S tvůrci nové premiéry Pražského komorního baletu

S tvůrci nové premiéry Pražského komorního baletu

S tvůrci nové premiéry Pražského komorního baletu

Pražský komorní balet uvede 16. dubna druhou premiéru této sezony: choreografii BEAT z dílny dua Ivgi & Greben. Uri Ivgi a Johan Greben nejsou pražskému publiku neznámí – před šesti lety spolupracovali s baletním souborem Národního divadla a nyní se vrátili, aby vytvořili komornější kompozici pro menší, ale progresivní Pražský komorní balet. Setkali jsme se v době, kdy byla práce na premiéře asi v polovině. Oba choreografové strávili v Praze několik týdnů a jsou připraveni dílo dokončit. Další důležitý spolupracovník, hudebník a skladatel Tom Parkinson, se k nim připojil několik dní předtím, takže byla možnost popovídat si o premiéře s téměř kompletním tvůrčím týmem.

Můžete na úvod říct něco bližšího o tématu inscenace BEAT a o zdrojích inspirace pro ni?
U. I.:
Základní inspirací je, jak žijí lidé v dnešním hektickém světě, jak hledají své kořeny, jak jim schází pocit, že patří k nějaké skupině. Hlavním tématem je pak fenomén rituálu – účast na rituálu je právě způsob, kterým se pokoušíme hledat své kořeny. Snažíme se najít skupinu lidí, která nás spojí s něčím, co je nám všem společné, s níž můžeme věci sdílet, kde můžeme prožít rituál vedoucí až k extázi. Žijeme obklopeni technologiemi a tyto základní věci nám chybí.
J. G.: Nevyprávíme příběh, ale sdělujeme emoce a myšlenky. Hráli jsme si s tématy, jako jsou obřady, sdružování ve skupině, narození, růst, sdílení energie, sdílení věcí, které nás spojují s ostatními. Přemýšlíme o energii, o tom, jak ji lidé sdílejí, jak ji oslavují. Je to trochu kontrast k dnešnímu světu. Lidé se mohou spojit velice jednoduše díky novým médiím, ale chybí jim osobní komunikace, obyčejný lidský kontakt.

Berete inspiraci z nějakých konkrétních existujících rituálů?
U. I.:
Jak víte, pocházím původně z Izraele, což je velmi náboženská země, kde jsou rituály součástí života. Ale určité rituály se objevují všude po celém světě – ať už jsou náboženské, nebo jsou to činnosti, které se dělají pravidelně. Myslím, že každý z nás v sobě má něco duchovního a že také máme potřebu dělat věci pravidelně. I ranní baletní trénink se stává rituálem, stejně jako jóga nebo meditace. I to, že obědváte v určitou danou dobu nebo si dáváte pravidelně kafe, je svým způsobem rituál.
V choreografii je aspekt rituálu přítomen v použití určitých pohybů a v kvalitě pohybu jako takového: například tanec v kruhu okamžitě evokuje rituálnost. A náš tanec je velmi zemitý, spojený s podlahou, doslova se snažíme najít kořeny ve spojení se zemí.

Jak nakládáte s prostorem jeviště Nové scény Národního divadla? Byli jste tam, zkoušeli jste už na jevišti?
J. G.:
Divadlo bývá zpravidla větší než prostor, ve kterém se zkouší. My už ty rozdíly známe a myslíme na to dopředu. Na Nové scéně jsme viděli několik představení, takže známe její prostor, ale ještě jsme tam nezkoušeli. O víkendu jsme zkoušeli ve Studiu Alta. Na zkoušky v divadle nebudeme mít moc času, ale máme dostatek informací, abychom se na to připravili. Nová scéna má příjemnou atmosféru, je to skvělý prostor pro současný tanec. Je výborné mít tak veliký prostor, aby přitom publikum mohlo stále zůstat v kontaktu s tanečníky. Ale záleží na tom, jak prostor využijete.
U. I.: Nemáme kulisy, jen světla, která určují prostor, v němž můžeme udržet energii tance.

Využíváte také hlasy tanečníků, zvuky?
U. I.:
Pracujeme s textem a rytmem. Nejde vlastně o píseň, mohli bychom to popsat jako „skupinový monolog“. Ne skutečný text, jde spíš o jednotlivá slova, velmi jednoduchá, a věty, které souvisejí s tématem, opakující se slova. Myslím, že rozumět jejich smyslu bude každý. Doufáme, že publikum si na základě slov vytvoří vlastní asociace. Nehrajeme si s významy slov, zacházíme s nimi spíš jako s objekty. „Rádi dáváme tanečníkům svobodu, užíváme jejich osobnosti.“

Můžete na příkladu této premiéry trochu popsat tvůrčí proces, kterým procházíte?
J. G.:
Měli jsme konkrétní představy ohledně pojmů jako kmen, obřad, narození, rituál. Pak jsme přišli do studia s partou tanečníků, hledali pohybový materiál, někdy se úplně ztratili, ale nakonec se představení začalo rýsovat. Z toho kusu se vlastně vyklubalo něco, co jsme původně úplně nezamýšleli. Brali jsme si inspiraci z myšlenek, náhlých impulzů, z tanečníků, jejich improvizace, z prostor tanečního studia… Choreografie vznikla z tohoto procesu.
A také se do toho teď zapojil Tom, náš skladatel. Normálně jsme tvůrci dva, ale třeba dneska jsme byli po celý den tři.
T. P.: Vždycky o novém díle hodně mluvíme na začátku, a když se bavíme o různých nápadech, začnou se mi v hlavě rodit zvuky a já jdu skládat. Často pak přijdu s hudbou, která se těm dvěma ze začátku moc nelíbí, ale pomalu se dostaneme k tomu, jakým směrem se budou choreografie i hudba ubírat. Snažíme se každý kus zachytit společně.
U. I.: Během tvorby posíláme Tomovi materiál, který vytvoříme ve studiu, takže vidí, jak se kus vyvíjí. A hudba se rozvíjí také. Pak přijde do studia, poslechneme si hudbu na živo a zase všichni uděláme spoustu změn. On je také hodně rozdílný pocit dívat se na video a vidět tanečníky na živo.

Jak se vám pracuje s našimi tanečníky? Myslíte, že jsou kreativní, zapojují se do tvůrčího procesu?
J. G.:
Ano, to je pro nás velmi důležité. Náš dojem je, že se zapojují hodně, dokážou improvizovat s existujícím materiálem a vytvořit něco nového, s čím my jako choreografové můžeme zase pracovat. Inspirují nás, mluvíme s nimi o energii, o vlastnostech pohybu.
U. I.: Vytvářet dílo je proces a vždycky nějakou chvíli trvá, než si na nás tanečníci zvyknou a my na ně. Není to tak, že bychom jen přišli, ukázali jim hotovou choreografii a řekli: Bude to tak – a hotovo.“ Ne, my máme nějaké představy a pracujeme s nimi, ale kdyby do toho tanečníci nedali duši, nevzniklo by to, co chceme.

Vybrali jste si tanečníky pro tento kus sami?
J. G.:
No, ten soubor je sám o sobě docela malý, dělali jsme tedy konkurz a pár tanečníků z něj pro projekt vybrali. Teď pracujeme s šesti tanečníky. Máme dva, s nimiž jsme pracovali už v Národním divadle, a dva, kteří se účastnili našeho workshopu, takže s těmi se známe. Ale stejně nám nějaký čas trvalo, než jsme přišli na to, jak na tomhle kusu spolupracovat.

Pracujete spíš s malými, nebo velkými soubory? Jaký je v tom pro vás rozdíl?
J. G.:
Obvykle pracujeme s menšími soubory. Rádi pracujeme s takovým množstvím tanečníků, abychom byli stále schopni být s nimi v kontaktu. Někdy pracujeme s většími soubory, ale to si stejně tanečníky vybíráme. Myslím, že když jsme spolupracovali s Národním divadlem, tak jsme měli tanečníků nejvíc. Pro nás je hodně důležité pracovat s lidmi intenzivně, aby se také zapojili do tvorby. Osobně si například nedokážu představit, že bych tak intenzivně pracoval šest týdnů s pětadvaceti jedinci… Ale s šesti tanečníky je to víc bezprostřední, je také lepší pro ně, že kolem sebe nemají dvacet třicet kolegů, lépe tak cítí prostor. I když tanečníci nepracují právě individuálně, stále to jsou individuality.
U. I.: Rádi dáváme tanečníkům svobodu, využíváme jejich osobnosti. Myslím, že toto jsme dělali, i když jsme v Národním divadle pracovali s šestnácti lidmi. Skutečně jste mohli vidět osobnost každého z nich – a to je pro nás nezbytné. Je to součást naší práce, ukazovat osobnost tanečníků, nejen choreografickou kompozici a tvar pohybu.

Co si myslíte o využívání nových technologií v současném tanci?
J. G.:
My technologie nepoužíváme, příliš se o takové věci nezajímáme. Naše práce je velmi fyzická a chceme vidět, co můžeme dělat s živým tělem.
U. I.: Souvisí to s tím, co jsme říkali o osobnostech. Choreografové používají nové technologie, videoprojekce a tak, ale někdy skrz ně už nevidíte tanečníky. Je těžké se rozhodnout, na co se soustředit, jestli na film, nebo na tanečníka…
J. G.: Vždycky musíte mít hodně dobrý důvod pro použití technologií. Musíte si být jistí, proč je chcete použít, co v tom kuse podpoří. Nemůže to být jenom doplněk.

Už léta tvoříte projekty společně… Děláte ještě někdy něco jeden bez druhého?
J. G.:
V minulosti jsme každý dělali zvlášť, ale od chvíle, kdy jsme začali pracovat společně, děláme všechny projekty ve dvou.
U. I.: Ano, ale další lidé jsou samozřejmě také důležití, pracujeme s Tomem jako hudebníkem nebo s light designérem, každý v týmu je nějakým způsobem zapojen do tvůrčí práce.

Kdo z vás je víc v roli choreografa a kdo režiséra? Mění se to?
J. G.:
Každý je oběma současně.
T. P.: V zásadě vždycky pracují ještě s někým dalším a oni dva svoje role střídají z minuty na minutu. Já někdy ani nechápu, jak to vůbec funguje. :-) Chci říct, že i když mají rozdílné názory, vždycky se jim povede najít společnou řeč – a to je úžasné. Já to tak nikdy nezažil. Stejně je to ale neobvyklé pracovat v takovém svazku, ne?
J. G.: No, pro nás je to velmi obvyklé. :-)
T. P.: Jasně, já jsem také zvyklý spolupracovat, ale v dost jiných situacích a dost jiných rolích.
U. I.: Předtím jsme pracovali individuálně a nějaký čas trvalo, než jsme našli společnou řeč, než jsme přišli na to, jak pracovat společně. Je to skoro jako vztah, jako když se snažíte přijít na to, jak žít se svým partnerem.

„Spolupráce jako partnerství je věc, která k svému vzniku potřebuje hodně dlouhý čas.“

Čím je tedy práce v tandemu tak zvláštní?
U. I.:
Když pracujeme spolu, jsme hodně silní, věříme jeden druhému, i když se na něčem neshodneme. Nějak jsme si vzájemnou důvěru vybudovali. Vždycky, když začnete tvořit novou věc, jste zranitelní, nevíte, co se bude dít, i při všech zkušenostech, které už máte. My většinou jdeme do studia tak dva tři týdny předtím, než začneme pracovat s tanečníky, jen proto, abychom hledali nápady, vzájemně se inspirovali, našli se, navzájem si porozuměli. Pak přichází na řadu hudba.
T. P.: To, jak jsme poslední dny pracovali, bylo úžasné. V minulosti jsme už spolu dělali na několika projektech, ale vím, že by to dřív tak dobře nemohlo fungovat. Je to v tom, že se časem lépe a lépe poznáváte. Teď můžeme pracovat ve studiu bezstarostně a pohodlně, můžeme tanečníkům říkat svoje nápady, aniž bychom přemýšleli o tom, co tomu řekne ten druhý, úplně svobodně. Taková spolupráce jako partnerství je věc, která ke svému vzniku potřebuje hodně dlouhý čas. Myslím, že to, co děláme, je hodně zvláštní, vzniklo to naší spoluprací na několika projektech, tím časem, který jsme spolu strávili. Nedokážu si představit, že bych tak pracoval s někým jiným, a myslím, že by ani nebylo dobré to zkoušet.

Takže vyjádřeno jedním slovem, v čem je to kouzlo spolupráce jako partnerství?
U. I.:
Čas a důvěra. Důvěra je, myslím, to pravé slovo.
J. G.: A porozumění; chvíle, kdy nemusíte vysvětlovat všechno od A do Z, protože víte, že si vzájemně rozumíte.
U. I.: Tentokrát jsme tři, někdy jsme čtyři, protože máme light designéra, který se také zapojuje do procesu. Ale ten vždycky přijde trochu později. Někdy také máme v tvůrčím procesu kostýmního výtvarníka.

Jak dlouho spolupracujete vy tři?
T. P.:
Poprvé to bylo, myslím, v roce 2001. Pak jsme měli přestávky, kdy jsem se já snažil prorazit v pop-music. A potom jsme začali znovu v roce 2011. Udělali jsme spolu pět věcí, ale jsou to vždycky oni dva, kdo jsou hlavní tvůrci. Oni přicházejí s nápady, oni jsou autory konceptu představení. Ale bavíme se o tom všichni, máme různé role. Byly to krásné tři roky.
J. G.: Vím, že kdybych pracoval s jiným hudebníkem, musel bych pracovat víc, vysvětlit mu všechno od úplného začátku a zabralo by to víc času. Vím, že Tom teď už vidí a ví, co má dělat, a já mu to nemusím říkat. Nebo mu jen ukážu základ, ale ta důvěra, kterou mezi sebou máme, to hodně zjednodušuje.

Takže vy dva už opravdu vůbec neuvažujete o tom, udělat si nějaký vlastní projekt, každý sám za sebe?
U. I.:
Ne, fakt ne. I když třeba někdy nesouhlasím s Johanovými opravami a připomínkami, stejně bych nechtěl dělat choreografii bez něj. Jsme jako dva póly magnetu, pracujeme v takové rovnováze.
J. G.: Prostě jsme se v jednu chvíli rozhodli začít pracovat společně a investovali jsme do toho hodně. Vzájemně se doplňujeme. Ale stále je tu samozřejmě místo pro individuální vyjádření. Neděláme každý pohyb spolu. Je tu místo pro individuální snahu, pro moje pocity, moje nápady, ale na konci se to všechno spojí dohromady.
U. I.: Spolupracovat s dalšími lidmi, sdílet s nimi nápady, je privilegium. Nemáte na sobě plnou odpovědnost a také je velmi příjemné sdílet nápady s ostatními a oplátkou za ně dostat spoustu jiných. To je možná zásadní: my nepracujeme kvůli egu. Naše ego není to, co nás přivádí k tvorbě, tvorba samotná je to nejdůležitější.

Ivgi & Greben
Choreografické duo Ivgi & Greben se sešlo v roce 2003 nad novou verzí baletu Carmen na pozvání maďarského souboru Szeged Contemporary Ballet. Carmen byla přijata s obrovským úspěchem na několika mezinárodních festivalech. Ivgi & Greben od roku 2003 vytvořili choreografie pro Ballet am Rhein (Německo), Dansgroep Amsterdam, Introdans a Scapino Ballet (Nizozemsko), It dansa (Španělsko), Korea National Contemporary Dance Company (Korea), Modern Dance Turkey (Turecko), Národní divadlo v Praze, Provincial Dances Theatre (Rusko), Scottish Dance Theatre (Velká Británie), Skânes Dansteater and Norrdans (Švédsko) a Tanzkompanie Theater St. Gallen (Švýcarsko).
Ivgi & Greben získali cenu The Golden Mask Award 2011, která je vyhlašována v Moskvě, v kategorii Best Choreographer-Ballet/Contemporary Dance. Tuto významnou divadelní cenu obdrželi za titul This is not a love song, který připravili pro soubor v ruském Jekatěrinburgu.
V roce 2013 vytvořili nová díla znovu pro tento soubor a pro Phoenix Dance Theatre ve Velké Británii. Foto: ART DOT Studio

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: