V současné době studuješ ve druhém ročníku doktorandského studia na pražské HAMU. Co tě vedlo k pokračování ve studiu a co tě nejvíce zajímá?
Zjistila jsem, že to, co se učí na HAMU, není pro mě dostatečné, začala jsem se zajímat o další věci. Pro mě je důležité poznat umění ze všech stránek: vizuální umění, hudbu, umělce a hlavně to, jak se vyvíjelo myšlení o umění ve 20. století. Myslím si, že je velmi důležité pro choreografy vědět, jak se myslelo, aby získali přehled o tom, jak se dá tvořit. Vědomí, že se tanec dá tvořit i jinak než na scéně, že můžou expandovat do jiných prostorů, dávat tanec do galerií, inspirovat se jinými umělci, spolupracovat s nimi.
Moje téma je propojení současného tance a vizuálního umění a v poslední době jsem například natočila film společně s německým umělcem Markusem Selgem (točili jsme v srpnu, nyní je v postprodukci a v červnu půjde do kin jako Bio Oko a podobně). Jedná se o umělecký film, ne vyloženě hraný (i když tam také hrajeme), který byl inspirovaný mým sólem vytvořeným pro balet brněnského Národního divadla. Film je velmi symbolický a expresivní, o životní cestě a o smrti a tanec v něm hraje velmi důležitou roli. Tyto umělecké přesahy mě v současné době velmi zajímají, nejen tanec nebo pohyb jako takový, ale hlavně nějaká myšlenka. Aby to dílo nebylo dopovídané, jasné, ale abychom diváka dokázali zaujmout tím, že budeme klást otázky. Já osobně nesnáším názor, že chodíme do divadla abychom se pobavili. V tom případě ať jdou lidé na muzikál nebo na operetu, to jsou žánry, které právě k tomu směřují. Když tvořím choreografii, chci, aby se na diváka přenesl nějaký silný pocit nebo aby ho to donutilo přemýšlet. Nejen jeviště, kde se tanečníci nějak hezky pohybují. Tedy samozřejmě pokud není ten pohyb naprosto dokonalý, jako například u Crystal Pite nebo Williama Forsytha, na to se taky vydržím dívat. Ale v Čechách nejsme v takové situaci, že by se něco takového moc často dělo.