Rozhovor se Zuzanou Šimákovou – „Odcházela jsem spokojená. Už jsem neměla potřebu nic dokazovat sobě, pedagogům, choreografům ani divákům.“

V červnu slaví kulaté narozeniny tanečnice Zuzana Šimáková. Dlouholetá členka a sólistka pražského Národního divadla, kde na sebe svou sebejistou technikou, osobitým jevištním kouzlem a určitou jedinečností strhávala pozornost napříč repertoárem. Možná nikdy nebyla oním jménem z plakátů (byť ten na Popelku s jejím portrétem a zlatými chodidly patří k nejpovedenějším za poslední dobu), její charisma nicméně vždy neochvějně dovedlo naplnit celé divadlo. O tanečnících se většinou říká, že toho mnoho nenamluví. Zuzana Šimáková rozhodně není ten případ.

Čarodějův učeň (Z. Šimáková). Foto Anna Rasmussen.

Čarodějův učeň (Z. Šimáková). Foto Anna Rasmussen.

V červnu slaví kulaté narozeniny tanečnice Zuzana Šimáková. Dlouholetá členka a sólistka pražského Národního divadla, kde na sebe svou sebejistou technikou, osobitým jevištním kouzlem a určitou jedinečností strhávala pozornost napříč repertoárem. Možná nikdy nebyla oním jménem z plakátů (byť ten na Popelku s jejím portrétem a zlatými chodidly patří k nejpovedenějším za poslední dobu), její charisma nicméně vždy neochvějně dovedlo naplnit celé divadlo. O tanečnících se většinou říká, že toho mnoho nenamluví. Zuzana Šimáková rozhodně není ten případ.

 

Začneme tradiční, očekávanou otázkou – jak jste se dostala k tanci? Kdo vás k němu vedl?
Nejvýraznější roli hrála pravděpodobně babička, která byla velkou milovnicí divadla. Jako malá jsem začala velmi záhy chodit do gymnastiky, následoval balet v přípravce Košického divadla a jelikož jsem byla rozhodnutá se tanci věnovat, konzervatoř byla posléze jasnou volbou.

Co na váš výběr říkali rodiče?
Nepocházím z umělecké rodiny. Jsem jediná, kdo se tímto směrem profesně vydal. Nedá se říci, že by všichni byli hned od začátku nadšeni. Ale myslím, že nakonec na mě byli pyšní.

Po absolutoriu konzervatoře v Košicích jste nastoupila do souboru v Plzni. Co vás táhlo zrovna tam? Přece jen pocházíte z východu Slovenska…
Pravda, měla jsem to přes celou republiku. Na taneční soutěži v Brně si mě vyhlédl tehdejší umělecký šéf plzeňského baletního souboru Pavel Ďumbala. Pozval mě na konkurz, vzal mě a už to bylo. V Plzni jsem strávila čtyři roky a pak jsem se přesunula do Národního divadla do Prahy.

Když mluvíme o tanečních soutěžích, jaký jste k nim měla nebo máte vztah? Účastnila jste se jich ráda?
Vždycky jsem je považovala za dobrou zkušenost, bavilo mě pozorovat kolegy z jiných škol a souborů, sledovat jejich styl práce. Ale jinak mě soutěže nikdy moc nelákaly, neměla jsem potřebu se rvát o ceny a medaile. Navíc hodnocení poroty je vždy velmi subjektivní.

Přejděme tedy k vašim angažmá – Plzeň, Praha. Nelákalo vás vyrazit za hranice? Zkusit jiný soubor, třeba jiný choreografický styl?
Když jsem byla v Plzni, zkoušela jsem konkurz do souboru v Nice. Krásné divadlo, skvělý repertoár. Přijelo nás asi čtyři sta, po šesti hodinách nás zbylo osm. Vzali jednu. Tehdy jsem odjížděla totálně vyčerpaná a deprimovaná.

Když jsem pak přešla do Prahy, byla jsem spokojená. Repertoár byl široký a velké choreografické osobnosti jezdily k nám – Maillot, Forsythe, Ek, Ekman a další.

Mrzí mě jediná věc, že jsem nikdy nevyzkoušela konkurz do NDT. Miluju choreografie Jiřího Kyliána, strašně se mi na něm líbí, že neustrnul a vždy šel s dobou. Byl do určité míry mým vzorem a myslím, že nizozemský soubor by mi sednul. Ale neměla jsem odvahu, bála jsem se, že by mě třeba nevzali a já pak byla zklamaná. Ačkoli vždy, když jsme v Praze tančili Kyliánova díla, pokaždé si mě vybrali, takže možná…

Zuzana Šimáková. Foto Michal Šneber.

Jak jste sama zmínila, repertoár jste měla široký. Je role, či choreografie, kterou byste ve své kariéře vypíchla?
Nikdy jsem nebyla typická balerína. Netoužila jsem po Odettách, Aurorách a podobně. Jedinou velkou klasickou rolí byla v Plzni Kitri, ta mě bavila. A myslím, že to bylo maximum, kterého jsem na poli klasického tance se svým talentem a schopnostmi mohla dosáhnout. Považuji za důležité uvědomit si, kde jsou vaše silné stránky. A ty já u sebe vždy vnímala v současném tanci. Ale bavilo mě různé styly střídat, k čemuž jsme v Praze měli spoustu příležitostí. Mohla jsem si vyzkoušet dánskou školu Bournonvilla, americkou George Balanchina, množství současných technik.

Pokud porovnáte právě různé přístupy ke klasické taneční technice, našla jste se v oněch „cizích“ školách?
Vůbec ne! Třeba já a Balanchine, to byla katastrofa! Vůbec všechna rychlá allegra, briové kroky, to nebylo vůbec nic pro mě. V současném tanci mě různé přístupy a styly nijak neomezovaly, měla jsem ráda fyzično, klidně agresivní energičnost, ale v klasice mi nejvíc vyhovovala ruská škola, kterou jsem znala z konzervatoře.

Ještě se ale vraťme k těm rolím…
Nejbližší mi asi byla Víla/Matka v Popelce Jeana Christopha Maillota (pozn. redakce – za tuto roli byla Zuzana Šimáková nominována i na Cenu Thálie) a pak Sólo pro tři, to byla srdcovka.

To věřím, že byla i pro spoustu lidí na druhé straně orchestřiště.
Je to tak. Nemám pocit, že by mi v kariéře něco chybělo, ale mrzí mě, že jsem si jen jednou zatančila Taťánu v Oněginovi Johna Cranka. Věřím, že kdybych měla možnost tančit ji vícekrát, mnohem více bych si ji užila. Napoprvé jste vždycky hrozně nervózní.

Takže přece jen možná něco málo chybělo. Dramatické role…

Trochu ano. V Plzni jsem tančila Marguerite v Dámě s kaméliemi. Možnost prožít celý její příběh od nespoutanosti přes zamilovanost, zmar až po smrt je něco úžasného. Několikrát jsem se na jevišti doopravdy rozbrečela, tak silné emoce byly. Ke konci kariéry mi pak udělala obrovskou radost role markýzy de Merteuil, kterou mi svěřil Libor Vaculík ve svém Valmontovi. Nikdy předtím jsem tak negativní postavu netančila, takže její ztvárnění bylo skutečnou výzvou a z počátku jsem taky cítila obrovský respekt. Ale pak mě hraní nesmírně bavilo a naplňovalo!

Mluvila jste o skutečných slzách na jevišti. Byla jste interpretem, který umí odložit roli po představení v šatně, nebo jste si ji nosila ještě večer domů?
Jsem přesvědčená, že pokud má být herecký výkon věrohodný, musí být i emoce skutečné, musíte je doopravdy prožít. Po každém představení, bez ohledu na to, zda šlo o velký příběh, nebo abstraktní kus, jsem si vždy odnášela určitý pocit. Po cestě domů jsem nebyla schopná zavřít pusu, pořád jsem mluvila, hodinu dvě jsem nemohla usnout, jak bylo ještě celé tělo plné adrenalinu a jelo pořád vpřed jako lokomotiva.


Sólo pro tři (Z. Šimáková, A. Katsapov. Foto Pavel Hejný.

A co role, choreografie, styly, které vám nesedly. Mohla jste si jako sólistka říct, že danou věc tančit nechcete?
Jako sólista tu možnost máte, ale sama jsem ji nikdy nevyužila. Nestávalo se mi často, že bych musela roli doslova přetrpět. S věkem jsem spíše přestávala chtít tančit velké klasické balety. Ne proto, že by mě nebavily, ale měla jsem dojem, že je divné tančit nějaké víly nebo lišky nebo slepičky v pětatřiceti letech. Jakkoli mě bavila Maillotova Popelka, připadala mi na můj věk již nevhodná.

Vy jste nebyla jen tanečnicí interpretkou, ale rovněž aktivní choreografkou. Na baletních Miniaturách jste bývala každoroční jistotou. Odkud se vzala tato touha tvořit?
Choreografie mě bavila už na konzervatoři. První nabídky jsem dostala již během angažmá v Plzni, kde se dělaly muzikály a operety. Absolvovala jsem i několik choreografických soutěží. Tvořila jsem pro kolegy, vybírala si i šikovné mladé tanečníky ze sboru, kteří jinak nedostali mnoho příležitostí. Dala jsem jim možnost se ukázat, projevit se a vyzkoušet něco nového. Možná si jich i díky mým choreografiím všimlo vedení a dalo jim větší role.

Proč jste se nerozhodla choreografii studovat na vysoké škole?
Na začátku kariéry jsem byla přesvědčená, že bych chtěla být choreografkou, že bych chtěla studovat. Stále však přicházely pracovní příležitosti a do toho jsem měla i jiné zájmy. Nakonec jsem si neuměla představit, že bych to vše měla skloubit ještě se studiem. A později jsem měla dojem, že si od tanečního světa potřebuji spíš odpočinout, ztratila jsem určitou inspiraci.

Studovat vysokou školu jste ale šla. Jen úplně jiný obor, je to tak?
Ano. Mám vystudované mezinárodní vztahy a diplomacii. Vždy jsem chtěla mít širší všeobecný rozhled a studovat vysokou školu. Navíc jsem cítila, že po deseti letech v jednom souboru potřebuji změnit prostředí a kolektiv. A nebýt zavřená od rána do večera s týmiž lidmi každý den, řešit stále dokola jedno a totéž.

Nadto jste studium absolvovala v podstatě na vrcholu kariéry, v plném angažmá.
Je to tak. Nastoupila jsem na vysokou školu až po třicítce, což bylo dost obtížné. Měla jsem dojem, že se musím učit vše prakticky od základní školy. Konzervatoř vás na tohle opravdu nepřipraví, tam je výuka zaměřená jedním směrem. Znalosti dějin umění a tance vám na mezinárodních vztazích dvakrát nepomohou. Cítila jsem handicap oproti například absolventům gymnázií, ale chtěla jsem jim stačit, tak jsem se hodně učila a zvládla jsem to. Akorát jsem se pět let prakticky nevyspala.

Popelka (Z. Šimáková). Foto Pavel Hejný.

Předpokládám, že jste ale neabsolvovala denní studium.
Studovala jsem kombinovanou formu, což ovšem znamená přednášky o sobotách, kdy máte v divadle dvojáky. Musela jsem se domlouvat s kolegyněmi a vyměňovat si představení. Měla jsem kolegy, kteří začali studovat taneční pedagogiku na HAMU, ale postupně to vzdávali, protože denní studium s úvazkem v divadle prostě nejde skloubit.

Jak se k tomu všemu stavěl soubor? Měla jste například podporu vedení?
Než jsem se na školu přihlásila, promluvila jsem si s tehdejším šéfem Petrem Zuskou, který mě v mém rozhodnutí podpořil. Ve výsledku pak šlo zejména o pedagogy a jednotlivé baletní mistry, kteří vedli zkoušky. S některými se šlo domluvit, většině ale obtížně vysvětlíte, že nemůžete přijít, protože máte jediný termín zkoušky z ekonomie. Myslím, že se s mým studiem postupně smířili a byli na mě hodní. Byla jsem pravděpodobně jedinou sólistkou, která řekla, že nechce tančit premiéru. Věděla jsem, že bych si ji tolik neužila, a potřebovala jsem více času na zkoušky a zápočty.

Cítila jste nějak vliv studia ve vaší taneční kariéře?
Nebýt studia a určité změny stereotypu, skončila bych s tancem mnohem dřív. Pobyt na jevišti jsem si daleko více užívala. Jako bych byla svobodnější. Věděla jsem, že jsou na světě i jiné věci, tolik jsem se nestresovala – to spíš ze zkoušek na vysoké škole! Stále se samozřejmě snažíte podat stoprocentní výkon, ale psychicky jsem byla ve větším klidu. Ale to přichází i se zkušenostmi a věkem. Když jste mladí, do všeho skočíte na dvě stě procent a můžete se odrovnat hned v počátku.

Když mluvíme o odrovnání, myšleno fyzickém, vám se během kariéry celkem vyhnula velká zranění, je to tak?
Měla jsem štěstí a věřím, že je to dáno i geneticky. Nikdy jsem neprožila žádné únavové zlomeniny, vyhřezlé ploténky a podobně.

Jednou se mi při představení Čarodějova učně natrhly vazy v kotníku. Představení jsem odtančila, myslela jsem si, že se nic neděje. Druhý den jsem přišla na zkoušku a u tyče zjistila, že to asi doopravdy nepůjde. Takže rentgen, sono a osm týdnů klid. Ale když to srovnám s kolegy, kteří berou denně kupu prášků proti bolesti a zánětům… Musím to zaklepat, ale tohle vše mě minulo.

Vzpomínáte ještě na nějaké fyzicky náročné momenty?
Při představení Santa Says Cut It! od Johana Grebena a Uriho Ivgiho jsme byli nepřetržitě čtyřicet minut v maximálním zápřahu na jevišti. Pamatuju si, že jsme na konci zvraceli vyčerpáním, jak náročná ta choreografie byla. Ale všichni, kdo jsme ji tančili, jsme ji milovali.

Zmiňujete takto fyzicky náročné choreografie, vyvstává tedy logicky otázka fyzické přípravy a následné další péče o tělo, kompenzačních technik, masáží atd. Jak na tom bylo z tohoto pohledu Národní divadlo v době, kdy jste tančila?
V Plzni nebylo vůbec nic. Po nástupu do Prahy jsme taky neměli prakticky žádné zázemí. Pomohlo, když se po letech vytvořily nové prostory v Anenském klášteře, zrekonstruovaly se sály, postavila sauna, měli jsme k dispozici maséry. Problémem ovšem bylo, že ti měli pracovní dobu do šesti do večera, přičemž tanečníci stejně dlouho zkouší, takže když by na nějakou masáž měli čas, už není nikdo, kdo by ji udělal. A během dne buď nemáte čas, anebo je problém se vzhledem k osmdesátičlennému souboru vůbec k danému masérovi dostat. Takže v oblasti rekonvalescence a rehabilitace je rezerva ještě opravdu velká, zejména srovnáme-li situaci se zahraničními soubory. Tanečník si mnohé situace zkrátka musí řešit sám.

Současně tanečníci sami vědí, že by se po každém tréninku měli protáhnout, ale když máte jen třeba deset minut pauzu, během níž se musíte osprchovat, převléknout, napít a jít zkoušet repertoár, nějaký strečink vynecháte. A večer jste rádi, že přijdete domů a nechce se vám už nic. Jako tanečníci jsme navíc zvyklí, že nás neustále něco bolí, což ale taky není správně…

Jak byste svou kariéru sama shrnula? Co vám dala a co naopak vzala?
Určitě mi hodně dala i hodně vzala. Vzala mi zejména určitý osobní život. S kariérou v divadle je obtížné najít si partnera a udržet vztah. Je-li mimo obor, těžko chápe, že nemáte víkendy, svátky, Vánoce. Pokud je z oboru, nebo přímo ze souboru, trávíte spolu veškerý čas, což není zrovna ideální. Kariéra tanečnice mi dala spoustu příležitostí a zkušeností. Nesmírně jsem se posunula po fyzické, pohybové stránce, kde jsem si mohla sáhnout do absolutního osobního maxima. Jednáním s kolegy, různými choreografy a pedagogy se mi prohloubily komunikační schopnosti. Každá osobnost je jiná, každá potřebuje a vyžaduje trochu jiný přístup a komunikace je nesmírně důležitá. V podstatě je to něco, co pak můžu využít i ve vystudované diplomacii.

Věnujete se momentálně vystudovanému oboru?
Bohužel ne a mrzí mě to. Zkoušela jsem se ucházet například o místo na Ministerstvu kultury, kde bych mohla uplatnit zkušenosti z obou svých oborů. Problémem bylo, že nemám české občanství. Ačkoli tady pracuju a žiju přes 20 let a mám v České republice trvalý pobyt, jsem stále hrdá Slovenka. Mohla bych mít občanství dvojí, ale tam jsou zase problémy ze slovenské strany.

Čemu se momentálně po profesní stránce věnujete?
Pracuji částečně v cestovní kanceláři a současně jsem tanečním pedagogem na DAMU, na katedře činoherního herectví.

Z. Šimáková. Foto Lucie Robinson.Jak se vám spolupracuje v podstatě s tanečními amatéry?
Zvykám si a stále se učím. Z počátku to bylo náročné, musela jsem si uvědomit, že z nich nemám dělat tanečníky. S herci jsem ale spolupracovala již v Plzni a později i v choreografiích v Miniaturách.

Na DAMU mám za sebou první rok a zatím jsem nadšená. Začínali jsme jazzem, pokračovali trochou současného tance, v letním semestru došlo i na akrobatický rock’n’roll.

A jak k tanečním hodinám činoherci přistupují?
S těmi mladšími je to jednodušší, jsou ještě ze všeho nadšení. Já se ale především snažím, aby je hodiny bavily.

Momentálně jste sama pedagog, jak vzpomínáte na ty vlastní?
Ze svých pedagogů vzpomínám třeba na paní Miroslavu Pešíkovou, kterou jsem poznala v Plzni. Ta byla schopná nám po představení dát takovou kritiku, že jsem si myslela, že už na jeviště nikdy nevylezu, že to nemá smysl. Ale zpětně si uvědomuju, jak hrozně moc mi to dalo.

Nicméně na každého platí něco jiného. Já jsem třeba měla dny, kdy na mě mohl baletní mistr klidně křičet a mě to nakoplo a řekla jsem si, že budu o to víc pracovat. A jindy jsem se sesypala z jedné věty. Vnitřně jsem se s tím ale vždy dovedla srovnat, věděla jsem, že tanec chci dělat, tak jsem se přes nepříjemnosti přenesla a nenechala jsem se úplně zdeptat. Ale v tomto jde o psychiku a každý jsme jiný. Jsou tanečníci, kteří kritiku nevydrží a vzdají se. Jsou tanečníci, kteří jsou vynikající na sále, ale jeviště je naprosto sváže. Je to hrozně individuální a je pravda, že by se v něčem přístup k tanečníkovi jako osobnosti a jeho psychice měl změnit už od vzdělání na konzervatoři.

Pokud se ale vrátím ještě k pedagogům, musím zmínit Nelly Danko z pražského Národního, ta je vynikající. Ačkoli taky uměla přiběhnout hned po představení s videem a ukazovat nám, kde jsme co udělali špatně, ačkoli my bychom se už raději viděli někde na pivu. Což ale nic nemění na tom, že byla skvělá.

Nevypadáte, ale stejně se zeptám. Nechybí vám taneční kariéra?
Chyběl mi pohyb. Kvůli zdravotním rizikům jsem musela ze dne na den odložit špičky. Pro tělo to byl určitě hrozný šok. Nicméně postupně jsem se k pohybu vracela. Nejdřív jsem si udělala kurz fitness, pak jógu. Taneční trénink jsem absolvovala asi jen dvakrát. Ale celý život jsem byla dost aktivní, plavala jsem, jezdila na kole…

A co sledovat tanec z druhé strany?
Z počátku mě do divadla nic netáhlo. Po dvaceti letech jsem měla dojem, že už toho bylo dost. Ale teď se pomalu vracím a užívám si to. Jsem v klidu, jako bych ani nikdy netančila. Ale je pravda, že vyhledávám spíše činohru. Chodím se dívat třeba na svoje studenty, sledování představení nebo ročníkových klauzur mě obohacuje, jako choreografa mě zajímá jejich režijní práce a přístup.

Upřímně ale mnohem raději uteču někam do přírody, za rodiči na Slovensko, na chalupu k Orlíku. Aktuálně je navíc mou největší náplní příprava na rodinu, což byl vždycky můj sen.

 

 
Zuzana Šimáková (1979)

Pochází ze slovenských Košic, kde v roce 1998 nastoupila na Taneční konzervatoř. Po absolutoriu působila v Divadle J. K. Tyla v Plzni, v roce 2002 odešla do pražského Národního divadla, kde od roku 2012 působila na pozici sólistky. V Plzni ztvárnila roli Kitri v Donu Quijotovi, Myrthu v Giselle či Marguerite v Dámě s kaméliemi. Její pražský repertoár zahrnoval jak role klasického repertoáru (svatební pas de deux v Giselle, pas de trois v 1. jednání a ruský tanec v Labutím jezeře, Grand pas de quatre v Baletománii, či Effy v La Sylphide a pas de six z Napoli A. Bournonvilla), tak neoklasického (Víla/Matka a titulní role v Popelce J. C. Maillota, Taťána v Oněginovi a Bianca ve Zkrocení zlé ženy J. Cranka, Kristýnka a Dorotka v Čarodějově učni J. Kodeta) i moderního a současného (Ways 03, Les bras de mer, V mlhách, Sólo pro tři P. Zusky, Stamping Ground, Petite Mort, Sinfonietta J. Kyliána, Jardí Tancat N. Duata, In The Middle Somewhat Elevated W. Forsytha, Decadance O. Naharina, Santa Says Cut It! J. Grebena a U. Ivgiho aj.)
Za roli Víly/Matky v Maillotově Popelce byla v roce 2012 nominována na Cenu Thálie.
Věnovala se též choreografické činnosti (např. 6 ½ člověka v rámci komponovaného večera Česká baletní symfonie, Snění a Cesta pro Přípravku baletu Národního divadla, I’m waiting, Sakura ad.), za niž v roce 2010 získala na choreografické soutěži v Plzni 1. cenu.
Vystudovala mezinárodní vztahy a diplomacii. V současné době působí jako pedagog tance na katedře činoherního divadla DAMU v Praze.


Fotogalerie

Popelka (Z. Šimáková). Foto Pavel Hejný.

Popelka (Z. Šimáková). Foto Pavel Hejný.

Petite Mort (Z. Šimáková, A. Katsapov). Foto Archiv tanečnice.

Petite Mort (Z. Šimáková, A. Katsapov). Foto Archiv tanečnice.

Témata článku

Zuzana Šimáková

Balet Národního divadla

Tanec

Vše dobré...

vložil Md

IP: 84.20.179.115
Reaguje na:
Přeju Zuzaně vše dobré, byla a je skvělá umělkyně.
Mdvořák
+2 0 ! Odpovědět

Zobrazit další komentáře 1

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červen 2019

Po Út St Čt So Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: