Jaká byla vaše cesta k taneční kariéře?
Bude to znít jako klišé, ale nejspíš to začalo ještě předtím, než jsem se narodil. Někteří lékaři mě i vyšetřovali, jestli mám normální tlukot srdce, protože jsem se extrémně hýbal. V nemocnici mě začali přezdívat „šílený kůň“. Od narození jsem byl hyperaktivní, a tak mě matka v pěti letech vzala do jedné instituce, kde bylo možné se přihlásit nejenom na tanec, ale také na fotbal, basketbal… já jsem chtěl začít tančit. Takže jsem začal chodit do kurzu standardních tanců, ale po pár lekcích jsem to vzdal, nechtěl jsem tančit s partnerkami, ale sám, bez toho strojeného výrazu. Takže mě poslali na jiný kurz, kde se tančilo vše možné od moderny po jazz. Když mi bylo jedenáct, zúčastnil jsem se jedné soutěže, bylo tam 800 soutěžících a já jsem vyhrál týdenní školné v taneční akademii Rosella Hightower v Cannes. To pro mě byla úžasná zkušenost, protože jsem se mohl setkat se skutečně profesionálním přístupem a vysokou úrovní.
Rozhovor s Giovannim Rotolem: „Jsem baletním světem naprosto pohlcený.“
Na začátku sezony byl jmenován prvním sólistou baletu Národního divadla charismatický Giovanni Rotolo, kterého mohou diváci vídat takřka ve všech inscenacích repertoáru souboru. Dle slov svých kolegů neobvykle skromný, pracovitý a houževnatý tanečník dokazuje v Praze svůj výrazný talent již šestou sezonu. Tančí hlavní role v mnoha inscenacích repertoáru, je jednou z nejvýraznějších tváří mužského baletního souboru Ballet Hommes Fatals. Souboru, který je zjevením na pražské divadelní scéně a na podpisy jehož členů stojí diváci po představení fronty. A přestože tanečník na jevišti hýří sebevědomím a energií, při osobním setkání působí dojmem až stydlivým. Nejspíš to je důvodem, proč Vanni doposud žádný rozhovor neposkytl. A tak si vážím, že jsem první, kdo tohoto čtyřiadvacetiletého Itala s nezaměnitelným a stále přítomným úsměvem vyzpovídal.
