S Krzysztofem Pastorem o Nebezpečných známostech – „Erotika k tanci patří, nemusí však vyvolávat skandál.“

Krzysztof Pastor. Foto: Łukasz Murgrabia.

Krzysztof Pastor. Foto: Łukasz Murgrabia.

Titul Nebezpečné známosti je mnohým znám nejen ve svém knižním či filmovém zpracování, ale také z divadelních scén, kde se jeho jevištní verze objevila již v mnoha obměnách. Polský choreograf a nynější šéf Polského národního baletu Krzysztof Pastor se spolu s lotyšským hudebním skladatelem Artursem Maskatsem chopili literární předlohy Pierra Choderlose de Laclose a v roce 2006 vytvořili jeho vlastní adaptaci pro Lotyšský národní balet. V letošní sezóně tuto choreografii nastuduje také balet Národního divadla moravskoslezského. Během intenzivních příprav jsem se Krzysztofa Pastora ptala na okolnosti vzniku jeho baletu, na zásadní elementy v jeho choreografii, ale také na spolupráci s ostravským ansámblem.

Když jste před třinácti lety vytvořili balet Nebezpečné známosti spolu s Artursem Maskatsem (spoluautor a autor hudebního libreta), jak moc vás inspirovala původní forma dopisů? Projevila se nějak v choreografii či dramaturgii?
S Artursem, tehdejším šéfem Lotyšské národní opery, jsme zvažovali mnoho námětů, také současná témata, ale rozhodli jsme se pro Nebezpečné známosti, protože v nich jsou stále aktuální témata: žárlivost, zrada nebo intriky. Ze všeho nejdříve jsme se podívali na filmové zpracování s Glenn Close, Johnem Malkovichem a Michelle Pfeiffer v hlavních rolích (film Nebezpečné známosti z roku 1988 v režii Stephena Frearse – pozn. redaktora). Skvělí jsou nejen herci, ale také kostýmy a výprava. Potom jsem četl i Laclosův původní román. Mohli jsme udělat balet, který by se opíral o formu dopisů, ale nakonec jsme to zavrhli, protože převést něco takového na jeviště by bylo velmi složité. Chtěli jsme příběh vyprávět více jako ve filmu. Napsal jsem tedy libreto, projednal ho s Artursem a došlo nám, že musí být velmi jednoduché. Všechny elementy příběhu jsme tudíž ponechali, ale pro jeviště ho museli zjednodušit. Arturs poté dotvořil svůj hudební doprovod.

Mnoho scén ve vašich Nebezpečných známostech se odehrává na plese nebo během příprav na ples. Proč jsou zdůrazněny právě tyto společenské události?
V našem baletu rámuje jednotlivé epizody ples, protože pro vysokou společnost to bylo místo, kde se odehrávalo vše – lidé intrikovali, pozorovali, potkávali se a hledali si manžely, manželky nebo milence. Dnes se to všechno děje na internetu, ale tehdy se lidé museli skutečně setkat. Samozřejmě se jednalo o vyšší třídy a aristokracii. Ve filmu se objevila jedna scéna, kterou v baletu také máme. Jedná se o představení, v němž zpívá kontra tenor (Arturs napsal jeho skladbu jako součást libreta) a všechny postavy jsou přítomny – Valmont, markýza de Merteuil, Cécile i paní de Tourvel. Vzájemně si vyměňují pohledy, jsou propojeni, ale je to jen hra. Takže nejen plesy, ale také divadla byla příležitostí k setkávání, k novým intrikám. Lidé komunikovali jen pohledem nebo si posílali signály přes hlediště.

Do jaké míry vás ovlivnila samotná Maskatsova hudba? Přinesla nové nápady či možnosti?
Inspirace Artursovou hudbou a námětem se vzájemně prolnuly. Arturs se velmi zajímal o dobové reálie i hudbu, jasně čerpal z barokní a rokokové hudby, ale uslyšíte i motivy folklorních písní. Jeho hudba se mi velmi líbí, nyní mám příležitost ji znovu slyšet a musím říct, že je to velmi kvalitní hudební doprovod. Je také přístupný divákům, protože jde vlastně o současnou hudbu, psanou pro divadlo, pro širší obecenstvo, nejen pro hudební znalce. Je líbivá, což má také svou hodnotu. Pro nás bylo důležité nenastavit laťku baletu příliš vysoko, spíše ji snížit, aby zaujal více lidí. Postupně pak můžeme pracovat na něčem ambicióznějším.

Ve filmových i divadelních adaptacích Nebezpečných známostí je hodně pozornosti věnováno dobovým kostýmům a kulisám. Je tento prvek ve vaší choreografii také důležitý?
Pamatuji si, jak moc jsem byl ohromen filmem a jeho výpravou, je skutečně vynikající. Ale my jsme tvořili taneční adaptaci, takže bylo třeba některé věci upravit pro tanec. Navíc nemáme k dispozici takový rozpočet jako film. Nemůžeme například rychle měnit scény v paláci a v zahradě. Zvolili jsme jednoduchost, vše se odehrává ve stejném prostoru na jevišti a zbytek necháváme na divákově představivosti. Kostýmy jsou nicméně v dobovém stylu.

Foto: Anna Rasmussen

Foto: Anna Rasmussen.

Balet viděli diváci v různých zemích světa. Ačkoli je Laclosův příběh obecně dobře známý, lišily se nějak reakce publika? A může být toto téma dnes ještě šokující?
Na to je těžké odpovědět. Pravdou je, že obecenstvo v každé zemi je jiné, největší rozdíl vidím asi mezi Evropou a Spojenými státy. Což není ostatně nic nového, i v minulosti se mnoho umělců muselo s tímto rozdílným přístupem vyrovnat, kupříkladu Kurt Weil nebo Igor Stravinský. Vytvořil jsem představení, která byla úspěšná v Evropě, ale když jsem je uváděl ve Státech, vůbec to nefungovalo. V rámci Evropy už rozdíly nejsou tak velké, ale stále existují. Například polské publikum má v mnohém jiný vkus než to holandské. Holanďané jsou velmi progresivní, milují současné umění, zatímco Poláci jsou tradičnější.

A jestli mohou býtNebezpečné známosti šokující? Dnes je velmi těžké vyvolat skandál. Někdo se o to snaží, ale „skandál pro skandál“ podle mě opravdu není nutný. Nicméně, osobně si myslím, že erotika k tanci patří. Nemusí být vulgární, ale je velmi důležitá. I v Labutím jezeru, když labutě stojí v pózách, tak jen v této statické pozici vyjadřují krásu a přitažlivost. Není to vyloženě erotické, ale je to něco, co každý člověk vnímá. Pokud je erotika do tance zakomponována vkusně, publikum to možná nebude zprvu chápat, ale bude to na něj mít velký dopad. Takže i tato stránka tance je podstatná, ačkoli už tím nebudeme nikoho šokovat.

Došlo v Nebezpečných známostech od jejich první premiéry k nějakému vývoji, zásadnějším změnám či úpravám v choreografii či dramaturgii?
Během prvního nastudování Nebezpečných známostí pro Lotyšský národní balet jsem byl součástí procesu od samého začátku. U dalších nastudování už se soubory pracovali baletní mistři. Tady v Ostravě jsme zatím ve fázi příprav, ale samozřejmě pokud vidím, že něco nefunguje, udělám změny, upravím na míru daným tanečníkům. Snažíme se stále zůstat věrni originální podobě, ale představení vždy vdechnou život umělci, kteří jej tančí. Proto je tak důležité s tanečníky intenzivně pracovat, pokud čas dovolí.

V jednom z rozhovorů jste uvedl, že váš choreografický styl je založen na neoklasice i moderním tanci a že v Nebezpečných známostech jste chtěl vystihnout postavy pomocí velmi jasných a výstižných gest. Mohl byste uvést nějaký příklad? Jak moc se například liší pohyby markýzy de Merteuil od pohybů paní de Tourvel?
Definovat můj vlastní styl je pro mne vždy těžké. Ano, opírá se z velké části o klasickou a neoklasickou baletní techniku, ale je ovlivněn mnoha moderními technikami, kterých si často ani nejsem vědom. Odráží se v něm moje životní zkušenost a vždy rád pracuji s gesty. Nejde o tradiční baletní pantomimu, ale spíše o náznaky, které diváci dokážou rozpoznat – jako například jasné naznačení odstupu. Nebo jsou to gesta, která jsou přirozená a někdy také symbolická. Například když chcete vyjádřit „Nechci vidět svět kolem sebe“, zakryjete si symbolicky oči. Jsou to jednoduché věci, ale posouvají příběh vpřed a každá z postav je využívá trochu jinak.

Když pracujete s tanečníky, vyžadujete, aby se kromě choreografického zadání soustředili také na další aspekty představení? Mám na mysli porozumění vztahům mezi postavami, historickému kontextu a podobně?
Herecká stránka je velmi důležitá. V každém baletu je kontakt mezi tanečníky klíčový a musí nastat už na tanečním sále. Nemohu se spokojit s tím, když mi někdo řekne: „Uvidíte, bude to tam!“ Potřebuji to vidět hned. Musíme vědět, kam role směřuje, protože ačkoli je každé představení téhož baletu jiné, musíme mít určitý cíl. Není možné setrvávat v něčem, co nebylo původně mým záměrem. Tanečníci jsou mnohostranní umělci, a proto je také tak těžké vytvořit obsazení.

Seznam vašich děl je obsáhlý, vytvořil jste jak abstraktní, tak dějové balety. Pracujete v současné době na něčem novém? A co vás momentálně nejvíce inspiruje?
Právě jsem jedno představení dokončil – choreografii Náš Chopin na dva klavírní koncerty Fryderyka Chopina. V roce 2018 jsme v Polsku slavili sté výročí znovuzískání nezávislosti. K tomuto výročí jsem chtěl vytvořit něco hodnotného, jak pro tanečníky, tak pro sebe a diváky. Myslím, že Chopin je jakousi univerzální hodnotou. Je to sice polský skladatel, ale jeho hudba je univerzální a celosvětově přijímána. Pozval jsem ke spolupráci britského choreografa Liama Scarletta, protože jsem chtěl jinou perspektivu, někoho, kdo nemá k mé zemi stejný vztah jako já. Byl to pro mne také okamžik k zamyšlení – co je to nezávislost, co je patriotismus, jaké jsou ambice našeho národa? Patříme k Východu či Západu? Kam směřujeme? Tyto problémy u nás stále řešíme. Základem zmíněného představení jsou čtyři barvy: bílá – nevinnost či čistota; červená – minulost či komunismus (a také barva na polské vlajce); černá – nacismus, fašismus a ničivé síly, které se v Polsku i dnes sem tam objeví. A konečně zlatá, která symbolizuje zbohatlictví, konzum a absenci veškerých idejí.

 

Krzysztof Pastor (narozen 17. prosince 1956 v Gdańsku)

Polský tanečník, choreograf. V letech 2003 až 2017 působil jako rezidenční choreograf v Holandského národního divadla v Amsterdamu. Od roku 2009 stojí v čele Polského národního divadlav Teatr Wielki ve Varšavě a od roku 2011 je současně uměleckým ředitelem baletu Litevské národní opery and Baletního divadlave Vilniusu. V roce 2011 uvedlo Pastorovy Nebezpečné známosti Národní divadlo Brno.

 


Fotogalerie

Foto: Anna Rasmussen.

Foto: Anna Rasmussen.

Foto: Anna Rasmussen.

Foto: Anna Rasmussen.

Foto: Anna Rasmussen.

Foto: Anna Rasmussen.

Témata článku

BaletKrzysztof PastorNebezpečné známosti

Národní divadlo moravskoslezké

Tanec