S francouzským tanečníkem a pedagogem Yannickem Boquinem: „Vyučovat je umění.“

Workshop HAMU - Yannick BOQUIN. Foto: Michal Hančovský

Autor: Lucie Dercsényiová

Právě skončila vaše hodina klasického tance na HAMU? Jaké jsou vaše dojmy?
Je třeba si uvědomit, že tady nepracuji s lidmi, kteří chtějí být tanečníky, ale s pedagogy, a to je jiná práce.

A v čem je váš přístup v tomto případě jiný?
Lekce dělám o něco jednodušší. I tak mé hodiny vyžadují hodně práce s koordinací v duchu francouzské školy. Nejsou lehké, zvláště když beru v potaz, že tady jste zvyklí na ruskou školu a mé hodiny jsou pro studenty v mnohém něčím zcela novým. A to, co je pro mě snadné, je pro ně náročné. Vím, že jejich těla budou mé vazby obtížněji akceptovat, navíc když v klasickém tanci nejde o nic přirozeného.
Chci jim představit francouzskou školu tak, aby si uvědomili, co se děje v těle. Pracuji se shodnými prvky jako v ruské škole, ale s jinou koordinací, kombinacemi. Nabízím studentům nástin jiného způsobu provedení. Jde sice o tutéž klasickou techniku, ale francouzská škola má jinou souhru, jiné frázování, muzikalitu. Dnes, když jsou hranice otevřené, existuje tolik možností, zahraniční pedagogové jsou zváni do Ruska stejně jako současní choreografové k nim. Tanečníci školení podle ruské školy jsou konfrontováni se západním, zvláště americkým přístupem – to je pro ně velká změna. Setkávají se s různými styly a přístupy, které je třeba poznat.
A tak chci tady ve svých hodinách studentům ukázat, že existují i jiné způsoby provedení vazeb, než znají, chci, aby si ten rozdíl uvědomili a má hodina zanechala v jejich těle malou stopu. Při plném vědomí toho, že během jedné či dvou lekcí francouzskou školu klasického tance do těla nevstřebáte.

Můžete přiblížit rozdíly francouzské a ruské školy?
Základem francouzské školy jsou épaulements, petites batteries, důležitá je rychlost, propracování chodidel. Ruská škola nepropracovává v takové míře petit allegro, petites batteries, malé skoky, více se soustředí na grands assemblés, grands battus, grands ronds de jambes, žádné drobné, svižnější vazby, které má francouzská škola. A to samozřejmě dává systému jinou dynamiku, souhru, práci nohou. Ruští tanečníci mají velkou sílu, v hodinách ruské školy se klade důraz na velké tour à la ronde, výkon, výdrž, výšku skoků, které se dělají každý den. Francouzská škola pracuje s menší sérií velkých skoků a zaměřuje se na „krásné“ provedení: belles cabrioles, beaux tours en l’air, beaux battus, entrechats six, je tu více komplexní práce na malém allegru, rychlosti, koordinaci.

Studoval jste ve škole při pařížské Opeře, Národní pařížskou konzervatoř. To jsou prestižní školy. Jak na výuku vzpomínáte?
Tři roky jsem navštěvoval taneční školu, dva roky jsem strávil na konzervatoři a pak jsem absolvoval kurz při pařížské Opeře. Celkem jsem studoval pět let. A mé vzpomínky? Byla to velmi precizní práce – jak už jsem říkal, soustředění na přesnou práci nohou, épaulements, koordinaci, rychlost, kdy nešlo tak o kvantitu, ale o kvalitu.

Když vidím představení pařížské Opery, tak je evidentní právě hra s detailem…
Musím říct, že tanečníci školení podle ruské školy jsou více formováni. Mají jasně dané sylaby – všichni dělají port de bras stejným způsobem. Mají danou formu, vazby a jsou v tom nejlepší. Jakmile jim ale dáte jiné zadání, jiné natočení, jinou koordinaci, obměníte krok, jsou ztraceni. Ruský systém výuky drží striktně formu a jakákoli malá změna tanečníky blokuje. Taková je moje osobní zkušenost, kterou jsem získal, když jsem s tanečníky ruské školy vedl hodiny.

Opravdu?
Ano. Nejsou zvyklí na petit allegro, na malé skoky – to je nevýhoda. Francouzi se nedrží publikací, v nich se všechno nenajde, více experimentujeme. Spolupracoval jsem i s jednou prestižní ruskou školou, viděl jsem jejich žáky nejprve na DVD. Byli fantastičtí, ale v mé hodině měli problémy s jiným způsobem práce.

A co je pro tanečníky nejdůležitější, když se nároky na ně stále zvětšují?
Šéfové souborů chtějí různě fyzicky vybavené tanečníky – to je věc osobního vkusu. Ale tanečníci musí mít vždy dobrou techniku, koordinaci, musí být muzikální. Znám jednoho šéfa, který nechce na konkurzu do svého souboru vidět jen velké skoky, ale také malé skoky, aby poznal rychlost a koordinaci uchazečů. Jde o pohybovou pohotovost, ta je spolu s technikou prvořadá.

Jak se současným nárokům přizpůsobuje klasický tanec?
Můžete tanečníky mentálně ve vedení pohybu připravit tak, aby zvládli požadovanou současnou koordinaci. Někdo se moderní techniky učí snadněji, někdo hůře. Zastávám názor, že ten, kdo je příliš rigidní v klasice, bude mít s modernou problémy. A tak je třeba s tímto vědomím s tanečníky pracovat, nabízet i jiné varianty provedení klasických prvků, vazeb, vždyť i plié je možné dělat v různých obměnách. Někoho vyučovat je zkrátka složité řemeslo.
Tady na HAMU pracuji s lidmi, kteří budou učit. S mou ženou nedáváme hodiny pro hodiny, ale učíme, opravujeme, myslíme na to, jak rozvíjet a vylepšovat tanečníky. Naše hodiny nejsou jen rozehřátím, ale chceme, aby studenti pracovali, přemýšleli, poslouchali hudbu. Nejde o to pouze vyskočit nahoru, dopadnout dolů.

Jak si připravujete hodiny?
Připravuji si je večer. I když pracuji s různými soubory, v principu jde o stejné hodiny klasického tance. Tréninky ale jen nevedu, ale zároveň učím. Samozřejmě když pracuji se souborem, je to jiné, než když vedu hodiny ve škole. V divadle po víkendu začínám ve volnějším tempu, tanečníci mívají za sebou dva dny volna, tak není možné v pondělí začít s cabrioles… Tanečníci v divadle mají před sebou zkoušky, repetice, představení. Tréninky jsou také pro rozehřátí, tak není potřeba dávat složité kombinace, ale i když volím méně náročné vazby, vždy je to soustředěná práce. Nechci, aby se z hodin stala rutina. 

Vzpomínáte si na moment, kdy jste si uvědomil, že chcete vyučovat?
Bylo mi třiatřicet, kdy jsem o tom začal uvažovat, o pět let později jsem přestal tančit. V 35 letech jsem začal působit v jedné škole, musel jsem se mnohému učit. Je třeba vědět, že ve výuce nejde jen o kroky, o jejich opakování, ale je třeba tvořit kombinace, které by obohacovaly tanečníky. Musím vědět, čeho chci ve výsledku dosáhnout, k čemu chci dojít a proč volím právě ty či ony vazby, určité prvky. Když vidím, že tanečníci necítí objem při vedení nohou při petit rond de jambes, tak se na něj u tyče zaměřím a rozvíjím ho tak, aby s ním na volnosti už neměli problémy.

Co pro vás představuje klasický tanec?
Ve výuce jde o akademický tanec. Nejsou to jen kroky, prvky a forma, je to věda. Musíte přemýšlet o tolika věcech. Akademismus je třeba respektovat, je třeba mít na zřeteli jeho akcent na přesné, krásné provedení. Choreografové pak mohou nejen v klasických baletech pohyb měnit a použít jiný způsob provedení, ale entrechats six zůstává entrechats six.

A co je důležité pro pedagoga?
Musí mít s tancem zkušenosti, měl by umět přemýšlet, uvědomit si, s kým právě pracuje. Když pracuji s profesionálními tanečníky, vnímám jejich jevištní zkušenost, únavu a přizpůsobuji tomu trénink. A neznamená, že profesionální tanečníci musí být automaticky dobří pedagogové. Je v tom rozdíl, jako mezi „napsat“ a „říci“.
Když učíte, je třeba vysvětlit kroky, muzikalitu, koordinaci. Každý pedagog vychází ze svých zkušeností. Ten, kdo netančil, nemůže asi provádět tak rychlé kombinace, když na ně nebyl zvyklý, nezažil je. A jako pedagog musíte být k sobě poctivý a umět říct žákům: „…už vás nemohu více naučit, musíte jít jinam.“ Je třeba mít tu odvahu, jasnozřivost a poslat žáky do jiné školy, k jinému pedagogovi. Vyučovat je skoro jako umění… (zaváhání), je to umění.

Cestujete po světě, pracujete s mnoha baletními soubory. Kteří tvůrci vás oslovují?
Obdivuji Pierra Lacotta, jeho muzikalita, koordinace jsou fantastické. A Jiřího Kyliána – v jeho choreografiích mám pocit, že se tanečníci hýbou jako ve vodě, cítím v nich tolik emocí. Oba jsou géniové. A když se poohlédnu zpět… Roland Petit, Maurice Béjart také zanechali v tanci výrazný otisk.

Kam se teď chystáte?
Jedu do Osla, kde vedu tréninky v divadle.

Co pro vás vaše práce znamená?
Hodně cestuji, v souborech vedu dva až tři týdny tréninky. Chci, aby tanečníci poznali mou práci a zanechal jsem stopu výuky francouzské školy, uchoval si příjemné vzpomínky na tanečníky a oni na mě. Učím také v posledních ročnících v tanečních školách, připravuji studenty na praxi – vedu je k tomu, aby našli řešení, jak pracovat s novými vazbami, uměli rychle na ně reagovat. Stejně tak hodiny na HAMU jsou pro mě další zkušeností, umožňují mi analyzovat mou práci a nacházet způsob, jak své zkušenosti předávat dál, v tomto případě budoucím pedagogům.  

Yannick Boquin, tanečník, pedagog a baletní mistr. Studoval l’École de danse de l’Opéra national de Paris a Conservatoire national supérieur de musique et de danse de Paris (CNSMD). Byl sólistou v Bonn Opera Ballet, Royal Ballet of Flanders, Rome Opera Ballet a Deutsche Oper Berlin. Během své taneční kariéry získal řadu ocenění: zlatou medaili v roce 1985 na soutěži v Houlgate, roku 1987 vyhrál Mezinárodní soutěž v Paříži a o sedm let později obdržel Cenu Leonida Massina. V letech 2004–2006 byl baletním mistrem ve Vídeňské opeře. V současné době vyučuje ve školách (Australian Ballet School, The Hague Royal Conservatoire, Houston Ballet School, ESDC Rosella Hightower ) a vede tréninky v předních světových souborech (Australian Ballet, Opera de Paris, Netherlands Dance Theater, Dresden Opera, Finnish National Ballet, Royal Swedish Ballet, Dutch National Ballet, Norwegian National Ballet, Houston Ballet, Béjart Ballet Lausanne, Tokyo Ballet, National Ballet of Prague, Cullberg Ballet, Stanislavski Theater Moscow, Henny Jurriëns Stichting).