V loňském roce zařadil baletní soubor Národního divadla Brno na repertoár pestrý večer složený, jak název Made in USA napovídá, z děl tří amerických choreografů, kteří však kromě místa tvorby a pobytu nemají mnoho společného. Po proslulé neoklasické Serenádě George Balanchina diváky pobaví taneční hříčka současného choreografa Oliviera Weverse Sofa a na závěr publikum překvapí efekty černého divadla z dílny Mosese Pendletona Lunar Sea – Noir Blanc. Rok od premiéry však čeká oblíbený titul po říjnových reprízách delší pauza. Napsali jsme baletním mistrům, aby se s čtenáři Tanečních aktualit podělili o dojmy z přípravy a udržování tohoto náročného titulu.
První uvedení Balanchinova díla na prknech NdB, jeho Serenády, muselo stát soubor značné úsilí – každý detail se počítá. Bylo to náročné, nebo se v představení tanečníci „našli“?Jana Ruggieri: Nádherná Balanchinova choreografie je pro každý soubor prubířským kamenem právě proto, že je vidět každý detail. Náš soubor se už setkal s podobným oříškem v choreografii Uweho Scholze Stvoření světa. Snažili jsme se s Balanchinovým klenotem vypořádat se ctí a myslím, že se nám to podařilo. Ale vždycky je co zlepšovat a každé další představení musí být lepší a lepší. Naše práce nikdy nekončí. Gustavo Beserra Quintans: Nelze zpochybňovat náročnost tohoto díla, zvlášť pro soubor, jenž není zvyklý tančit v čistě „balanchinovské“ technice. Jedná se o zcela jiný přístup k pohybu – od způsobu držení prstů paží až po pohybové frázování. Hudba zde hraje ústřední roli a troufnu si říci, že díky otevřenosti, profesionalitě a odhodlanosti našich tanečníků se nám podařilo velmi konstruktivním a kreativním způsobem najít vlastní cestu k tomuto dílu. Je třeba zdůraznit skutečnost, že každé divadlo napříč světem dělá Serenádu trochu jinak.
Jaké bylo připravovat s baletním souborem poslední část večera, Pendletonovo černé divadlo Lunar Sea – Noir Blanc? Je to dílo vymykající se dosavadnímu repertoáru souboru. Jaká největší úskalí nastudování představovalo? Ivan Příkaský: Dílo připomíná naše dobře známé Černé divadlo Jiřího Srnce. Jako by se jím inspirovalo. Vzhledem k tomu, že se s podobným typem inscenace v našem baletním prostoru málokdy potkáme, to byla velmi zajímavá a inspirativní práce. Spojení tanečních kroků s akrobacií, vzájemná souhra, soustředěnost a použití luminiscenčních světel. To vše kladlo velké nároky na orientaci v prostoru a někdy až meditační způsob provedení některých prvků. Zaznamenali jste nějaký posun v interpretaci během ročního reprízování Made in USA? Jak vnímáte pauzu, ke které se tento titul chystá, a myslíte si, že bude jeho obnovení po zimním spánku reálné?
G. B. Q.: Určitě bude. To, že se tanečníci snaží přinést čerstvou energii do každého představení, znamená, že u každé reprízy mohou vyjadřovat, ukazovat něco nového. Choreografie je pochopitelně pořád stejná, ale způsob, jakým je možné ji prezentovat, může být pokaždé trochu jiný. Hovořím zde o malých nuancích. Je nesmírně důležité snažit se nereprodukovat city, ale najít, hledat a tvořit jiné pocity a atmosféru. Jsem přesvědčen, že i po dlouhé pauze se nám úspěšně podaří dávat ještě více energie do tohoto dokonalého díla. Jana Přibylová: Posun u prostřední části Sofa zaznamenávám v tom, že choreografie si takzvaně sedá, tanečníci ji mají zažitou, stačí si připomenout detaily a na jevišti si to pak užívají. Obnovení bude náročné, ale jistě se jim po pár zkouškách styl Oliviera opět dostane pod kůži. Hodně bude záležet na obsazení, s novými lidmi to bude těžší, ale snad přijde choreograf Olivier Wevers s námi pracovat osobně. Jemu je ten pohyb vlastní, protože vychází přímo z něj, má svou osobitou dynamiku a projev. My ostatní se jen snažíme napodobit originál.
Ivan Příkaský své taneční vzdělání získal na Taneční konzervatoři v Brně (1975–1980). Po ukončení studií přijal angažmá v baletu Národního divadla Brno, kde byl od roku 1988 sólistou. Je držitelem mnoha ocenění: Ceny Českého literárního fondu (1989), Ceny Thálie 1999 za roli Sira Walsinghama v Marii Stuartovně, na stejnou cenu byl nominován již v roce 1995 za úlohu Bratra Dominika v Janě z Arku. Jeho repertoár byl velmi bohatý, byl vynikajícím představitelem charakterních rolí, ztvárnil např. Thesea (Sen noci svatojánské), Petruccia (Zkrocení zlé ženy), Benvolia, Tybalta či Kapuleta (Romeo a Julie), Kazakova, Arména (Gajané), Ježibabu (Sněhurka a sedm trpaslíků), Mefista (Faust a Markétka), Rudovouse (Labutí jezero), Ferchada (Legenda o lásce), Petrušku (Petruška) nebo Hilariona (Giselle). V současnosti působí jako baletní mistr.
Gustavo Beserra Quintans pochází z brazilského města Campina Grande. Své taneční vzdělání získal v Královské akademii tance ve Velké Británii (zakončení roku 2000). Po studiích přijal angažmá do Irského národního baletu. V roce 2003 se stal členem souboru baletu Národního divadla Brno, kde tančil ve všech baletních inscenacích. Od roku 2010 působí jako pedagog a baletní mistr.
Jana Ruggieri pochází z Brna, kde také získala své taneční vzdělání v Hudebně-taneční škole a tanečním oddělení Konzervatoře Brno (1981–1986). V roce 1988 absolvovala stáž v London Contemporary Dance School. Od roku 1986 je členkou baletu Národního divadla Brno, v roce 1990 se stala sólistkou. Z jejího tanečního repertoáru jmenujme role jako Myrtha (Giselle), Dobrá víla (Spící krasavice), Mechmene Banu (Legenda o lásce), Starická (Ivan Hrozný), Alžběta (Marie Stuartovna), Šlapka (Podivuhodný mandarín), Hekuba (Trójanky), Eva (Věčné písně), Matka (Vodník) a další. Již během aktivní taneční kariéry vykonávala práci baletní mistryně. V současnosti působí jako vedoucí baletní mistryně souboru.
Jana Přibylová se po absolvování pražské Taneční konzervatoře stala sólistkou baletu Národního divadla Brno od roku 1989. Ve své interpretační kariéře vynikala jako představitelka hlavních rolí klasického repertoáru – Swanilda v Coppélii, Giselle, Klára v Louskáčkovi, Aurora ve Spící krasavici, Odetta-Odilie v Labutím jezeře, Gamzatti a Nikia v Bajadéře, Medora v Korzárovi, Julie v Romeu a Julii, Kitri v Donu Quijotovi, Frygie ve Spartakovi. S úspěchem ztvárňovala i role současného repertoáru – Esmeralda v Notre-Dame de Paris, Zobeida v Šeherezádě, Marie Stuartovna, Anastázie v Ivanu Hrozném a Sólo v D. M. J. 1953–1977 ad. Byla oceněna prémií Českého literárního fondu 1993 za titulní roli Natalie a prestižním oceněním pro české divadelní umělce – Cenou Thálie 1999 za roli Odetty-Odilie v Labutím jezeře. Na tutéž cenu byla nominována roku 1993 za úlohu Esmeraldy v Notre-Dame de Paris, v roce 1996 za Julii, o pět let později za Kláru v Louskáčkovi, roku 2004 za roli Nikie v Bajadéře a v roce 2007 za Frýgii ve Spartakovi. Je držitelkou ceny Philip Morris Ballet Flower Award pro nejlepšího baletního umělce v České republice za rok 1996. Od sezony 2011/2012 působí v Baletu NdB jako baletní mistryně.
josefina
Vážená pani Šturová,dodatečne blahopřeji k významnemu jubileu.Vždy jsem se svojí rodinou obdivovala umeni jak Vaše,tak…Rozhovor s Astrid Štúrovou: „V divadle to byla krásná léta, bylo to naplnění mého dětského snu…“