Anni Koskinen. Foto soukr. archiv A.K.
Finská tanečnice Anni Koskinen je v současné době členkou souboru Kinetic Orchestra. Jezdí po světě nejen jako účinkující, ale rovněž vede workshopy s choreografem Jarrko Mandelinem. Zaměřují se techniku partnerského tance, techniku floorwork, kontaktní improvizaci a repertoár Kinetic Orchestra. Počátkem února uspořádali víkendový seminář také v ostravském Cooltouru. Na tanečním sále se sešli profesionální i amatérští tanečníci a energie na obou stranách přímo rezonovala. Anni a Jarrko přišli s vynalézavým a dynamickým přístupem k partneringu, účastníci workshopu se zase řádně zapotili při získávání nových dovedností. Položila jsem Anni několik otázek týkajících se jejích tanečních aktivit, světlých i stinných stránek života tanečníků ve Finsku a také jejích zážitků z výuky tance.
Jste členkou souboru Kinetic Orchestra – jaké to je pro tanečnici zabývat se tak fyzicky náročným repertoárem, který z velké části čerpá z bojových umění? Vyhovoval vám tento styl pohybu hned od začátku, nebo jste si k němu musela najít cestu?
Když jsem přišla do souboru, partnerský tanec vycházel z klasického tance. Šlo o mnoho velkých zvedaček, ve kterých tanečnice musely s určitou lehkostí nést své tělo. Mám klasický baletní základ, ale není to má nejsilnější stránka – vyšla jsem spíše z prostředí současného tance a také z poznatků z vysoké školy. Proto jsem si pokládala spoustu otázek na téma ženskosti a ženského projevu. A v jistém bodě mi připadalo nepochopitelné, že se jako žena snadno stávám předmětem, kterým má muž/taneční partner hýbat, a mým úkolem je být lehoučká a nechat se jím podporovat. Takže jsem Jarrkovi navrhla, abychom zkusili vyrovnanější a hravější způsob partnerského tance, abychom byli oba aktivní, zároveň se vedli i následovali. Pomalu jsme nacházeli nové cesty – skrze hry, neustálou výměnu rolí, hravost i dětinskost. Pro mě to začalo být mnohem zajímavější, protože jsem dokázala střídat jemnost se syrovostí, hrát si s různými polohami. To, co děláme a jak přemýšlíme a trénujeme ve studiu, přeneseme i na jeviště. Včetně způsobu zobrazování ženského a mužského těla.
Mohla byste prozradit nějaké podrobnosti o vaší taneční průpravě?
Nejdříve byl tanec samozřejmě mým koníčkem. Začala jsem současným tancem, baletem, jazzem, tedy tradičními styly. V šestnácti letech už jsem studovala na konzervatoři obor současný tanec, a později jsem se přihlásila na katedru tance Univerzity umění v Helsinkách, kde jsem získala bakalářský titul. Na téže škole právě dokončuji magisterský program.
S bojovým uměním jsem se setkala, až když jsem začala pracovat s Jarrkem. Začala jsem také s kontaktní improvizací, kterou, mimo jiné taneční aktivity, dělám stále.
Je náročné dělat ve Finsku současný tanec? Cítíte dostatek podpory, nebo je to občas boj?
Ve Finsku nemáme moc souborů, takže hodně umělců v tomto oboru je na volné noze. Je to složité, protože často netušíte, co vás v budoucnu čeká. Získat finanční podporu není ze začátku snadné. Někdy to trvá roky, než dostanete nějaké peníze, protože nemusíte být hned úspěšní. Žádáte tedy poprvé (podruhé nebo popáté), takže svým způsobem žijete v neustálé nejistotě. Také trpíme nedostatkem finančně dostupných zkušebních prostor. V Helsinkách je nájem poměrně drahý. S Jarrkem teď prostor na zkoušky máme, což je obrovská pomoc!
Co vám jako tanečnici přináší umění partnerského tance? Cítíte, že rozvíjí dovednosti, které byste jinak postrádala? Opravdu mě zajímají různé způsoby práce s kontaktem, včetně partnerského tance, kontaktní improvizace, bojových umění a všechny různé přístupy. Pro mě je partnerský tanec o hraní si, upřímném bytí v dané situaci, otevřenosti, naslouchání a zároveň schopnosti se rozhodovat. Je to také o vyvažování různých způsobů akce a reakce. Pokud se musíte vyrovnávat s neustálými změnami, nikdy nevznikne jen jedna forma či estetika. Partnerská práce mi dala jakési uvědomění o prostoru, těle i vztazích mezi lidmi. Pomáhá mi to, když chci „přečíst“ nějakého člověka, skupinu, kterou učíme, nebo soubor, s nímž pracujeme. Takže schopnost být s lidmi, propojit se s nimi, je pro mě nesmírně důležitá. S Jarrkem se vždy snažíme přijít s něčím novým. Někdy učíme jasně daný materiál, někdy si víc hrajeme, jindy improvizujeme v rámci určitého zadání, ale hra je přítomna vždy.
Se souborem hodně cestujete. V čem vidíte největší pozitiva výjezdů na turné a v čem negativa?
Když se souborem vyjíždíte, spoustu si toho uvědomíte. Například pokud pracujete převážně v hlavním městě, snadno zapomenete na všechna ta malá městečka, na zbytek země. Jaký vztah k umění mají lidé tam? Zvláště ve Finsku, které je rozlehlé, ale žije v něm jen málo obyvatel, se umění koncentruje do metropole. Takže při vystupování v jiných městech nemůžete nic očekávat, což je pro mne důležité a zároveň i podnětné.
Při cestách do zahraničí je velkým plusem poznání nových kultur, lidí, prostředí, přístupů. Když vyjíždíme do země, kterou neznám, nemám ponětí o tamní kultuře a tradicích, ptám se sama sebe: „Má naše představení vůbec nějaký ohlas, a pokud ano, tak jaký?“ Když vystupujete na místě, kde vás ani vaši práci nikdo nezná, a dokonce toho moc neví ani o vašem oboru, nebo když neznáte kontext a tradice dané země, může to být zároveň výhoda i velká nevýhoda. 
Učíte workshopy na mnoha různých místech, pro mnoho lidí. Pozorujete nějakou proměnu, kterou účastníci projdou od chvíle, kdy přijdou do studia, do chvíle, kdy odcházejí? Je to pokaždé jiné, nebo se dá vysledovat něco společného všem?
Pokaždé je to jiné. Záleží, jestli se jedná o amatéry, profesionály, nebo různorodou skupinku lidí s odlišnou průpravou; také to záleží na tom, co děláme – jestli si víc hrajeme, máme jasně daný materiál nebo improvizujeme. Pokud pracujete s lidmi, kteří se navzájem neznají, musíte nejprve vytvořit důvěru. Když si začínáme hrát, občas cítím ze strany účastníků pochyby nebo i strach. Takže pro mne je velmi inspirující a podstatné, abych se snažila najít správný přístup pro danou situaci. Zda je lepší jít k člověku blíž, zabývat se detaily, nebo to zkusit jinak, dát lidem prostor, aby prozkoumali věci individuálně. S důvěrou je i vzájemný dotyk snazší.
Také ráda stavím lidi před výzvy, takže se nezaseknou na tom, co už sami vědí. Tím, že pracují a zkoumají spolu s tanečním partnerem, je pro ně jednodušší opustit myšlenku, že věci se vždy dějí stejně.
