Před dvěma lety jste v Čechách uvedl svou první choreografii ve spolupráci se souborem ME-SA Let Me Die In My Footsteps. Nyní máte před premiérou druhého díla se stejným seskupením. Jak spolupráce probíhala tentokrát?
Bylo to vskutku odlišné, neboť i styl mé práce se proměnil. Myslím, že jsem se od té doby vydal úplně jinou cestou. Jako bychom nejen já, ale i ostatní začali psát zcela novou kapitolu. Samozřejmě zde byly představy, které jsem chtěl zrealizovat, a přístupy, které mi byly blízké. Ty byly blízké i tanečníkům, se kterými pracuji, a pravděpodobně právě to nás svedlo dohromady.
Nicméně má fascinace tvarováním tance z lidských interakcí se nezměnila. Přišel jsem s myšlenkami a otázkami a konkrétní podoba dozrávala postupně. Během zkoušek jsme vytvořili mnoho materiálu. Hráli jsme si, jako bychom skládali stavebnici. Umisťovali jsme jednotlivé části na různá místa a momenty, dávali k sobě dílky, které k sobě zdánlivě nepatřily.
Kde se ve vás vlastně vzal námět na REPLAY?
Některé myšlenky se vynořily po mém posledním představení Failbetter. Obvykle ve mně nové dílo vyvolá nějakou další otázku nebo něco nedořešeného, s čím se chci vypořádat při nejbližší příležitosti. Na toto dílo má vliv, že jsem posledních deset let prožil v Evropě, a také to, že jsem v osobní rovině prošel poměrně transformačním obdobím. Chtěl jsem porozumět, proč je nyní tak složité se s lidmi naladit na společnou notu. Možná, že je to právě technologie, co nás místo sbližování naopak od sebe vzdaluje.
