Petr Zuska bilancující

Petr Zuska bilancující

Petr Zuska bilancující

Petr Zuska, charismatický tanečník, který z rukou Ladislava Fialky a Pavla Šmoka dotančil na jeviště Národního divadla v Praze a zazářil ve světě i během angažmá v Mnichově, Augsburgu a Montréalu, oceňovaný choreograf, který vytvořil na čtyřicet děl pro tuzemské i zahraniční soubory, slaví desetileté výročí svého uměleckého šéfování baletu Národního divadla. Požádali jsme jej o krátké ohlédnutí za rychle uplynulými lety v čele první české baletní scény. Jeho pohled ale směřuje stále vpřed.

Petr Zuska – tanečník: „Možnost být na jevišti je pro mě v podstatě relax.“


Od té doby, co jste přišel do ND jako umělecký šéf, musel jste v sobě do jisté míry potlačit tanečníka. Co to pro vás znamenalo?
Ten post jsem bral s tím, že tancování samozřejmě už nebude mojí prioritou, i když jsem nijak neplánoval skončit. Shodou okolností jsem již v první premiéře po svém jmenování tančil.  Byla to choreografie od Nacha Duata (Jardí Tancat, pozn. red.) a ten soubor tehdy nevypadal jako dnes, takže lidí, kteří se uměli hýbat trochu jinak, tam moc nebylo a ta asistentka mě znala a chtěla, abych tam i tančil. To tancování jsem si nějak udržel, celých těch 10 let pořád tancuju, možnost být na jevišti je pro mě v podstatě relax od toho stresu kolem a ostatních starostí. Nestýská se vám po tom? Nechcete tančit víc?
Někdy jsou momenty, kdy si říkám: tohle bych si rád zatancoval! Ale není to tak silné, aby mě to většinou do druhého dne nepřešlo. Celkem přirozeně v poklidu to odeznívá, těch představení je čím dál méně a postupně asi vymizí úplně. Ale nedávám si žádný časový horizont, do kdy budu tancovat a určitě neplánuju žádné benefiční představení, kterým bych se rozloučil s jevištěm. Přijde mi škoda se toho vzdávat, pokud je tanečník na vrcholu sil a ještě může tančit, myslím, že já snad zatím na jevišti žádnou ostudu nedělám. Věřím, že tělo mi pak už řekne, až bude mít dost. Uvidíme vás na jevišti v některém z vašich gala večerů?
Ano, budu tančit v duetech Les Bras de Mer a Lyrická. Tedy ve večerech Cesty a zastavení a Doteky folklóru.

Petr Zuska – choreograf: „Vím, co je teď v módě. Ale nedělám to.“
Jak vnímáte změnu ve své tvorbě za těch deset let v čele souboru jako choreograf? Jak vás to změnilo, máte pocit, že vás to někam posunulo, nějak vás to naopak svázalo, a když, tak co vás posunulo...?
V zásadě je to těžké posoudit. Nemám totiž srovnání s tím, jak a kde bych působil jako choreograf, kdybych těch uplynulých deset let nešéfoval. Určitě nemám pocit, že by mě to nějak svazovalo, spíš si vážím šance pracovat s jedním souborem kontinuálně. To je docela důležitá věc, pracovat s lidmi, kteří mají už několik vašich věcí odtancováno. A tím, že venku dělám i s jinými soubory, získávám i tu druhou vazbu konfrontací s tanečníky, co nikdy moje věci netancovali. Kombinace těchto dvou rovin je pro mě velmi důležitá. A vyhovuje mi to.
Co mi v mé tvorbě určitě nepomáhá, jsou spíše stresové situace z oblasti neumělecké, určité boje i mimo zdi ND, za věci, na kterých je má práce a práce mého souboru závislá. To jsou věci, které mě jako tvůrce opravdu hodně vysávají, a pociťuji to právě na rozdílu výsledků, když pracuji mimo divadlo v zahraničí a mám možnost se tam nerušeně soustředit jen na umění. Choreografie a umělecká práce mě samozřejmě sice také vysává, ale to se potom nějak vrací a zpětně mě to dílo posiluje, zatímco ty ostatní věci závisí na tolika jiných faktorech, které už nedokážu ovlivnit... A boj s větrnými mlýny je nejúmornější. Nicméně to vnímám jako nedílnou součást působení na tomto postu. Cítíte nějaký posun ve vlastní tvorbě za dobu pobytu v ND?
Myslím, že jsem se jako choreograf vyvinul docela hodně. Když se podívám na některé práce z 90. let, tak se kolikrát divím, jak jsem byl tehdy bezelstně upřímný se srdcem na dlani, a přemýšlím, zda bych to ještě takhle dokázal. Zároveň ale vnímám spoustu takových těch dětských neřestí, které se týkají pohybového slovníku, práce s hudbou, divadelna, určité metafory, kterou teď dokážu přinést na jeviště. Myslím si, že se každopádně nezhoršuju. A ani to není o tom, že to srdce na dlani už by tam teď nebylo, jen už je to celé trochu „dospělejší“ a zkušenější. Vnímáte vůbec módu, to, jak se taneční scéna mění?
Ano, vnímám. A vím, co je teď „módního“ a já jsem úplně outovej. Já to nedělám. Jak to? Schválně?
Dokážu udělat módní věc levou zadní, ale já prostě tvořím jinak. To je takové moje prokletí, že pro mě je důležité přinést na jeviště nějakou esenci příběhu, myšlenky, nějaké tajemno, něco hlubšího, z toho se prostě nevykroutím... A to teď rozhodně všeobecně v módě není.

Petr Zuska – umělecký šéf: „Jakmile vylezete na jeden kopec, uvidíte další vrcholy...“ Jako šéf jste v souboru ND udělal obrovský posun, čeho máte pocit, že jste dosáhl? Nastupoval jste určitě s nějakou vizí, jak se povedla realizovat?
Je sice těžké to hodnotit, ale odpověděl bych na to asi tak, že vize, co s tímto soborem udělat, se kterou jsem před těmi deseti lety přišel, se myslím plní. Ale samozřejmě to je proces, který nikdy nekončí. Nejde říct: Tak, a teď je to hotovo. Jakmile vylezete na jeden kopec, uvidíte další hory a ty vrcholy se před vámi pořád zvyšují. Ale ten trend, co jsem nastavil, úspěšně probíhá, a to mi dělá radost.
Co se mi bohužel stále moc nedaří, je vytvořit souboru podmínky, které si zaslouží. Náš soubor je ve srovnání s evropskými standardy první ligou, ale co se týká zázemí a platů, je pouhou divizí. A to jsou přesně ty věci, za které pořád bojuju. Bojuju za ně rád, ale ten boj strašně vyčerpává a výsledků, kterých se mi povedlo pro soubor vydobýt, je daleko míň, než bych čekal, daleko míň, než by si zasloužil. Nikde to teď není jednoduché, ale my navíc žijeme v „Těžkoslovensku“ (termín Karla Kryla – pozn. Petra Zusky). A čeho byste chtěl dosáhnout, kam byste chtěl, aby se soubor dopracoval? Někde přece existuje pomyslný vrchol...
Od září budeme ne pětapadesáti, ale osmdesátičlenný soubor, takže mám pocit, že po deseti letech najednou stanu tváří v tvář úplně novému souboru. Je mi jasné, že to přinese nový pohled na věc, že se to mé nahlížení nějak překrystalizuje. Ale určitě to nebude obrat o 180 stupňů. Repertoár se samozřejmě rozšíří a otevře všem nové horizonty, ale snaha o jeho pestrost zůstane, co se týká kombinace převzatých a nových titulů, spolupráce slavných choreografů i začínajících experimentálních tvůrců, žánrů atd., chtěl bych zachovat zvyšování kvality souboru a udržení jakéhosi charisma celého tělesa, které z něj dýchá. To, že drtivá většina sborových tanečníků jsou silné individuality a žádné šedé myši, je největší cenností našeho souboru. Tohle moje nasměrování se samozřejmě trochu zmodifikuje, až začne od září fungování s velkým souborem, takže pak se uvidí. Zásadní směr ale zůstane. Jak bude do provozu souboru zapojen operní balet?
Operní balet není to, co mám v první řadě na starosti, nikdo z mého souboru v operách dělat nebude. Jestli bude operní balet jeden nebo dva jako operní sbor a orchestr, to není úplně moje starost. Na tom pracuje moje administrativa společně s administrativou Opery ND. Něco přes polovinu tanečníků, kteří tancovali ve Státní opeře, jsme vzali do našeho souboru, zbytek má možnost dál tancovat v operách, možná i vypomáhat v baletech. Nebojíte se nějakého monopolu v Praze na profesionální baletní soubor? Přece jen se tím spájením setřela jistá konkurence...
Já za tu centralizaci nemůžu, to není moje idea. Byl jsem jen požádán, abych to dal dohromady. Dal jsem si podmínky, za kterých do toho půjdu, protože jsem si uvědomil, že je to výhodná příležitost pro tanečníky a soubor a byl bych blázen, kdybych se k tomu stavěl zády. Ty moje boje jsou teď právě o tom, aby ty slíbené podmínky ministerstvo teď i po změně splnilo. To jsou takové ty nepříjemné věci, ale bojujeme.
Ale mám pocit, že je to celkem přirozená cesta, když se podíváte do Vídně nebo do Berlína, tak to, co se tam dělo před několika lety, bylo něco podobného. Nevidím důvod, proč v Praze mají být dva operní domy. Bude to výhoda i pro soubor, bude moct zaměstnat víc tanečníků do regulérního angažmá, v SOP bylo asi jen 13 stálých zaměstnanců a ostatní byli externisti, zatímco teď jich víc přejde do úvazku a ostatní můžou být na dohodách, o taneční příležitosti nepřijdou. Samozřejmě máte pravdu, byl tu PKB, byla tu Laterna magika, ty soubory stále dál existují. Laterna magika je sice pod křídly ND, ale má vlastní dramaturgii. Volba pořád zůstává, každý se může rozhodnout, jestli půjde k Zuskovi nebo ke Knollemu, každý z těch souborů má vlastní tvář. Jak vnímáte propojování klasické baletní techniky s tou současnou na jevišti ND?
Žánrová pestrost v našem repertoáru není jen o tom, že diváci mají možnost vidět soubor v mnoha polohách, ale zároveň pro tanečníky je velkou školou v tom, že je nutíme být univerzální. Podle mě rozdělovat tanec na techniky a žánry, to je v dnešní době už zastaralé, ne-li nemožné. Všechno se navzájem velmi ovlivňuje a dobrý tanečník by měl být schopen zatančit to, co mu choreograf zadá. Klasický repertoár a technika jsou důležité samy o sobě, ale rovněž udržují pohybovou estetiku a linku v nejrůznějších jiných stylech. Trend univerzality souboru i jednotlivců je ve světě normální a tanečníci jsou zvyklí tancovat všechno od Šumavy k Tatrám. Myslím si, že je to tak správně. Máte tedy představu, že by každý tanečník měl zvládnout vše na repertoáru?
Samozřejmě nebudu nutit nikoho do některých experimentálních „vrtulí“, ve kterých není úplně doma, a zase nebudu nutit jiného, aby dělal prince v Labutím. Ale požaduji velkou univerzálnost tanečníků, protože znalost a flexibilita v tom i tom vlastně obé podporuje. Talentované tělo a talentovaná duše na těch kombinacích jen poroste. Mluvíte o výchově tanečníků. Není škoda, že se to děje až na jevišti ND? Připravují vám naše konzervatoře univerzálně vychované tanečníky?
Ke mně samozřejmě nechodí jen absolventi konzervatoře, ale také lidé z jiných, třeba zahraničních angažmá, a tam je ten rozdíl pochopitelně vidět. Co se týká přípravy tanečníků na pražské Taneční konzervatoři a dalších školách v republice, to je výchovný postup, do kterého tolik nevidím, a tudíž bych ho nechtěl nějak zásadně posuzovat.
Nicméně cítím určitou zatuchlost, která pořád přetrvává. Tím však nemám na mysli profesionální úroveň některých pedagogů. Ta je v mnoha případech velmi vysoko. Spíše chybí peníze a prostředky na širší internacionalizaci. Pedagogů i studentů. To je možná jedna z cest, jak „otevřít dveře“.
Nicméně jsou stále absolventi taneční konzervatoře a dalších i mimopražských škol často lepší, než srovnatelní studenti ze zahraničí. Je to velmi individuální. Talent toho kterého studenta – úroveň toho kterého pedagoga. Podle čeho si tanečníky vybíráte?
První zásadní věc je klasická technika. Co se týká těch všeobecnějších aspektů toho, jak si vybírám tanečníky: záleží hodně na tom, koho a kolik lidí zrovna potřebuju. Někdy zrovna potřebuju vysokého kluka, nebo malou holku, charakterního tanečníka, nebo partnera. Jinak konkurz probíhá podle klasického tréninku, jednoduchých partneřin, pak variace současného tance, kde vidím nejen to, jak se ten člověk dokáže hýbat mimo rámec klasické techniky, ale také, jak rychle chytá, protože v našem provozu nemají moc šanci lidi, kteří jsou pomalí. Nakonec si je zvu sem na osobní pohovor, kde vidím osobnost člověka i jeho motivace, to vše dohromady jsou pak pro mě hlavní ukazatelé.

Petr Zuska – člověk: „Vždycky jsem měl pocit, že Národní divadlo je moje DOMA.“
ak vás těch deset let v šéfování baletu ND změnilo jako člověka?
Hodně jsem se tady naučil o lidech a samozřejmě i sám o sobě, co se týká jednání s lidmi. Samozřejmě to ale souvisí s tím, jak člověk stárne. I když některé věci se nenaučím asi nikdy, jako třeba říct někomu, že mu neprodloužím smlouvu... To ve mně vždycky všechno hrozně řve a nechce se mi do toho. Ale vím, že to musím udělat ne jako člověk, ale jako šéf, dělám to z přesvědčení v rámci toho, aby soubor byl co nejlepší. Ale zřejmě nejpodstatnější změnou bylo pro mne narození mého syna. To sice asi ne tak docela souvisí s šéfováním, nicméně se to stalo během té doby. Dokážete si vůbec ještě představit život bez ND?
Jo, to vás můžu uklidnit, to asi jo.
Je pravda, že jsem si za těch šest let, co jsem tady působil jako tanečník, hodně odtancoval a hodně se tady naučil. Vždycky i během těch let, kdy jsem pracoval venku, jsem měl pro Národní divadlo slabost, měl jsem pocit, že je to moje doma, i když jsem byl už doma někde jinde. A teď po těch deseti letech jako šéf samozřejmě cítím jakousi pupeční šňůru k tomu divadlu. A k souboru taky, je tady kus mého srdce, to bych lhal, kdybych se kasal, že ne. Ale samozřejmě já jsem jenom já a nejsem zde nějak fyzicky spjat, tak můžu existovat i bez ND. Ale ten vztah, který jsem si k němu vytvořil, už asi nesmažu.

Foto: Pavel Hejný

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: