Rita Plešková: „Klasika je pilíř. Pak člověk může dělat, co chce.“
V Ústí nad Labem se chystal premiérový večer zaslíbený lásce, v podobě severského fatalismu i jižanské vášně. Při druhé generální zkoušce děl Peer Gynt a Carmen choreografky Mariky Hanušové, v atmosféře posledních úprav a napětí před premiérou, jsem vyzpovídala šéfku baletu Margaritu Pleškovou.
Dva tituly v názvu jediného baletního večera zarazí. Co vás vedlo k tomu a čí to byl nápad, že uvedete tyto dva kusy – Peer Gynt a Carmen – dohromady? Nad tím jsem včera dlouho přemýšlela, protože jsem věděla, že tahle otázka zazní. Upřímně nedokážu přesně říct, jak se to stalo, čí to byl nápad a jak to vzniklo. Asi jsme se takto dohodli s panem ředitelem a se šéfem opery. Každé z těch děl by mohlo být uvedeno samostatně, vy jste tu v roce 2005 uváděli Peera Gynta, ve kterém jste i vy tančila, a teď ji pojímáte pouze jako krátkou suitu.
Přesně tak, teď je to krátká verze, postavená z několika částí a scén. Paní choreografka přistupuje k hudbě velmi citlivě a snažila se děj zachránit, takže doufám, že se to podařilo. V Peer Gyntovi jsou prvky, které nejsou typické pro klasický balet. Jaký byl záměr?
Když jsme o tom na začátku s Marikou mluvily, naopak se ptala, jak bych chtěla, aby námět zpracovala. Řekla jsem jí na to: „Dám ti volnou ruku, jak to cítíš, tak to udělej.“ Zároveň jsem ale chtěla, aby první půlka byla jako neoklasika, aby děvčata byla na špičkách, a aby druhá část večera nebyla úplně moderna, ale spíš taková taneční, taková lidová. Aby byla ta dvě díla rozdílná. Ve scéně „Ve sluji krále hor“ jsou tanečníci zavěšeni na provazech, což evokuje nový cirkus. Jak si myslíte, že na to zareagují diváci?
Myslím, že se jim to bude líbit, protože je to taková novinka. V žádném divadle jsem to ještě neviděla, aby tam byla lana a tanečníci dělali akrobatické věci. Myslím, že pro diváka to bude zajímavé. Diváci v kamenných divadlech v regionech jsou většinou zvyklí na klasický repertoár a velký balet. Myslíte, že tuto novinku ocení?
Já myslím, že určitě, protože ten pohyb je pochopitelný. Nejenom pro mě, ale i pro obyčejného diváka, ale myslím, že i ti, co jsou zvyklí na klasiku, to ocení. A souvisí to s tím, že chcete dělat nové věci a zvát mladé choreografy?
Určitě, my nejsme tak velký soubor, abychom táhli klasický reportoár, chceme, aby choreografové dělali věci na míru pro náš soubor, věci, které nám sedí. Váš soubor je malý, má kolem dvaceti tanečníků, což je, jak už jste naznačila, omezující? A měla byste touhu mít větší soubor?
Ano, každý by to chtěl. Dá se tedy říct, že pokud byste měli větší soubor, přinášeli byste i velká díla klasického baletu a i z důvodu velikosti souboru nyní uvádíte dvě kratší suity?
Dá se to tak říct. Je ale skvělé, že tanečníky doprovází živý orchestr.
Pro mě je vždy mnohem lepší pracovat s orchestrem, dodá to představení další rozměr. Pro tanečníky je to někdy možná náročnější, protože na orchestr musí reagovat.
Vrátím se ještě k dramaturgii, v divadle není zastoupena pozice dramaturga. Kdo dělá dramaturgii pro balet, kdo určuje jeho směřování?Pozice dramaturga v divadle není. Repertoár se dojednává s panem ředitelem, se šéfem opery, se mnou. V případě Peer Gynta a Carmen tedy byla tato dvě díla pro repertoár stanovena předem, choreografka do jejich volby nezasahovala?
Ano, tyto kusy byly zvoleny před oslovením choreografky. Proč jste se rozhodli přizvat ke spolupráci právě Mariku Hanušovou, měli jste s ní už předchozí zkušenost?
Před patnácti lety zde vytvořila balet v opeře Hry o Marii, ve které jsem také účinkovala. V té době jsme se poznaly. Pak nás pan Slavický pozval na představení Bohemia baletu do Stavovského divadla na Olivera Twista, a tam jsem v zákulisí na jevišti potkala Mariku. Byla jsem překvapená. Protože už netančila, měla tři děti, zdálo se mi, že už má od baletu delší dobu odstup. Tam jsme spolu navázaly kontakt, vzala jsem si od ní telefonní číslo, které mi pak zase zmizelo, pak jsem se po něm opět začala shánět. Já jsem totiž původně hledala jiného choreografa, který mě ale odmítnul, tak jsem přemýšlela, koho bych mohla oslovit. Tak jsem si hned vzpomněla na Mariku, zavolala jsem jí a ona souhlasila. Máte z této spolupráce radost?
Určitě, mám radost. Mám ráda nové tváře, mám ráda choreografy, kteří vědí, co chtějí, když mají svůj jazyk tance. Když jste zmínila osobitý jazyk tance, a Marika stvořila vlastně dva samostatné balety, tak nebyl záměr na každou část pozvat jiného choreografa, aby diváci měli možnost poznat jiný jazyk, jinou práci?
To je další složitá věc, kdy jde o peníze, v dnešní době je vše o penězích, bohužel. Takže jsme se to snažili vyřešit tímto způsobem. Samozřejmě, pokud by Marika řekla, že bude dělat jen Peer Gynta nebo jen Carmen, museli bychom hledat někoho dalšího. Ale když souhlasila vzít si obě věci na sebe, byla jsem ráda. V obou dílech se děj a příběh odehrává v poměrně krátkém čase a možná ne vždy je pro všechny pochopitelné, kdo je kdo. Spoléháte na to, že diváci příběhy znají?
Ne, na to nespoléhám. Spoléhám na to, že každý divák, než na to představení půjde, si o tom něco přečte nebo si pročte program. Myslíte si, že suity lidi zaujmou, že na ně diváci budou chodit?
To je těžká otázka, člověk nikdy dopředu neví, jestli na to divák půjde, nebo ne... Já myslím, že diváci ocení dobrou práci, o tom jsem přesvědčena. Druhá věc je hudba, je to devadesát procent úspěchu, když je hudba krásná.
Není to pak někdy na škodu, když hudba převálcuje tanec a dojem z něj? To je taky možné, ale myslím si, že v našem případě se toto nestane, protože Marika je hodně citlivá a mně se líbí i její pohled na muziku. Její pohyby úplně odpovídají tomu, co v hudbě je. Několikrát jste zmínila peníze a to je druhá oblast, na kterou bych se ráda zeptala. Vy jste jediní v České republice bez podpory zřizovatele a patříte pod s.r.o. divadla. Zároveň jste zažila jako tanečnice předchozí systém, když jste byli příspěvkovou organizací. Jaký je v tom rozdíl, co vnímáte jako největší problém?
Největší problém a největší rozdíl je v tom, že mladý tanečník v osmnácti letech přijde do divadla a ve čtyřiceti mu skončí kariéra a on zůstane na stejném platu, za jaký nastupoval. Dřív byly postupy a tabulky, které teď neexistují, to vše zrušili. V tom vidím velikánský problém. Proto se pan ředitel snaží tanečníkům, kteří účinkují nebo tančí sóla, dát nějaké odměny nebo prémie v tom smyslu, aby měli nějakou motivaci. Nebojíte se právě z uvedených důvodů, chybějících tabulek a různých výhod, že budou tanečníci odcházet za lepším?
Odcházejí, je to normální v každém divadle. Odcházejí za lepším a jsme na to připraveni. Jak velká je fluktuace tanečníků? Přicházejí často noví? V souboru máte i hodně zahraničních jmen.
Máme hodně přihlášek na konkurz. Hlásí se k nám hlavně mladí lidé. Co chce mladý člověk? Hlavně zkušenost. Takže přijdou sem na rok či dva, maximálně tři, nabrat nějaké zkušenosti a pak jdou za lepším. Pravděpodobně i z důvodu peněz je váš soubor jeden z nejmenších, ale už se nedá dále snižovat počet tanečníků, aby byly vyšší platy pro ostatní. Zároveň jste závislí na vstupném, nemáte dotace. Nebojíte se, pokud by se nepokryly náklady ze vstupného, že by mohlo divadlo zaniknout nebo to není vůbec ve hře?
To nevím, to bych se musela zeptat marketingového oddělení...
A jak je to s diváckým zájmem, chodí lidé do divadla? Já myslím, že poslední dobou začali chodit více. Já si to pamatuji ještě ze své kariéry, když jsem nastoupila, tak v hledišti sedělo dvacet, třicet lidí. Teď už je to o něčem jiném, teď se divák opravdu zajímá. Při premiérách je plné divadlo, krásný aplaus. My budeme například příští rok uvádět již deset let Cikánské kořeny/í, budeme slavit výročí, což je pro tak malé divadlo s tak malým souborem skvělé, že představení tak dlouho žije. A to díky divákům, protože je to zajímá. Vnímáte i to, že jste blízko Praze, že sem jezdí i lidé z jiných měst nebo sem chodí lidé hlavně z Ústí nad Labem?
Já myslím, že hlavně z Ústí nad Labem. Také hodně cestujeme po celé České republice, vystupujeme v Karlových Varech, v Pardubicích, v Kladně, v České Lípě, v Liberci či Jablonci, takže hodně jezdíme, máme dobré ohlasy a pořád nás zvou a chtějí náš balet vidět. Vy jste zde již dvacet pět let a nikam jste neodešla, jste věrná Ústí nad Labem, čím to je?
Těžko říct, ale to divadlo mi dalo příležitost tady tančit, pak jsem se stala první sólistkou, tak jsem si toho velmi vážila. Když má člověk rodinu, tak ho to trochu uzemní, těžko se někam jezdí. Protože když je manžel někde a žena jinde, rodina se rozpadá. Všechno souvisí se vším, rodina, práce, ve které si mě lidé váží, repertoár, postavení v divadle. Protože je těžké přejít po deseti letech do jiného divadla, to by byl člověk třeba zase v souboru. Vy jste už tři roky šéfkou baletu, jak tu práci hodnotíte, kdybyste se měla ohlédnout?
To by musel říct někdo jiný... Tak se zkusím zeptat jinak, na co jste pyšná, co se vám povedlo?
Nevím, na co jsem pyšná. Ale zdá se mi, že kvalita souboru se zlepšila a snažím se pro to dělat maximum. Myslíte si, že je ještě něco, co byste chtěla zlepšit, někam to dotáhnout nebo máte nějaký sen, který byste si chtěla splnit?
Nemám sen, jsem realistický člověk, který žije v přítomnosti, takže velké plány nedělám, to je v tuhle dobu nebezpečné. A nějaký malý plán? Co plánujete na příští sezonu.
Přemýšlím, každý den o tom přemýšlím.
Kam bude soubor dál směřovat, jaké máte představy? Chtěla bych se hlavně zaměřit na klasiku, protože klasika je věc, která nás drží pohromadě, a vidím, že mladí lidé chtějí tančit klasiku. Takže se budu snažit udržet soubor v dobré kvalitě, aby holky nepadaly ze špiček a měly dobrou techniku a kluci se točili a skákali, jako je tomu dnes i ve velkých divadlech, snažím se jít po vysoké úrovni a kvalitě. Sice je teď v kurzu i moderna, ale já nemám ráda tu modernu, která je o ničem, jen pohyb pro pohyb, válení po zemi a nevím co ještě. Klasika bude dál hlavní pilíř, a pak člověk může dělat, co chce. Margarita Plešková Narodila se 23. prosince 1968 ve Voroněži v Rusku. Balet vystudovala na Voroněžské taneční konzervatoři, kterou absolvovala v roce 1987. Její první angažmá bylo v Divadle opery a baletu ve Voroněži, kde působila v letech 1987–1992, tam tančila mimo jiné role Pas de Deux (Giselle), Amorka (Don Quichote), Princezny Floriny (Spící krasavice), Past de trois, Malé labutě, Nevěsty (Labutí jezero). Na jaře 1992 byl její manžel angažován do ústeckého baletního souboru, po půl roce přijela za ním i ona s malou dcerou. Od 24. srpna 1992 působila jako členka souboru – sólistka baletu Severočeského divadla opery a baletu v Ústí nad Labem, od září 2009 se stala sólistkou baletu s povinností baletního mistra. Ztvárnila zde všechny velké role v baletním repertoáru, s vysokou technickou i uměleckou úrovní: Giselle (Giselle), Julie (Romeo a Julie), vnučka, Růženka, léto (Z pohádky do pohádky), Společnost (Carmina Burana), Kitri, Amor (Don Quijote), Žena (Requiem), Láska (Moře plné slz), Milena, Pas de deux, Klára dívka (Louskáček), Dívka (Glagolská mše), Sólistky (Paquita), Koketka, Improvizace (Kadettenball), Marie (Sonatina drammatica), Odetta-Odilia (Labutí jezero), Beruška (Broučci), Líza (Marná opatrnost aneb špatně hlídaná dcera), Panny pošetilé, Duše Paskaliny (Hry o Marii), Zarema (Bachčisarajská fontána), Dívka Julie (Noční ptáci), Tři dívky (Aladin), Princezna Aurora (Spící krasavice), Micaela (Carmen), Solvejg (Peer Gynt), Swanilda (Coppélia), Hraběnka Valdštejnová, Mme. Trévorgé (Casanova), Edith (Edith – vrabčák z předměstí), Cikánky, Disko (Cikánské kořeny/í), Popelka, Sestry (Popelka), Matka (Café Aussig). Řadu let vyučovala v Baletním studiu Severočeského divadla opery a baletu, od roku 2014 působí jako šéfka baletního souboru.
josefina
Vážená pani Šturová,dodatečne blahopřeji k významnemu jubileu.Vždy jsem se svojí rodinou obdivovala umeni jak Vaše,tak…Rozhovor s Astrid Štúrovou: „V divadle to byla krásná léta, bylo to naplnění mého dětského snu…“