S Terezou Podařilovou nejen o Valmontovi

Domluvily jsme si schůzku v „Anně“, jak se mezi tanečníky říká budově na Anenském náměstí, kde má baletní soubor ND Praha zázemí. Když přišla do neobvykle prázdného bufetu Tereza Podařilová, jen se mi potvrdil dojem neobyčejné křehkosti, který asi nejenom ve mně vyvolává. Dnes už není nezbytným předpokladem, ve stylově široce rozprostřené taneční profesi, být éterickou bytostí, ale u primabalerín to tak prostě bývá. Mají kolem sebe i jistou auru něčeho nadpozemského a zdá se, že by se mohly rozplynout, jako ve snu… Když jsme si podávaly ruce, vnímala jsem lehký stisk drobné ruky a měla jsem obavy, abych ji moc nezmáčkla. V „Anně“ panoval až posvátný klid, ticho. Soubor totiž dostal po premiéře složeného večera Ballettissimo týden volna, čehož jsme využily a nerušeně rozprávěly ve velkém, prázdném sále okrouženém zrcadly, v nichž se tanečníci každodenně vzhlíží, trénují a zkouší.