SKUTR: „Schiele je plný tajemství.“

SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský). Foto: Pavel Hejný

Autor Marie Niček

V čem je práce pro otáčivé hlediště specifická?

Martin Kukučka: Ve všem (směje se). Úplně jinak funguje čas. Trvá, než se performer přesune z místa na místo, a tu dobu musíte vyplnit. Musíte přemýšlet v jiných parametrech. Kromě toho, že je to open air v krásném prostředí barokní zahrady, velkou výhodou je hloubka prostoru. Žádné jiné divadlo nenabídne, aby byli tanečníci přímo u diváka, zároveň ale i desítky metrů daleko. Zahrada vytváří svou vlastní scénografii.  

Lukáš Trpišovský: Komunikujeme s otevřeným přírodním prostředím. Pro klasický balet by to byla nevýhoda. Když padne rosa, klouže to, nedá se postavit na špičky. Moderní tanec se ale s přírodou hezky doplňuje. Honzově (choreograf inscenace Jan Kodet, pozn. red.) práci s pohybem tyto podmínky svědčí. Záměrně narušuje balanc a tanečníci se na trávě vychýlí z osy přirozeně.

Je tvorba takového představení náročnější?

MK: Ke každému prostoru musíte přistupovat jako k živému organismu a přijmout výzvy, které nabízí. Nedá se říct, že by to bylo těžší. S každým projektem znovu začínáme. Jde o stejný proces hledání, bolesti i krásy. Náročnější je to ale pro tanečníky, musejí být opatrnější a dávat větší pozor, aby si neublížili.

Jak byste popsali genius loci místa?

LT: Proměňuje se podle toho, v jakou denní dobu se v zahradě objevíte. Přes den je plná vjemů. Když jsme zkoušeli, performeři soupeřili o pozornost s ptáky, listy třepotajícími se ve větru… Večer nastane komornější, magičtější atmosféra.

MK: Prostor je specifický tím, že se v něm prolínají různé časové roviny. Český Krumlov je město nasáklé historií a v zahradě cítíte bohatství a vzkvétání období baroka. Na druhou stranu je v ní ale brutalistní socialistická točna. Pak tam máte prapůvodní přírodu. A to vše se setkává v dnešní době. Na jednom místě jsou patrné odkazy času, které umění dokáže reflektovat.

S Janem Kodetem spolupracujete opakovaně. Co vás na jeho přístupu k divadlu baví?

MK: My spolu v první řadě rádi jíme (směje se). Rádi se spolu setkáváme a v umění je setkání nejdůležitější. Umělecký produkt je až druhořadý. Bez setkání by nevznikl. Divadlo není o jednom člověku, ale o týmu lidí, a každý přinese něco svého. Práce s Honzou je pro nás velmi inspirativní. Každý máme svůj prostor, nelezeme si do zelí. Baví nás jeho pohybový slovník a také způsob vyprávění. Moderní tanec pracuje hodně s abstrakcí. Honza je ale velký vypravěč a ve svých dílech vždycky vypráví nějaký příběh, což je nám z činohry blízké.

LT: I když spolu spolupracujeme už léta, každý projekt je jiný. Je v jiném prostředí, má jiné téma. Děláme velké baletní tituly i abstraktnější věci. Vždycky je to ale dobrodružství.

Jak se osobnost Egona Schieleho vyjádří pohybem?

LT: Společně jsme se scházeli a bavili o tom, co každého z nás inspiruje. Schieleho život, překračování společenských hranic, výraz v jeho výtvarném díle… Z rozmluv jsme sbírali témata a rozvíjeli je pak dál.

MK: Nehrajeme jeho životopis, neilustrujeme konkrétní dílo, ale vybrali jsme fragmenty z celého jeho života. Psal například krásné dopisy, tak jeden citujeme. Silně vnímal přírodu, jeho postavy v sobě mají dynamiku, nikdy nejsou v klidu. Schiele hodně vycházel z pohybu. Zachycoval postavy v pozicích, ve kterých nemohly dlouho vydržet. Dominantním prvkem je také oko a nepřehlédnutelné ruce. Ruce dávají jeho obrazům život, bez nich by byly mrtvé. To byla pro Honzu velká výzva. Má rád v tanci prsty u sebe, zatímco u Schieleho jsou, jak Honza říkal, jako brokolice (směje se). V Schieleho době se také objevil rentgen a on byl anatomií, i odrazem sama sebe, neskutečně fascinovaný. Zkoumal se, stylizoval, maloval a fotil se. Proto se představení jmenuje Egon Schiele – Autoportrét. V jeho díle je naprosto zásadní linka. Nikdy není lineární, vždycky jde klikatě. Jako jeho život. Pobýval v Českém Krumlově, nebyl ale schopný zůstat na jednom místě a pořád utíkal.

Jaký máte k Schielemu vztah?

LT: Schiele má pro mě jakési tajemství. Stal se ikonou doby a my jsme se snažili objevit a pojmenovat, proč nás tak fascinuje. Překračoval hranice – společenské, mezi civilizací a přírodou, životem a smrtí, mezi sebou a svým odrazem v zrcadle, fascinoval ho rentgen a zkoumal člověka skrz naskrz. Jeho obrazy jsou konkrétní, mají v sobě ale tajemství něčeho, co nás přesahuje. Jsou o člověku a jeho existenci ve vesmíru. Nemůžeme to pojmout rozumem, a i když jsme Schielemu věnovali celé představení, mystérium kolem něho se neztratilo.

Jak myslíte, že by Schiele tančil?

MK: Tanec často stojí na kráse, jednotě a souměrnosti. To by Schieleho nebavilo. Jeho postavy mají vždycky nějaký defekt, on ho ale naopak podtrhl a považoval za přednost. Nesouměrnost pro nás proto hrála velkou roli. Pracovali jsme s ní skrz kostýmy a rekvizity. V souboru také účinkuje Zdeněk Mládek, který nad ostatními tanečníky vyčnívá svou výškou, a to jsme také zakomponovali.

LT: Zajímalo by mě, jaké by si Schiele vybral účinkující. Jeho postavy mají vždycky nestandardní proporce. Dominují ruce a prsty, které bývají delší než normálně. Třeba by hledal atypické tanečníky. Nebo by mě zajímalo, jak by pracoval s nahotou. Jeho přístup k tělu a erotice byl v jeho době převratný. Odevšud utíkal mimo jiné proto, že svou tvorbou vyvolal skandál. Jeho cílem ale nebylo šokovat. Fascinovala ho anatomie a svaly vzrušeného těla vypadají jinak. V jeho díle se odráží konečnost člověka, a když se díváte na postavu na jeho obraze, říkáte si: „Je ten člověk vzrušený, nebo je v posledním momentu života?“

Jak jste pracovali s erotikou, která je u Schieleho výrazná?

MK: Představení má erotický náboj, ale nejde o dominantní prvek. Přímou nahotu tam nenajdete. Provokovala kdysi, dnes ale musí mít na jevišti určitý význam. U Schieleho funguje v detailu, v kresbě nahého svalu. Toho efektu se ale ve velkém prostoru, a navíc v zahradě, nedá dosáhnout.

LT: Divák si v představení najde téma na základě vlastních zkušeností. Pro mě je o plynutí času a nemožnosti ho zastavit. Ať chceme, nebo ne, plyne dál. To je pro mě mnohem dramatičtější prvek než erotika.

Ráda bych se ještě zeptala na váš první rok v Národním divadle. Cítíte v tak velké instituci svobodu realizovat své vize?

MK: Tvůrčí svobodu ano. Jsme omezeni finančním limitem, ale jakým způsobem se do něj vejdeme, jestli půjdeme více do textu, pohybu nebo projekce, je na nás. To všechno je divadlo. Před lety, když jsme začínali, byly žánry rozdělené, nemísily se. Dneska už je přirozené je prolínat a jsem rád, že se to stalo normou. Publikum Národního divadla je široké, a proto se snažíme o co největší různorodost. Letos měly premiéru Bakchantky, které jsou experimentálnější, a krátce po nich Naši furianti, kteří vychází z klasické představy o divadle. Nemáme jednu konkrétní vizi. Chceme divákům nabídnout repertoár, aby si z něho každý mohl vybrat něco, co k němu bude promlouvat.

LT: Největší omezení jsem pocítil v časovém plánování. Musíme myslet hodně dopředu a vybírat témata, která budou za nějakou dobu stále aktuální. Je to jako snažit se trefit do cíle, který stojí hodně daleko. Vystřelíte a můžete jen doufat, že se trefíte.

Dá se v Národním divadle i provokovat?

MK: Ano, i Národní divadlo dokáže diváky popíchnout. Pro nás to znamená hledání, co je to popíchnutí. Ptáme se, čím vším by divadlo mělo být. Hledáme, co dělá divadlo živé a promlouvá k divákovi natolik, aby ho přimělo reagovat a klást si otázky. Už to ale není o žánrech nebo o tom, že diváci uvidí něco nového. Na jevišti jsme už viděli všechno. Forma musí být propojená s obsahem, aby dokázala něco vyvolat.

Jste velmi zaneprázdnění uměleckým vedením divadla. Co ale vaše vlastní tvorba? V prosinci uvedete nové zpracování Hamleta…

MK: Baví nás tituly, se kterými musíme něco udělat. Hamletů už bylo tisíc. Jediná možnost je převyprávět něco, co už všichni známe, nebo objevit, proč s námi téma pořád žije a rezonuje. Hamlet na nás zavolal. Nevíme proč, ale chceme se s ním setkat a zjistit to. „Zemřít, spát – spát, možná snít – a právě v tom je zrada.“ Co za tím je? Co to v nás vyvolává? Hledáme obsah, nesnažíme se ho jen naplňovat. Je to jako výzkum. Na začátku máte tezi a výzkumem dojdete k nějakému výsledku.

LT: Mám seznam děl, která se podle mě nedají na divadle realizovat. Jsem racionální člověk a provokuje mě, když je hra neuchopitelná, pořád mi uniká. Dělali jsme Pěnu dní, Mistra a Markétku a teď Hamleta… Jaké je jeho poselství? Shakespeare přetvořil původní mýtus a rozostřil jednoznačný smysl. Divadlo vychází z konkrétní situace, konkrétních lidí a vztahů. Hamlet se ale vzpírá jasnému pojmenování. O každé postavě z Hamleta by se dala napsat samostatná hra. Nedá se říct, jestli stojí na správné, nebo špatné straně. Také mě fascinuje, že Shakespeare je zrcadlem doby. V Hamletovi je scéna, kdy vojsko táhne z Dánska do Polska. Nedaří se udržet stát pohromadě. Tuto pasáž režiséři většinou vynechávají a před pár lety bych ji dal taky pryč. V dnešním kontextu války na Ukrajině je to ale velké téma. Hamlet začíná otázkou „Kdo tam?“ a končí tisíci dalších otázek. Odpovědi ale nečekejte. Všichni si je musíme najít sami.

SKUTR
Režisérské duo, které tvoří Martin Kukučka (1979) a Lukáš Trpišovský (1979). Spolupracují již od svých studií na pražské DAMU. Jejich první tvůrčí počiny vznikly v rámci projektu Archa.lab Divadla Archa. Jejich repertoár se vyznačuje širokou škálou žánrů, od činohry, opery po balet a nový cirkus. Věnují se adaptacím a autorské tvorbě pro různé instituce, od velkých scén po komorní divadla, tvoří i v zahraničí. Od roku 2017 byli součástí uměleckého vedení pražského Divadla v Dlouhé a loni se stali uměleckými řediteli Činohry Národního divadla. Za zpracování Erbenovy Kytice pro Národní divadlo získali Cenu divadelní kritiky za nejlepší inscenaci roku 2019. V historické budově letos též uvedli hru Nebezpečné známosti a v prosinci bude mít premiéru Shakespearův Hamlet.