S jakými očekáváními jsi přišel na studia do Prahy?
Mojí motivací bylo opustit sever Čech a jít do kulturního prostředí. Žil jsem v Chomutově a měl jsem již tenkrát z novin vyhledané inzeráty, kde se v Praze hraje a učí pantomima.
Odkud se objevil takový zájem o pantomimu?
Jednoduše přes televizi, kde jsem sledoval pořady, jakým byla třeba Manéž Bolka Polívky. Celou noc bývaly také k vidění grotesky, němé filmy Harolda Lloyda, Bustera Keatona, Charlieho Chaplina… Začal jsem si o pantomimě také hledat literaturu a zajímal se o to, co se děje ve světě mimu a klaunerie. Žánr mě vytrvale oslovoval. Říkal jsem si, že by mě zajímalo si ho zkusit. Bílil jsem si obličej. Před zrcadlem jsem si zkoušel situace, ale stejně jsem si nebyl jistý, jestli bych kdy mohl proniknout k hybnerovské, polívkovské pantomimě. To byly fantazie, k nimž jsem vzhlížel. Svět, v němž jsem se intuitivně viděl, aniž bych k tomu měl jakýkoli reálný podklad a možnost si svůj zájem ověřit.