Tři otázky pro Ole Kristiana Tangena, hostujícího choreografa Jihočeského divadla

Baletní soubor Jihočeského divadla v Českých Budějovicích uvedl v rámci premiérového večera Povídky tři krátká díla současných choreografů. K uměleckému šéfu Attilovi Egerházimu a Janu Kodetovi byl přizván jako třetí tvůrce mladý nadaný choreograf z Norska Ole Kristian Tangen. Jeho jméno zní českými médii poprvé, po premiéře jsme se ho proto zeptali na několik otázek.   Choreografie …a zmizeli je vaše první tvorba v České republice. Jaké jsou vaše dojmy? Je na českém tanci něco specifického oproti západní Evropě? Potkal jsem Attilu Egerháziho před dvěma lety a velmi si vážím jeho důvěry, že mě pozval, a jsem moc rád, že jsem pozvání přijal. Byla to opravdu krásná práce, soubor je fantastický, všichni jsou skvělí tanečníci! Myslím, že se v nich skrývá velký potenciál, jsou velmi otevření a motivovaní. Po příchodu jsem s nimi začal pracovat pomocí improvizace, což pro ně bylo asi nové, než jak byli zvyklí pracovat dosud. Chtěl jsem, aby do toho vložili kousek sebe a také abych je lépe poznal, jakou řečí těla mluví. Všichni se velmi rychle otevřeli a oboustranně jsme si to užili.   Takže jste brzy zjistil, že soubor je trochu specifický, oproti jiným baletním tělesům je to spíše skupina silných individualit, osobností. Přesto používáte ve vašem díle hodně unisono částí… Byl to váš záměr? Aby se vždy jeden vydělil a vyprávěl příběh? Ano, pro mě je hodně zajímavé vidět celou skupinu pohybovat se jako jedno tělo. V hudbě není na začátku v podstatě žádný rytmus, kterého by se interpreti mohli chytnout, musí se proto extrémně cítit a napojit na tanečníky okolo sebe, není to vůbec snadné. Samozřejmě je každý tanečník zajímavý sám za sebe, ale já jsem chtěl vidět tančící těleso, jako houf ryb… A poté nechat jednoho či dva vystoupit, a vytvořit tak ke skupině kontrast.   Aby vyprávěli svůj příběh – o odcházení? Opuštění? Choreografie má velmi specifickou „předehru“ před oponou… Tohle dílo nemá křičet: „Tohle by sis měl myslet.“ Chci, aby diváci sami přemýšleli o tom, co jim nabízím. Zvu je na začátky příběhů, vztahů, pocitů – oni mohou jen sedět a reflektovat to, co na jevišti vidí. Nevyprávím příběh od začátku do konce, i když tanečníci samozřejmě mají své příběhy, aby mohli lépe navodit emoce. Ale je jen na publiku, co chce vidět.  

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

září 2019

Po Út St Čt So Ne
26
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
2
3
4
5
6
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: