NANOHACH, Vojtěch Brtnický
Nedávno se na facebooku NANOHACH objevily informace, že jako soubor končíte. Kdy jste vůbec dospěli k rozhodnutí soubor rozpustit a co k tomu vedlo?
Osobně jsem už před dvěma lety cítil, že musí přijít nějaký mezník. Soubor a sdružení vznikly s nějakým záměrem, ale nastal tam jistý vývoj, který jsem začal sám pro sebe zpochybňovat. Vše, co se v NANOHACH dělo, bylo v pořádku, ale ta cesta vedla jinudy, což vyústilo v to, že soubor dnes už není ve své podstatě souborem v takovém smyslu, jak by si bylo možno představit. K tomu navíc ta velká odpovědnost, kterou jsem měl na svých bedrech, byla už příliš. Nicméně všechny projekty a umělecká setkání, které jsme realizovali, podle mě měly velký smysl. Jedním z nejčerstvějších byla výjimečná tvůrčí příležitost s lidmi, kteří se tanci nevěnují profesionálně. Ta se vyvinula v projekt Dialogy.
A nezpůsobilo onu „cestu jinudy“ to, že fungujete jinak než jako soubor soustředěný kolem jedné choreografické osobnosti?
Ano, i to to mohlo ovlivnit. Není nic špatného na tom, že jsme repertoárový soubor. My máme několik tvůrčích osobností, z nichž každá prodělala svůj osobnostní vývoj, a k tomu se každý věnuje i něčemu jinému, což dospělo k tomu, že soubor už není tím, čím býval na počátku.
Ale rozcházíte se, předpokládám, v dobrém?
Rozhodně není impulz pro konec souboru nějaká neshoda či svár, to, co by si okolí mohlo myslet a co se někdy stává. Náš umělecký názor je stále stejný, a to je v podstatě pozitivní, což je hrozně fajn a pro mě je to i trochu euforické…
Je tam i nějaký ten pocit úlevy?
Určitě. „Věci“ se budou dít dál a určitě to neznamená, že bychom se přestali tanci věnovat, to asi nikdo z nás, na to jsme v oboru už docela dlouho…
Jak vlastně probíhalo v rámci souboru rozhodování o dramaturgii, o tom, co a s kým budete tvořit?
Uplynulé tři roky to bylo v podstatě jen na mně. Částečně do toho zasahoval Michal Záhora, který byl v posledních letech nejvýraznější v roli choreografa souboru. Ale na počátku to bylo mnohem vyrovnanější. Také jsme se všichni mnohem více věnovali profesi interpreta. Pak postupně někteří přešli i do role choreografické, což je vlastně skvělé a v podstatě jedinečné.
Které období NANOHACH považuješ za nejúspěšnější?
Nevnímám, že bychom měli jediný tvůrčí vrchol, ale je jich více. Za mě Portrét, -gracerunners-, Brut a choreografie Michala Záhory. Vlastně si neuvědomuji představení, které by bylo šlápnutím vedle. Každé dílo se hrálo, žádné nebylo „sepsuto“, což je prostě úžasné.
A nenapadlo tě nějak zachovat „značku“ NANOHACH, tedy obměnit členy souboru a pokračovat dál?
Já slovo značka nemám rád. Přijde mi zdravé nedržet všechno za každou cenu. Jsme tvůrčí lidé. Věřím, že to, co děláme, je hlavně spojeno s lidmi samotnými, tedy se mnou, Martou Trpišovskou, Leou Švejdovou a Michalem Záhorou, a ne s nějakou značkou. NANOHACH sice končí jako soubor, ale sdružení zůstává dál – a mám i záměr, jenž směřuje k dalším plánům. Něco se rýsuje, ale zatím víc neprozradím. Ale úplný konec NANOHACH to vlastně není…
Jaroslav Slavický
Děkuji za vzpomínku na pana prof. Karla Lukšíka. Patřil jsem mezi jeho první žáky na tanečním oddělení Pražské…Karel Lukšík – Noblesa v životě i na jevišti