Renan Martins de Oliveira. Foto: Felipe Pilotto
Před dvěma lety jste v Čechách uvedl svou první choreografii ve spolupráci se souborem ME-SA Let Me Die In My Footsteps. Nyní máte před premiérou druhého díla se stejným seskupením. Jak spolupráce probíhala tentokrát?
Bylo to vskutku odlišné, neboť i styl mé práce se proměnil. Myslím, že jsem se od té doby vydal úplně jinou cestou. Jako bychom nejen já, ale i ostatní začali psát zcela novou kapitolu. Samozřejmě zde byly představy, které jsem chtěl zrealizovat, a přístupy, které mi byly blízké. Ty byly blízké i tanečníkům, se kterými pracuji, a pravděpodobně právě to nás svedlo dohromady.
Nicméně má fascinace tvarováním tance z lidských interakcí se nezměnila. Přišel jsem s myšlenkami a otázkami a konkrétní podoba dozrávala postupně. Během zkoušek jsme vytvořili mnoho materiálu. Hráli jsme si, jako bychom skládali stavebnici. Umisťovali jsme jednotlivé části na různá místa a momenty, dávali k sobě dílky, které k sobě zdánlivě nepatřily.
Kde se ve vás vlastně vzal námět na REPLAY?
Některé myšlenky se vynořily po mém posledním představení Failbetter. Obvykle ve mně nové dílo vyvolá nějakou další otázku nebo něco nedořešeného, s čím se chci vypořádat při nejbližší příležitosti. Na toto dílo má vliv, že jsem posledních deset let prožil v Evropě, a také to, že jsem v osobní rovině prošel poměrně transformačním obdobím. Chtěl jsem porozumět, proč je nyní tak složité se s lidmi naladit na společnou notu. Možná, že je to právě technologie, co nás místo sbližování naopak od sebe vzdaluje.
Proč jste se rozhodl zhmotnit tento námět zrovna s českým souborem?
Přál jsem si znovu spolupracovat se souborem ME-SA. A aby to bylo jasné, pod tímto slovem si představuji opravdovou spolupráci, společnou tvorbu a ne jen vytvoření díla na zakázku. Zájem o tento způsob tvorby byl oboustranný. Proces tvorby započal týdenní otevřenou dílnou se sedmnácti tanečníky z Čech i zahraničí, což mi také pomohlo tvarovat a směrovat mé myšlenky.
V anotaci k dílu se píše, že v něm revidujete evropská klišé spojená s latinskoamerickou kulturou? Jaká klišé to jsou? S jakými stereotypy se v Evropě setkáváte?
Opět se letos stěhuji. Téměř čtyři roky jsem žil v Salcburku, poté šest let v Bruselu a nyní se pomalu přesouvám do Prahy, což znamená, že již poněkolikáté začínám úplně od nuly. Poznat novou kulturu, její historii, naučit se jazyk a tak. Místní klišé a stereotypy se vždy znovu vynoří, když čelím tváří v tvář novým lidem a skrze ně se o sobě něco dozvídám.
Za tu dobu jsem se setkal s řadou stereotypů, které jsou většinou spojené s rasismem. Například: Brazilci jsou stále šťastní, exotičtí, sexuální, teatrální, přecitlivělí a chodí pozdě. Také všichni automaticky předpokládají, že umím hrát fotbal nebo ovládám capoeiru, ale to neumím.
Máte naopak vy nějaké zažité představy o českém národě?
Nebudu si odporovat, pokud odpovím na tuto otázku? Myslím, že Češi mají dobré srdce. To je důvod, proč tu tvořím. Ale zatím je můj kontakt s touto zemí jen hlavně skrze umělce. Žiju tedy v jakési izolované bublině. Občas bych si přál vidět více usměvavých lidí v dopravních prostředcích a méně sexistických reklam a znaků ve městě, ale nemyslím si, že by to byl problém pouze této země. Jsem zde šťastný a každý, s kým se potkám, je velkorysý a přívětivý.
Renan Martins de Oliveira začal svá taneční studia v Rio de Janeiru v Deborah Colker Movement Center, odkud pokračoval díky stipendiu do salcburského SEAD a dále P.A.R.T.S. (Performing Arts Research and Training Studios), kde studoval v letech 2010–2013. Své autorské projekty uvedl na festivalech v Brazílii, Rakousku, Slovinsku, Německu, Nizozemsku, Portugalsku, Rusku, Belgii, Chorvatsku, Francii, České republice a na Slovensku. Jako tanečník spolupracoval s autory, jako je Iztok Kovač, Marysia Stokłosa, Pierre Droulers, Anne Teresa de Keersmaeker, Alexandra Waierstall nebo Meg Stuart. V posledních letech se intenzivně věnuje výuce a workshopům v Bruselu, Salcburku, Paříži, Rotterdamu, Praze nebo Antverpách. Spolu s umělci Les SlovaKs, Anton Lachky, Moya Michael, Meytal Blanaru a Peter Jasko je členem spolku Seventyseven. Projekt Let Me Die In My Footsteps, který Martins vytvořil společně se spolkem ME-SA, byl zařazen na prestižní seznam dvaceti evropských prioritních představení sítě Aerowaves pro rok 2016.
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?