S Terezou Podařilovou nejen o Valmontovi

S Terezou Podařilovou nejen o Valmontovi

S Terezou Podařilovou nejen o Valmontovi

„Balet není o tom, že do cíle doběhnete jako první…“ Domluvily jsme si schůzku v „Anně“, jak se mezi tanečníky říká budově na Anenském náměstí, kde má baletní soubor ND Praha zázemí. Když přišla do neobvykle prázdného bufetu Tereza Podařilová, jen se mi potvrdil dojem neobyčejné křehkosti, který asi nejenom ve mně vyvolává. Dnes už není nezbytným předpokladem, ve stylově široce rozprostřené taneční profesi, být éterickou bytostí, ale u primabalerín to tak prostě bývá. Mají kolem sebe i jistou auru něčeho nadpozemského a zdá se, že by se mohly rozplynout, jako ve snu… Když jsme si podávaly ruce, vnímala jsem lehký stisk drobné ruky a měla jsem obavy, abych ji moc nezmáčkla. V „Anně“ panoval až posvátný klid, ticho. Soubor totiž dostal po premiéře složeného večera Ballettissimo týden volna, čehož jsme využily a nerušeně rozprávěly ve velkém, prázdném sále okrouženém zrcadly, v nichž se tanečníci každodenně vzhlíží, trénují a zkouší.  Jak často jste požádána o rozhovory? Primabalerínou jste už dlouhou dobu…
Rozhovory se většinou k něčemu vážou, například po premiéře se vždycky někdo ozve. Pak se objeví nabídka k rozhovoru i do rozhlasu, do živého vysílání, do televize, kde se představuje nové představení, nová role. I já jsem se chystala na rozhovor s vámi a teď tomu nahrála i nominace Thálie. Jste opět v užším výběru a vypadá to na v pořadí již čtvrté ocenění. S tím jste už asi nepočítala…
Máte pravdu, s tím jsem nepočítala. Před dvěma roky jsem měla úraz, kdy jsem si během Louskáčka přetrhla přední křížový vaz v koleni. Odtančila jsem první jednání, ale na konci mně v koleni ruplo a Jirka Kodym mě odnesl do zákulisí. Tvrdila jsem, že představení dotančím, do poslední chvíle jsem si nechtěla připustit, že bych něco nedodělala. Druhou půlku musela nakonec dokončit kolegyně, já jsem zůstala ležet v šatně na zemi. V té chvíli jsem si najednou uvědomila, že to je asi konec… definitivní…, že už se asi na scénu nikdy nedostanu. Mým hlavním cílem bylo rozpohybovat nohu. Mám dvě děti, a tak jsem se musela dát fyzicky dohromady, ne kvůli tomu, že chci tančit, ale abych si mohla s kluky zaběhat, sportovat s nimi. To byl můj cíl. To, že jsem se vrátila a že mi Libor Vaculík přichystal takovou nádhernou roli, to je nečekaný zázrak. A nominace na Thálii, tak to je nad zázrak. To ale asi nebyla náhoda, že vás oslovil. Primabaleríny u nás někdy tak nenápadně zmizí ze scény, nedostanou příležitost rozloučit se s publikem, s jevištěm naplno. Asi to byl i od Vaculíka záměr. 
Určitě, vždycky, když jsme se potkali, Libor říkal, že na mě myslí. Jsem zvyklá na nic se moc neupínat. Žiju tím, co je, nejde čekat a doufat, že vás někdo osloví. Měla jsem kolikrát nějaké nabídky, a všechno pak bylo jinak. S ničím jsem vlastně nepočítala.  Jak se vám pracovalo na Valmontovi?
No, byla to nádherná práce. Jednak jsem s Liborem hodně představení během let už dělala, vlastně jsem s ním hned po škole začínala. Vybavují se mi vzpomínky na Malého pana Friedemanna, kde jsem tančila Frederiku, a na spolupráci s panem režisérem Bednárikem (Jozef Bednárik, pozn. aut.). Zažívala jsem něco nového, kdy choreograf staví přímo na vás, vychází z vás a šije vám roli na tělo, což jsem do té doby neznala. A to se u Valmonta ještě více prohloubilo, přece jenom mám za sebou už nějaké zkušenosti. Navíc nás na Valmontovi pracovalo málo tanečníků, je to komorní záležitost, všichni jsme se semkli dohromady. Stali jsme se pro sebe nepostradatelní. Když se mě ptají, co bych si přála ještě tančit, opravuji to na – s kým. Pro mě je nejdůležitější, koho vedle sebe mám, s kým pracuji. A ve Valmontovi vedle mě byli lidé, se kterými byla výborná spolupráce – s tanečníky, pedagogy, v čele s Liborem, kdy jsme si užili i legraci a zábavu. Prostě to bylo krásné… Jak dlouho jste Valmonta připravovali? Je na něm vidět režijní propracovanost, soustředěnost, přemýšlení o pohybu, intenzivní sepětí všech účinkujících. 
Libor měl, jako vždycky, vše perfektně připravené, a potom už jsme jenom dolaďovali, co chtěl říct, co jsme cítili. Vzájemně jsme se na sebe napojovali, inspirovali se. Navíc Libor si dovede dělat legraci úplně ze všeho, umí zkoušení odlehčit. Dovede se perfektně zacílit na určitou situaci, také se dovede výborně naštvat. Chodila jsem na zkoušky ráda, protože nebyl zbytečný stres, všechny nás to bavilo a šli jsme za stejným cílem.  Mohla jste si něco ve vaší roli Markýzy de Merteuil sama dotvořit?
Jsou momenty, hlavně po herecké stránce, kdy nám Libor říkal, o co mu jde, a mě to následně také někam neslo. Hlavně pak na scéně na oblékaných zkouškách, v kostýmech, najednou mám vedle sebe jakoby jiného partnera, sama sebe vnímám jinak, a v ten moment vše začne dostávat jiný rozměr. To mám hrozně ráda. Jistě, kostýmy jsou velmi důležité stejně jako prostor, ve kterém se pohybujete. Asi by byl rozdíl hrát Valmonta v Národním, a ne ve Stavovském divadle, které nahrává atmosféře a pojetí inscenace.
Určitě. Z kostýmů jsem měla ze začátku strach, jsou dobové, obávali jsme se volnosti pohybu, co to udělá v partneřině. Ale Libor myslel na všechno. Nechal nám ušít zkušební sukně, s vycpávkami na bocích, čímž se hned dostavil ten pocit klasicistního stylu, doby, ve které se balet odehrává. Látky, které použil Roman (Roman Šolc, návrhář kostýmů zmiňované inscenace, pozn. aut.), jsou moc krásné, ale nebylo lehké se v nich hýbat. Zkuste tančit v pevně upnutém korzetu. Byla to velká práce i pro švadleny na Flóře, ale nakonec se řešení našlo. Do korzetu jsou přidány elastické materiály, umožňuje nám nyní svobodný pohyb. Co se týče scény, možná to tak nevypadá, ale nebylo to jednoduché se s ní sžít. Světla, do kterých se musíte strefit, časté přestavby. Točna, díry v podlaze, mnoho rekvizit, kočár. Ve Valmontovi je třeba moment, kdy za blikání stroboskopu dělám variaci kolem točny, vyhýbám se lavičce, je tu docela dost úskalí, které si musí člověk opravdu dobře nazkoušet a zažít.   Máte nějaký fígl, jak si to množství změn zapamatovat?
Už jsem trénovaná a zvyklá. Stejně jako pohyb si automaticky vše ukládám do hlavy, aby přišel moment, když už na nic nemusím myslet a užívám si roli.  Vzpomínám si, jak jste mi říkala, že ve Zkrocení zlé ženy jste si s chutí vyšlápla po scéně po patách, v Oněginovi jste měla nejoblíbenější finální pas de deux, co máte nejradši na Valmontovi
Já… (chvíle zaváhání) nevím, co bych teď vypíchla, ale určitě mám raději druhé jednání. Kdybych se vrátila, jak jsem se markýzou prokousávala a každou roli vždycky procházím skrze sama sebe… S Merteuil jsem měla ze začátku problém, když to řeknu po pravdě. Ona je tedy pěkná mrcha… 
Ona je strašná mrcha. Každý si v životě prochází určitým obdobím a já jsem zrovna nebyla načasovaná na to, abych dělala mrchu. Tlouklo mně srdce, když jsem viděla utrápenou Madame de Tourvel. Říkala jsem si, tady něco nehraje. Postupně jsem si ale začala roli užívat, zjistila jsem, že se mohu dostat jinam, zkusit něco jiného. Merteuil je od začátku proradná – není tu proces, že bych byla hodná a proměňovala se – žádná zrazená láska jako třeba v Odettě, Carmen, Julii, Raymondě. Tak jsem se musela přestat dívat na Martičku (Marta Drastíková, pozn. aut.), která trpí. Prostě Merteuil je od začátku vypočítavá intrikánka, tahá za provázky. A tak jsem přehodila postupně výhybku, trochu mi to trvalo, ale nakonec jsem si to začala užívat. Je to krásná role, která má spoustu poloh – zlobu, intrikářství, přetvářku – prostě nádhera.  O čase změn Máte ještě pořád čas udržovat rituál ticha, soustředění, o kterém jste kdysi mluvila v dokumentu Martina Kubaly z roku 2007? Přece jenom se od té doby leccos změnilo.
Tak ten rituál se mi už nedaří dodržet, už je pryč. Je to jinak, čas pro sebe si musím doslova krást. Ale zase je pravda, že jsem se naučila rychleji „přehodit“ a využít sebemenší chvíli, kterou potřebuji na přípravu. Koncentrovat se v okamžiku. Naučila jsem se s časem jinak pracovat. Doma mám dvě děti, musím skloubit vše dohromady. Ten klid před představením musím najít hodně rychle. A Merteuil není Odetta/Odilie, je stavěná pro mě, netočím třicet dva fouettés, nepotřebuji tak velký odpočinek a rekonvalescenci.  Myslíte, že Markýza de Merteuil je vaše poslední role?
Poslední? Nevím, nikdy neříkám ne. Asi před čtyřmi lety, při derniéře Oněgina Johna Cranka jsem vnitřně cítila, že takové představení už nebude. S takovou podobnou rolí jsem se rozloučila. A ona znovu přišla. Počítám s tím, že Merteuil je má poslední role, ale po svých zkušenostech to neuzavírám… Je štěstí, že dnes tanečníci okolo čtyřicítky nemusejí nutně přestat tančit. Jsou tu choreografie, které nejsou svým způsobem tak náročné jako klasické balety. Je tu více uplatnění.
To určitě, záleží na repertoáru divadla, zda vás chce někdo využít. Jak si pro sebe představujete odpočinek?
Můj odpočinek je, že si jdu zacvičit do práce. (smích) Je to asi o jistém adrenalinu…
Spíš o vyplavení endorfinů. Také si odpočinu, když jezdím s klukama na koloběžce, na klouzačce. Ale to má jiný rytmus. Celý život jsem zvyklá jít ráno na trénink. A když to nestihnu, tak se o ten svůj odpočinek vlastně trochu ochudím.  Tělo prostě potřebuje pohyb už jako drogu, to je asi tím. 
Je to tak. Když si zacvičím, cítím se lépe, ale platí to i o aktivitách s dětmi. A nejdůležitější asi je se dobře vyspat.  Jak dlouho si může dovolit zůstat primabalerína na mateřské, aby zůstala ve formě, aby jí konkurence nešlapala na paty?
Když se podívám na tanečnice, co máme v souboru děti, tak jsme doma tak půl roku, pak se zapojujeme. Je pravda, že náš šéf Petr Zuska je velmi vstřícný. Nechci to zlehčovat, ale myslím si, že se to dá zvládnout. Měla jsem zpočátku jedno představení do měsíce a to se udržíte v kondici, i s miminkem to zvládnete. Když jsem si pořídila děti, už jsem tolik nepospíchala zpátky a tolik jsem neřešila, zda někdo zaplní mé místo. Svoji práci miluji, tanec patří ke mně, bez něho bych to nebyla já, je to poslání. Hodnoty se ale posouvají, já jsem byla najednou máma a to bylo pro mě nejdůležitější. 
Co všechno mateřství pro vás změnilo?
Pohled na kariéru, jste matka a pro děti uděláte všechno. Mateřství prožívám silně. Edíkovi je teď pět, Filípkovi šest. Občas se mnou chodí do divadla a vidím pak představení jejich očima, kdy jsou nadšení třeba z Čerta v Louskáčkovi. Když byl Filip malý, svezl se dokonce na sáňkách z představení. Mají takový dětský počítač, říkají mi: my budeme hrát a ty tanči. Pak se ke mně přidají. Přála bych jim, aby si našli práci, která by je bavila a nebyla pro ně otrava, jako pro řadu lidí. Aby dělali něco, co je těší, co jim půjde. Nejhorší je, jak vím z osobní zkušenosti, když je člověk nespokojený sám se sebou. Pak je schopen páchat hodně zla a nepříjemností kolem sebe.  Vraťme se ještě k Petru Zuskovi, o němž jste se zmínila. Co se za jeho působení změnilo?
Přibyl nám sál, tedy dva sály, zlepšilo se zázemí. Změnila se pracovní doba, prodloužila se. Zavedl se statut prvního sólisty, tři premiéry za sezonu a také představení Miniatury – dílna mladých tvůrců z řad tanečníků baletního souboru ND. Co repertoár?
Samozřejmě s každým šéfem se mění, obměňuje. Petr přišel s Johnem Crankem, Williamem Forsythem, Jeromem Robbinsem, Ohadem Naharinem ad., přišly nové styly. Přivedl zahraniční pedagogy a choreografy. Pamatuji si, že si mě tenkrát vybral Mats Ek pro roli Carmen, ale já jsem otěhotněla, a tak jsem ji nedělala. Měla jsem miminko, a tak se mi to vynahradilo jinak. V životě přichází vždy něco dobrého i špatného. A když si někdo stěžuje, říkám si, že může být hůř. Je třeba si projít i tím špatným obdobím – akorát to můžete zlepšit svým přístupem a postojem. S Petrem Zuskou přibyly i další choreografie Jiřího Kyliána. Mně se zdá, že jste ideální typ do jeho baletů. Nepřemýšlela jste někdy o změně angažmá?
Tančit Kyliána je radost, byť je to náročné, ale já osobně se necítím jako kyliánovský typ. Vždycky jsem milovala duety a v tom mě naplňoval John Cranko. Jeho duety mají dialog, podtexty, které vás nesou tam, kam mají. S jeho stylem práce jsem se absolutně slučovala. Měla jsem ze začátku pár nabídek, ale mně se tady dobře tančilo, role přicházely jedna za druhou, pracovala jsem se zajímavými lidmi, jezdila ven. Neměla jsem čas ani důvod odcházet. A když vidím prostor Národního divadla, Státní opery – všichni, kdo sem přijíždí hostovat, jsou z nich nadšeni.  V současnosti má soubor osmdesát tanečníků, jste dnes soubor mezinárodní – jsou v něm Rusové, Italové, Francouzi. Angličtina je asi samozřejmostí. 
Tréninky se vedou v angličtině, ale i v češtině. Ale celý soubor v angličtině komunikuje, dorozumí se. Vaše jméno se objevuje na pozici baletní mistryně, asistentky choreografie. Jaké změny vám to přineslo?
Je to obrovská odpovědnost za představení, za tanečníky. Jsem u zkoušek na vybraná představení, sleduju proces jejich příprav, jsem k ruce choreografovi. Mým úkolem je choreografii znát, doučit případně roli někoho nového. Když už choreograf nezkouší, musím představení připravit sama, jsem za ně zodpovědná. Někdy je to pěkný stres, když balet sleduju z hlediště – tam už nemohu nic udělat, mohu jen pozorovat… Ta práce mě baví, a když se představení povede, moc si to užívám. Jak si vše zapamatujete?
Je výhoda, že teď jsou už videozáznamy. Na každý balet mám i zvláštní desky, protože někdy se stane, že na záznamu není úplně všechno, a pro podstatné věci v nich mám své poznámky. Asistovala jste něčemu, co vám nesedlo?
Vyloženě ne. Šéf vybírá, co nám sedne. Jiná je práce se sólisty, jiná se sborem. Když vezmu teď aktuální Bajadéru, ve které jsem odpovědná za nastudování sborových partů, musím hlídat, aby všichni tančili stejně na hudbu a vše klaplo jako celek. Pro mne jako pro sólistku je ta požadovaná stejnost vlastně paradox, vždy jsem pracovala na nadstavbě, preciznosti jednotlivého výkonu. Ale také jsem zažila sborovou práci ve svých začátcích. Vím, jak je to obtížné – být jako jeden.  Kolik máte zkoušek, když se reprízuje Bajadéra?
Když je těsně po premiéře, tak stačí tři, čtyři zkoušky. Ale když je delší dobu pauza, tak se vše musí dát znovu dohromady. Například teď bude potřeba čtrnáct dní včetně jevištní zkoušky. Druhé jednání je zvlášť náročné. O divadle, rolích a životě Někdy mám pocit, že když jdu s odstupem na reprízu nějakého baletu, tak místo, aby zrál, spíše upadá. Čím to je?
Před premiérou je ideální období. Věnujete se dlouhodobě jedné věci. Když se vracíte k představení po delší době, může se stát, že detaily a propracovanost nejsou tak přesné. Není už tolik času při běžném provozu a koncentrace tanečníků pouze na jednu věc. Ideální je, když nedojde k pauze a titul se po premiéře pravidelně hraje. To by se ale představení musela hrát v blocích, ale to není naše starost. Navíc v divadle pracujete s tanečníky, kteří přicházejí z různých škol. Sledujete rozdíl v uchopení pohybu, stylu?
Určitě. Nejenže mají různý styl, ale třeba kluci-cizinci neumějí vůbec partneřinu. To je docela zásadní problém jako v Scholzově 7. symfonii (poslední část nového triptychu Ballettissimo, pozn. aut.). Když mluvíme o Bajadéře a vezmu jenom port de bras, kdy předpokládám znalost základních pravidel pro vedení pohybu z centra těla, procítěnou práci zad atd., zjišťuji, že už nejsou samozřejmostí. Tak si uvědomuji, jak je ruská škola dobrá, jak jsou strašně důležité základy. Proto je podstatný klasický trénink, abyste ovládali své tělo. V divadle jsou také moderní tréninky, vede je Honza Kodet – jsou dobrovolné. Postřehla jsem, že ten tanečník, který není využíván pro současný repertoár a na tyto tréninky nechodí, se mu stále více vzdaluje.  Kolik tanečníků přišlo na konkurz do Národního divadla?
To si přesně nepamatuji, pozvali jsme okolo dvě stě zájemců, přihlášených bylo mnohem víc. Byli na něm velmi šikovní tanečníci z celého světa, ale nepřišli žádní čeští kluci. Potěšilo mě, že prošly dvě Češky.  Co rozhoduje o přijetí? Kromě toho, že máte dobrou techniku jak v klasickém, tak moderním tanci…
V první řadě musí tanečník nějak vypadat, mít dispozice, koordinaci, důležité je, jak je flexibilní a jak rychle chytá – v divadelním provozu je to o připravenosti a pohotovosti. Můžete vypadat úžasně, ale když nejste pohotoví, tak je to k ničemu. To je moje zkušenost.  Když se podívám na jména prvních sólistů ND, končí pomalu jedna generace, všichni se pohybují více či méně kolem čtyřicítky. Máte nějaké nové adepty?
Jistě jsou. Přála bych si, aby prorazili, co nejdřív. Je třeba je postupně vychovat – byli tady někteří, co získali pozici, ale nezvládli to, nebo odešli. Byla bych ráda, aby český divák mohl fandit českému tanečníkovi. Ale je tu i konkurence z venku, tak si může český divák oblíbit cizince, proč ne. Když tu bude tančit, vydrží tu. Teď se hodně často mění angažmá, je to takový trend, ale každé divadlo by mělo mít svou stálou hvězdu. Když pak máte fanoušky, kteří si vaší práce váží, je to krásné… Stále ještě dostávám kytky, dopisy, tak to je skvělá zpětná vazba.   To vám asi dává i energii, vaše práce je prchavá, odtančíte představení, odcházíte s určitým pocitem naplnění, cosi proběhne. Kde hledáte jistotu, podporu?
Jistotu nemáte nikdy, nikdo. Podporu musím hledat sama v sobě. A mám děti a přátele. Jak jednou řekla Daria (Daria Klimentová, pozn. aut.): „Svoje dítě bych nikdy neopustila, ale chlapa jo.“ Zdálo se mi to tvrdé, ale dnes vím, že je to pravda. Může vás ještě něco na jevišti zaskočit?
Vždycky něco. Co to bylo naposled?
Zrovna ve Valmontovi Saša Katsapov ležel jakožto zastřelený a točna se s ním neotočila, a jen tak nemohl vstát a odejít. Tak se musela opona zavřít. Vzpomínám taky, když tu hostoval Filip Barankiewicz, jak mi v závěrečném, nejtěžším pas de deux ve Zkrocení zlé ženy nešel sundat obrovský čepec, pod kterým byl příčesek. A tak Filip čekal, stál naproti mně a dvě kolegyně se mi snažily ten čepec sundat. Mluvili jsme s Filipem jenom očima – to byl dialog, na který nezapomenu. Když se zadařilo, první půlku duetu jsme pak museli udělat jednou tak rychle, jinak bychom nestíhali hudbu. Filip Barankiewicz by měl nastoupit za dva roky na post šéfa baletu. Tuší se, co se bude dít nového?
Určitě předkládal svou představu, ale k nám se nic nedostalo. Všichni jsou zvědaví, nikdo neví, co a jak bude. Ale jak znám Filipa, je velice inteligentní, a předpokládám, že bude ke všemu taky tak přistupovat. Pokračujete v projektech s Janem Kunovským, pro kterého jste byla hlavní inspirací? Dělala jste i choreografii. 
Času je míň. Ale Honza se zase inspiroval mojí rolí – tentokrát Markýzou de Merteuil, měl už výstavy svých nových obrazů, chystáme nějaký projekt. Tématem je manipulace, která se promítá do našeho života. Nadčasové téma. Myslíte, že se pustíte do jiných choreografií?
Nevidím v sobě výrazný talent, jako má Jiří Kylián. Baví mě jako baletního mistra sledovat, jak se tanečník vyvíjí, hledat, jak mu mohu pomoci. Stačí někdy jen lehce naťuknout… V sále můžete stokrát něco říct, stejně je důležité, aby dotyčný zůstal na jevišti sám sebou. Někdy vidíte pokrok a někdo na scéně vypadá najednou o dvě stě procent líp. Je to nepojmenovatelné.  Ale s přibývající zkušenostmi zase paradoxně ubývají fyzické síly, přichází větší únava.
Proto je tanec právě kombinací mládí, síly. Pro mě byl důležitý pedagog, partner a titul – na dobré práci můžete vyrůst. Ve své kariéře jste měla štěstí. Tančila jste Odettu/Odilii, což je vysněná role mnohých tanečnic…
Nikdy jsem si nemyslela, že bych toho mohla dosáhnout, a tak jsme si přála tančit princezny, ale později se mi to vyplnilo. Také mě nenapadlo, že mě bude bavit hrát. Miluji práci na roli, ale i celý proces s tělem. To bylo asi pro mě vysvobozující, když se kolem vás dějí intriky, funguje nespravedlnost. Vždy zvítězilo, že dělám, co mě baví. Balet není o tom, že do cíle doběhnete jako první… Když se vrátím k roli Odetty/Odilie – je vrcholem tanečního umění. Když jsem tančila Labutí jezero, tak to byla taková očista. Šla jsem se prostě vyčistit – duševně i fyzicky. I vaše Taťána je pro mě nezapomenutelná, nejlepší, jakou jsem viděla. Na vašich rolích je vidět silný prožitek, soustředění, perfekcionismus. Promítá se i do soukromí?
Mám ráda svobodu, ale v profesi jsem puntičkář. Já bych si to neužila, kdybych neodvedla dobrou práci, pro mě je důležitá důkladná příprava. Je pravda, že když jsem tuhle dělala koláč a dávala na něj meruňky, jahůdky, tak jsem se neudržela a naskládala je tak, aby to vypadalo hezky, bez chybičky… Když ještě připomenu dokument Martina Kubaly, v závěru říkáte: …teď jsem šťastná. Platí to stále? 
Tak teď si myslím, že úplně šťastná nejsem. (smích) Asi se dost věcí změnilo. Dokument končí vaší svatbou, pak přišly děti a ta nesnesitelná lehkost bytí už prostě skončí…
Mně se teď těžko odpovídá… Mám dvě krásné děti, to je štěstí. Ale prošla jsem si hodně těžkým obdobím. Trable se nevyhýbají nikomu, ani primabalerínám… Na jevišti odkrýváte své nitro. Jak o sebe pečujete? 
Pak se zase pouzavřete, a když se představení povede, tak je fajn si ještě o něm s někým popovídat, prodloužit si ten pocit. Snažím si udržet v sobě co nejdéle ty hezké momenty, které mě potkaly.  A na co se těšíte?
Že pojedu s klukama na výlet. S nimi házím všechno za hlavu…  Tereza Podařilová, první sólistka baletu Národního divadla Praha Narodila se v Praze. Vystudovala pražskou Taneční konzervatoř (1982–1990) a hned poté nastoupila angažmá do baletu Národního divadla, kde byla v roce 1992 jmenována sólistkou a v roce 2003 první sólistkou. Od roku 2013 zde působí též jako baletní mistryně. Již letmé nahlédnutí do jejího repertoáru dává tušit, že se pohybuje se stejnou jistotou a technickou bravurou v klasických titulech i v moderním repertoáru. Divákům se představila v hlavních rolích v těchto baletech: Sylvie, Don Quijote, Spící krasavice, Dáma s kaméliemi, Coppélie, Čajkovskij, Labutí jezero, Louskáček, Romeo a Julie, Giselle, Raymonda, Popelka, Korzár, Zkrocení zlé ženy, Oněgin ad. Z moderního repertoáru tančí sólové role v choreografiích J. Kyliána Sinfonietta, Návrat do neznámé země, Stamping Ground, Petite Mort, P. Zusky Ways 03, Mezi horami, Ibbur aneb Pražské mystérium, Requiem a BREL – VYSOCKIJ – KRYL / Sólo pro tři, N. Duata Jardí Tancat, A. Aileyho River, I. Galiliho Through Nana’s Eyes a také v choreografiích G. Balanchina Who cares?, Divertimento a Čajkovskij, Pas de deux, J. Robbinse Fance Free, L. Vaculíka Malý pan Fridemann / Psycho, Čajkovskij, Isadora Duncan – příběh slavné tanečnice, Někdo to rád…, Lucrezia Borgia. Tereza Podařilová získala v roce 1990 první cenu v celostátní baletní soutěži v Praze. Za rok 1993 obdržela cenu Philip Morris Ballet Flower Award, která je u nás udělována nejlepšímu baletnímu umělci v oboru klasického tance. Od roku 1999 do roku 2003 pravidelně získává Cenu nejoblíbenější tanečnice. Je držitelkou ceny Pushkin Legacy Award za roli Taťány v baletu Oněgin (2000), čestné plakety Národního divadla a ceny Komerční banky „Kobanadi“ za rok 2006. Jako první tanečnice v historii udílení Cen Thálie je držitelkou těchto tří prestižních ocenění, a to za úlohu Carmen ve stejnojmenném baletu (1997), Kateřiny v baletu Zkrocení zlé ženy (2003) a za Taťánu v slavném Crankově baletu Oněgin (2006). V roce 2014 nastudovala hlavní roli Markýzy de Merteuil ve Vaculíkově baletu Valmont, za kterou je nominována na Cenu Thálie a získala Výroční cenu portálu Opera Plus. (Zdroj: ND Praha)

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: