich tvůrců manželů Lepoldových. Převyprávěl jsem jim zásadní etapy mého života: zpětné vzpomínání na dětství, střední část – doba plná tance – a závěr, současný „stav“. Hledali jsme možnosti, jak pohybem ztvárnit zlomové okamžiky – slovem, výrazem, pohybem na základě improvizace. Cesta to byla poměrně náročná vzhledem ke způsobu tvorby a mých předchozích zkušeností.
