Rozhovor s Jiřím a Ottou Bubeníčkovými: O novém projektu, dokumentu a plánech

U příležitosti turné bratří Bubeníčků po České republice s představením Orfeus v režijní spolupráci tandemu SKUTR Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského oslovily Taneční aktuality slavnou dvojici tanečníků, kteří jsou hlavními iniciátory a tvůrci nového projektu. Rozhovor jsme dělali na etapy. Nejdříve jsme si povídali dlouze telefonicky a pak jsme se sešli při tiskové konferenci ČT u příležitosti zahájení Zlaté Prahy na Nové scéně. Jak jste se dali dohromady s tvůrčím a režijním seskupením SKUTR? Viděli jste nějakou jejich práci na české scéně? Jiří Bubeníček: Pokaždé, když přijedeme do Prahy, snažím se vidět, co je na české současné scéně zajímavého a nového. Sleduji například kulturní zprávy na ČT art a rád si něco na internetu o českém umění vyhledám a přečtu. Naposledy jsem se kontaktoval s vynikající hudebnicí, violoncellistkou i performerkou, modelkou Terezií Kovalovou. O režisérské dvojici Lukáše Trpišovského a Martina Kukučky jsme se dozvídali průběžně. Pro naše rozloučení s interpretační kariérou jsem tedy oslovil tento tvůrčí tandem, který má velkou popularitu. Lukáš Trpišovský přišel s tématem bájného příběhu Orfea. Mytický příběh jsme posunuli i do další roviny. Jedná se o rozdvojení archetypální postavy, tedy Orfea jako reálné postavy i jeho myšlenky, reflexe jeho jednání a počínání a ponor do jeho nitra jako sestup do podsvětí. To nás velmi zajímalo. Do jaké míry jste autory představení Orfeus – ve smyslu režijním, dramaturgickém a obsahovém? J. B.: Jsme spoluautory ve všech směrech rovnoměrně. Otto měl samozřejmě na starosti celé hudební aranžmá. Výběr i úpravu hudby. Já se staral o organizaci a pochopitelně u mě převažovalo vytváření choreografie, i když jsme tvořili mnoho kroků dohromady. Jak dlouho jste celý projekt připravovali? J. B.: Zásadní a dramaturgické záležitosti jsme začali domlouvat již před rokem. Následně jsme se stýkali mezi Drážďany a Prahou. Intenzivní zkoušení začalo až koncem srpna se všemi aktéry. Zkoušeli jsme denně velmi intenzivně. Výborného herce Csongora Kassaie jsem oslovil po nabídce od Lukáše a Martina. Byl jsem sice v jednání s dalším zajímavým českým hercem, ale ten neměl prioritní zájem s námi spolupracovat (vždy ho zajímal jen honorář…). Csongor Kassai je opravdu skvělou divadelní postavou. Má velkou energii, krásné vyzařování. Má v inscenaci roli jakéhosi vypravěče, průvodce, boha Háda nebo možná i Charóna, který převádí zesnulé přes řeku Styx do říše podsvětí. Není jeho projev příliš realistický vůči vašemu sugestivnímu a stylizovanému preciznímu přístupu k perfektnímu tanečnímu provedení? Tak jste přece po celou vaši kariéru nastaveni: být absolutně přesní v tanečních, technicky jistých a správně provedených pohybových frázích. Není to tedy v rámci celku poněkud nejednotné – mít na scéně tak rozlišné protagonisty? J. B.: Nemyslím si. Již mnohokrát jsem pracoval i s herci a živými hudebníky na scéně. Je to jistá výzva, ale vždy to naopak vychází vstříc současnému sdělení. Například v Drážďanech jsem vytvořil velký projekt v muzeu Albertinum, který trval něco kolem hodiny a půl a zahrnoval 60 umělců, hudebníky, herce, tanečníky i zpěváky. Moc mě to bavilo a věděli jsme, že to určitě nebude naposledy. Také jsem vytvořil Příběh vojáka na hudbu Stravinského. Tam jsem vlastně režíroval herce, který byl součástí celého představení. Toto spojení mnoha uměleckých žánrů vždy naopak vychází vstříc současnému sdělení.  Jak vznikala hudební kompozice? Otto Bubeníček: Virtuózní violoncellistka Terezie Kovalová je silnou osobností. Je schopná i jako performerka. Stejně houslistka Annabelle Dugastová má i nevšední jevištní napětí. Obě jsou schopné zahrát vlastně cokoliv, ať jde o danou klasickou partituru, nebo o improvizaci, reflektují citlivě i samozřejmě to, co se právě na scéně děje. Hudební aranžmá bylo zcela v mé režii. Mezi různými hudebními styly jsem vybral částečně i jazzovou hudbu. V závěru inscenace je velká pasáž, kterou obě hudebnice improvizují samy. Lépe řečeno – je v jejich autorském řešení. Moje autorství, co se kompozice týče, bylo nepatrné, protože v inscenaci především tančím. Proto jsem spíše vybíral skladby a usměrňoval celé aranžmá. Jaké konkrétní hudební motivy jste vybíral? O. B.: Chtěl jsem, aby inscenace měla současný charakter. Vybral jsem skladby Lawrence Englishe, The Beach Boys (Briana Wilsona), Rahmana Asadollahiho, Edwarda W. Elgara. Ale jsou tam motivy i Johanna Sebastiana Bacha. Některé skladby navrhoval také Jiří. Pořád se mi zdá, že představení je v podobné struktuře, kterou vytvářela Pina Bausch se svým legendárním souborem Tanztheater Wuppertal. Simultánní scény dějově se překrývající, mnohostrannost profesí i žánrů tomu poněkud napovídají… J. B.: Snažím se nikoho neopisovat. Dělám to, jak to jen nejlépe umím, jak to právě v té chvíli cítím. Ztotožňuji se s tématem, s obsahem příběhu. A když Lukáš Trpišovský přišel s nápadem rozdvojení Orfea do dvou rozdílných postav, postavy reálné, byť sebevíc mytické, a do dalšího ponoru myšlenek v sebe sama, svého svědomí, do svého podsvětí, tak jsem byl nadšen. Tak jsme se do toho s bratrem naplno vrhli. Poté jsme se koncem srpna v Praze tentokrát v sále ND sešli a vytvořili celý koncept a scénář dohromady, bratr, Martin, Lukas a já. Vznikal pokaždé dohromady po tzv. brainstormingu. Pak jsme začali s Ottou a s Annou s vytvářením choreografie. Vytvořili jsme například duet pro Annu a Ottu a poté přijel Martin s Lukášem a s Csongorem a choreografie se měnila a rozvíjela tentokrát s hercem a posouvala dále. Tímto způsobem vlastně vznikal celý Orfeus. Jak diváci reagovali v odlišných regionech? Vyprodali jste všechna divadla od premiéry v Olomouci, přes Ostravu, Brno, Bratislavu, Prahu i Plzeň… J. B.: Myslím, že se to hodně líbilo. Všichni při první klaněčce stáli. Tak doufám, že je představení srozumitelné všem. Vnímali jsme celé, dost namáhavé turné i trochu nostalgicky. Všude v těch městech, třeba právě i v Bratislavě, se nám vybavovaly mnohé vzpomínky… Co vás oba čeká dál? Asi vás už netrápí, že nebudete v Praze šéfy baletu Národního divadla? J. B.: Ani nemáme moc času nad tím přemýšlet. Jsme v jednom maratonu tvůrčí práce. Nedávno jsem vytvořil komponovaný balet Doktor Živago podle námětu Borise L. Pasternaka v Lublani. Je to celovečerní balet a náročný jak pro tanečníky, tak vlastně pro celé divadlo. Mnohočlenný orchestr, který byl na jevišti celý první akt, i zpěváci byli součástí velké výpravy. Tančí to baletní soubor v Lublani. Mám i další závazky v USA, například stavím balet pro výborný San Francisco Ballet nebo Rusalku pro Karlsruhe, státní balet v Německu. Od svého posledního představení v Drážďanech v listopadu loňského roku jsem již vytvořil sedm různorodých projektů, dva celovečerní balety atd. Takže jsme i lépe honorováni, než kdybychom zůstali tady v Praze. Co můžete říci k novému dokumentu Martina Kubaly, režiséra i kameramana, a producenta Jaroslava Boučka (stejný tým, který připravoval dokument o Jiřím Kyliánovi)? J. B.: Tento dokument je vytvořen v úzké autorské spolupráci. Vznikal v období dvou až tří let. Bylo to již během našeho rozhodnutí s taneční kariérou definitivně skončit. Natáčel se na několika místech, v Německu v Hamburku, v Drážďanech, v Japonsku, při našich nejnovějších projektech. Také v Plzni, kde jsme loni uváděli balet Piano s dortmundským baletem v rámci Plzně 2015 (EHMK – evropské hlavní město kultury, pozn. red.). Není to jen dokument taneční, ale je to taková celková zpověď po dlouhých letech naší společné interpretační kariéry. Je plný vzpomínek na naše dětství a na naše rodiče, na naše neustálé cestování, kterému jsme mimo umění byli také předurčeni. Takže za vámi režisér Kubala jezdil na všechna ta místa… J. B.: Pan Kubala je velmi empatický člověk, velmi citlivý umělec. Je až neskutečné, do jaké míry miluje tanec a hudbu a umí je předávat ve filmové podobě. Natočil toho s námi strašně moc. Bylo až těžké to vše sestřihat. Ale nakonec ve výsledku jsme spokojeni.  Co je pro vás v contemporary pohybovém slovníku v dnešní době nejzajímavější? Zažili jste asi to nejlepší, co vás oba mohlo potkat. Setkali jste se s nejrůznějšími styly v choreografii od akademického klasického baletu, neoklasiky formátu Johna Neumeiera, přes velikány současné choreografické a taneční scény Jiřího Kyliána, Matse Eka, Williama Forsytha, dostali jste se k dílům Jacopa Godaniho, Sidiho Larbiho Cherkaouie… J. B.: Viděli jsme a zažili na sobě toho opravdu strašně moc. Teď jsem byl na chvíli v Paříži. Zase jsem si uvědomil, že to vše znovu a znovu ústí do nějakého příběhu… do příběhů lidí. Opět se podle mne vrací narativní převyprávění lidských životů. Nechci v tom dělat zásadní rozdíly a vyslovovat definice. Nic nekončí, vše má neustálý vývoj. Myslím si, že i v rozličných pohybových strukturách, technikách i výrazovém vyjádření je potřeba stále hledat příběh, vztahy, konflikty. Lidský příběh. Vztahy mezi lidmi. To je asi to, co se bude neustále vracet k společnému porozumění, srozumění – přes odlišné pohybové a taneční techniky. V neděli se tady v Praze ženíte, takže vám začíná zcela nový příběh. Přeji vám vše nejlepší. Jiří a Otto Bubeníčkové jsou dvojčata narozená v roce 1974 do cirkusové rodiny v polském Lublinu, kde jejich rodiče vystupovali. Během tréninku v cirkusovém učilišti si obou bratrů všimla profesorka taneční konzervatoře a nasměrovala je ke studiu baletu a profesi tanečníků. V roce 1993 dostudovali Taneční konzervatoř v Praze a stali se hvězdami světoznámého Hamburského baletu. Zprvu byli angažováni jako sboristé, v roce 1995 jmenováni sólisty a o dva roky později získali titul „první sólisté“. Jiří Bubeníček ještě za studií obdržel mezinárodní ocenění (Prix de Lausanne a Cenu televizních diváků, 1992). V Hamburském baletu na sebe upozornil elegancí a formální vybroušeností svého projevu spolu s niterným lyrismem. Tyto přednosti uplatnil například v choreografii George Balanchina Téma a variace, v roli Prince v Prokofjevově Popelce nebo Rytíře des Grieux v Dámě s kaméliemi. Ztělesnil titulní role v baletech Johna Neumeiera, Matse Eka, Natálie Makarovové a dalších. Rozpětí jeho hereckých možností je nebývale široké: od rolí plných humoru a komiky po úlohy lyrické a tragické (Solor v Bajadéře, Ludvík Bavorský v Iluze jako Labutí jezero). John Neumeier pro něj vytvořil několik rolí: Hanse v baletu Undine (1994), Trepljova v Rackovi (2002) a zejména úlohu geniálního tanečníka Nižinského (Nijinsky, 2000). V roce 2002 mu byla udělena cena Benois de la danse za roli Armanda Duvala v Dámě s kaméliemi. Od roku 1999 se věnuje choreografii, pro pražskou Laternu magiku vytvořil v roce 2002 dvě části představení Graffiti (hudba Peter Gabriel, Philip Glass). V tomtéž roce získal druhou cenu na mezinárodní baletní soutěži ve Varně za choreografii Made on Earth na hudbu Christiana Zehndera. Od roku 2006 působil jako první sólista baletu Semperoper v Drážďanech. Otto Bubeníček na sebe rovněž upozornil mezinárodním oceněním Prix de Lausanne (1992), od roku 1997 působí jako první sólista Hamburského baletu Johna Neumeiera a zůstal v souboru až do roku 2015. Stal se ideálním představitelem Romea (Romeo a Julie), prince Désiré ve Spící krasavici, Solora v Bajadéře, také Jamese v La Sylphide nebo Alberta v Giselle. Nové úkoly odkryly i neohraničené žánrové možnosti jeho osobnosti: vášnivý dramatismus i smysl pro nadsázku a humor (Drosselmeyer v Louskáčkovi a Puk ve Snu noci svatojánské). John Neumeier pro něj vytvořil několikrát role „na míru“. Například Trigorina v Čechovově Rackovi nebo roli Zlatého otroka v baletu Nijinsky, ve kterém excelovali v pařížské Opeře spolu s bratrem v roce 2003. Roku 2009 pro něj Neumeier vytvořil další skvělou roli v tematicky obdobném baletu Der Mann – Vaslaw Nijinsky. Samozřejmě tančil i v celé plejádě děl současných choreografů. Otto Bubeníček se již během kariéry začal věnovat hudbě. Komponuje pro společné projekty a představení s bratrem, ale také pro zahraniční soubory. Věnuje se i scénografii, výtvarnému umění a navrhuje kostýmy.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: