Jak často jste žádána o rozhovory? Primabalerínou jste už dlouhou dobu…
Rozhovory se většinou k něčemu vážou, například po premiéře se vždycky někdo ozve. Pak se objeví nabídka k rozhovoru i do rozhlasu, do živého vysílání, do televize, kde se představuje nové představení, nová role.
I já jsem se chystala na rozhovor s vámi a teď tomu nahrála i nominace Thálie. Jste opět v užším výběru a vypadá to na v pořadí již čtvrté ocenění. S tím jste už asi nepočítala…
Máte pravdu, s tím jsem nepočítala. Před dvěma roky jsem měla úraz, kdy jsem si během Louskáčka přetrhla přední křížový vaz v koleni. Odtančila jsem první jednání, ale na konci mně v koleni ruplo a Jirka Kodym mě odnesl do zákulisí. Tvrdila jsem, že představení dotančím, do poslední chvíle jsem si nechtěla připustit, že bych něco nedodělala. Druhou půlku musela nakonec dokončit kolegyně, já jsem zůstala ležet v šatně na zemi. V té chvíli jsem si najednou uvědomila, že to je asi konec… definitivní…, že už se asi na scénu nikdy nedostanu. Mým hlavním cílem bylo rozpohybovat nohu. Mám dvě děti, a tak jsem se musela dát fyzicky dohromady, ne kvůli tomu, že chci tančit, ale abych si mohla s kluky zaběhat, sportovat s nimi. To byl můj cíl. To, že jsem se vrátila a že mi Libor Vaculík přichystal takovou nádhernou roli, to je nečekaný zázrak. A nominace na Thálii, tak to je nad zázrak.