Rozhovor s Janou Kůrovou nejen o Prague International Ballet Gala
V únoru 2014 se uskutečnil 9. ročník Prague International Ballet Gala, slavnostního večera, který se již tradičně koná na prknech Státní opery v Praze a přes nevelkou medializaci je stálicí na této scéně i v pražském kulturním programu. Za projektem, který nese název United Ballet Artists a jehož součástí je i letní workshop International Ballet Summer Program, stojí pedagožka a baletní mistryně Jana Kůrová.
Projekt Prague International Ballet Gala funguje už devátou sezonu. Kde se vzal impulz k jeho pořádání?
Prvotní inspirací pro mě asi bylo pozvání na mezinárodní baletní festival v Tokiu, kde jsem měla možnost vystupovat hned několikrát a měla jsem z toho krásné zážitky. Když jsem tam přijela poprvé a setkala se s umělci, o kterých jsem četla nebo je viděla ve filmových záznamech, byl to pro mě obrovský zážitek. Přijali mě mezi sebe, což bylo něco, čeho jsem si hodně vážila, a přála jsem si, abych jednou měla možnost něco podobného uskutečnit v Praze.
Na programu Prague International Ballet Gala se jména hostů často opakují. Je to záměr?
Snažila jsem se přivézt zajímavé a významné umělce, kteří by se do Prahy jinak nedostali nebo by neměli příležitost vystoupit v nějakém celovečerním představení. Nejlepší mi připadala forma galapředstavení s klasickými pas de deux i neoklasickými a moderními choreografiemi, jak je již dnes běžné. Je pravda, že si člověk samozřejmě některé interprety oblíbí a zjistí, že jsou divácky atraktivní, takže se je snaží přesvědčit, aby se vraceli a vystoupili v Praze několikrát. To je třeba případ Davida Galstyana, který si mezi diváky našel i své fanoušky. Takže já to považuji za známku úspěchu.
Víte vlastně, kdo jsou vaši diváci?
To je těžké definovat, protože pokaždé přijde trochu jiné publikum. Balet má v Praze své specifické obecenstvo, ale my se snažíme přilákat také ty diváky, kteří ještě nikdy na baletu nebyli nebo nejsou zvyklí chodit pravidelně. A podle mého názoru se to daří, někteří pak přicházejí znovu.
Na galapředstavení je i na naše poměry velmi vysoké vstupné, znamená to, že cílíte na vyšší příjmovou vrstvu? Neodrazuje to „běžného“ diváka?
Tohle je trochu problematická otázka. Naši hosté jsou tanečníci, kteří jsou sólisty velkých evropských souborů a vystupují na světových scénách a galapředstaveních, z toho jsme na počátku vycházeli, i co se týká vstupného. Další motivací bylo přitáhnout určitý typ lidí, kteří jdou na představení jako na společenskou událost, a sponzory, kteří akci podporují. Je dobré, když se spojí obě polohy, obchod i umění. Dnes po devátém ročníku už jsme v trochu jiné pozici a myslím, že si už můžeme dovolit odstupňovat vstupné tak, aby bylo přístupnější i pro tzv. baletomany. Určitě máme také rezervy v propagaci, o kterých víme, a rádi bychom to změnili.
Byla jste – a stále ještě i jste – členkou porot baletních soutěží a festivalů, namátkou USA International Ballet Competition, Prix de Lausanne, World Dance Seoul, Istanbul Ballet Competition aj. Baví vás dál jezdit po světě?
Tohle mě asi nikdy nepřestane bavit. Myslím si, že je hodně důležité, aby mladí umělci měli srovnání, které je může motivovat k výkonům, a také aby viděli, co se děje za hranicemi jejich země. V současnosti je hodně dobrých baletních škol a klasická technika se stále vyvíjí. Metodika, která fungovala před deseti, patnácti lety, je dnes úplně jinde a výkony také. A to je třeba sledovat, nové trendy, nový vývoj. Pro mě je to důležité i jako pro pedagoga. Je to stejné jako v každé jiné profesi, člověk nemůže zůstat v jednom bodě.
Někdy je ale diskutabilní, jestli lze vůbec soutěžit – pomineme-li technickou stránku – v uměleckém projevu. Zda lze dosáhnout skutečně spravedlivého hodnocení. Co si lidé ze soutěží odnášejí?
Na téma hodnocení výkonů v uměleckých soutěžích se vedou nekonečné diskuse, a jestli je to spravedlivé, nebo ne, to vám asi neřekne nikdo. Velmi záleží také na tom, kdo zasedne v porotě a jaké má zkušenosti: jestli se věnoval klasickému repertoáru na vysoké úrovni, a pokud ano, jestli se kromě toho seznámil i se současnou tvorbou. Jde hodně o rozhled a erudici. Ale pokud jede účastník na soutěž, měl by podle mě vždycky usilovat o to, aby zvítězil. A ať už chcete, nebo nechcete, atmosféra té události vás ovlivní – každá soutěž má svoji vlastní atmosféru. Pokud tam jsou výkony, jaké jsem měla možnost za poslední léta vidět, tak vás to osloví, i kdybyste nechtěla. V těch výkonech je technická bravura, kterou v Čechách neuvidíte, a to vás zaujme a inspiruje… Pro každého tanečníka je tedy, myslím, dobré, když se soutěží účastní.
V posledním ročníku Prix de Lausanne bodovali hodně tanečníci z Číny a mladí asijští tanečníci jsou na soutěžích, myslím, vůbec hodně úspěšní. Je to podle vás trvalý trend?
Byl to jeden čas velký trend, ale domnívám se, že už je překonaný. Nejvíce to platilo asi tak před deseti lety, tehdy se objevovali tanečníci z Jižní Koreje, Číny a Japonska, kteří podávali po technické stránce skvělé výkony a byli velkým překvapením. Ale dnes se tento trend mění a k mému údivu teď množství mladých talentů přichází z Jižní Ameriky, přitom tuto oblast jsem nikdy za základnu klasického tance nepovažovala.
Byli asijští tanečníci před těmi deseti lety opravdu tak velkým překvapením?
Myslím, že to byla neočekávaná vlna. Ani jako pedagogové jsme si tu neuvědomovali jejich potenciál. Když jsem například jela do Jižní Koreje učit na univerzitě, odjížděla jsem s představou, že tam bude dost práce naučit studenty vůbec základy klasické techniky. Při první hodině jsem byla v absolutním šoku, jak jsou už daleko, a hodně rychle jsem musela upravit výuku dalších hodin. Bylo to něco neočekávaného, člověk nepředpokládal, že se setká s takovou kvalitou, protože přece jen za ty nejlepší jsou považovány evropské školy, ať je to v Paříži, v Rusku anebo Londýně, kde jde sice o odlišné styly, ale všude s velkou tradicí. Bylo to samozřejmě překvapení v kladném slova smyslu, ale také připomenutí, že si tady v Evropě musíme dávat pořádně pozor na to, co se děje ve světě.
Jaké další akce se letos ještě chystají pod hlavičkou organizace Prague International Ballet?Letos v květnu oslaví můj otec (slavný český tanečník Miroslav Kůra, pozn. red.) 90. narozeniny, takže při té příležitosti bych chtěla zorganizovat menší galapředstavení, ale rozhodně nic velkého nebo okázalého, spíš setkání umělců. Do Prahy v létě přesuneme baletní workshop, který jsme před časem začali pořádat spolu s Igorem Vejsadou v Ostravě, ten by měl být zakončen představením, které je prezentací práce účastníků. Na workshop přijíždějí mladí umělci, kteří se chtějí naučit originální choreografie pro účinkování v mezinárodních soutěžích. Vycházím z vlastní zkušenosti ze soutěží, kterých jsem se měla možnost zúčastnit, snažím se tak pomáhat zase další nastupující generaci. Zvu pedagogy, s nimiž si rozumím osobně i v názoru na baletní umění, ale letošní program se teprve dává dohromady, takže konkrétní jména ještě nemohu, bohužel, říct. Jana Kůrová, dcera významného českého baletního umělce Miroslava Kůry a Jarmily Manšingrové. V letech 1977–1991 působila jako primabalerína baletního souboru Národního divadla v Praze jakožto představitelka titulních rolí klasického repertoáru i neoklasických a moderních choreografií. Kromě studií na pražské konzervatoři získala zkušenosti v Akademické choreografické škole v Moskvě a navštěvovala známé baletní studio Davida Howarda v New Yorku.
Získala ocenění v mezinárodních baletních soutěžích po celém světě (laureátka soutěží v Praze, Lausanne, Varně a Tokiu). Jako první reprezentantka českého baletu zvítězila spolu s tanečníkem Lubomírem Kafkou v mezinárodní baletní soutěži v Jacksonu v USA (1979). Vystoupila s velkým úspěchem na Broadwayi v prestižním All Stars Gala, hostovala v mnoha zemích světa, na baletních festivalech a natočila několik baletních filmů doma i v zahraničí. Roku 1995 vstoupila do americké síně slávy Hall of Fame. Stala se členkou odborné rady prvního ročníku Monaco Dance Awards a od roku 1998 zasedá v porotách mezinárodních baletních soutěží.
Vedla semináře na amerických univerzitách Yale, Dartmouth College, Purdue a jihokorejské National University of Arts v Soulu. V roce 2008 nastudovala celovečerní balet Stvoření světa pro Národní divadlo moravskoslezské a v letech 2010 a 2011 se jako choreografka a režisérka spolupodílela na nastudování originální verze baletu Labutí jezero v rámci projektu Prague Ballet Summer. Pracuje jako pedagožka, baletní mistryně a choreografka s baletními soubory v různých zemích a je ředitelkou neziskové organizace Mezinárodní balet Praha – Prague International Ballet.
josefina
Vážená pani Šturová,dodatečne blahopřeji k významnemu jubileu.Vždy jsem se svojí rodinou obdivovala umeni jak Vaše,tak…Rozhovor s Astrid Štúrovou: „V divadle to byla krásná léta, bylo to naplnění mého dětského snu…“