Wojtek Ziemilski
V popisu představení píšete, že se jedná o osobní příběh o komunikaci a jejích nedostatcích. Co pro vás znamená pojem komunikace a jaké jsou podle vás její nedostatky? A jak vnímáte dnešní komunikaci skrze média a internet?
Začněme poslední otázkou. Otázky k rozhovoru jste mi zaslal před týdnem a mně trvalo celou tuto dobu vám odpovědět. To je velice dlouhá doba, vezmeme-li v potaz zvolený komunikační kanál. Co se určitě změnilo, je dynamika interakce. Očekáváme rychlé odpovědi, okamžité reakce. Cokoli, co není adresováno okamžitě, zmizí někde ve virtuální džungli. Je to docela logické – chceme, aby naše reakce byly co nejspontánnější, takže internet je mnohem blíže ke – zvláštní, mnohostranné, neustále vyrušované a často povrchní – komunikaci než například vyměňování dopisů. Každá změna typu komunikace přináší nová, nedokonalá pravidla. Mě zajímá, jak mohou být tato nová pravidla pojednána konvenční situací, jako je divadlo. Jeden příklad je živý on-line přenos jevištního jednání (jako Table Top Shakespeare od Forced Entertainment). Ale změna pravidel nutně neznamená vytvářet on-line představení. Například vzájemné sdílení se hodně proměnilo v posledních letech. Co tedy znamená – „sdílet něco v dnešní době“ –, když se mluví o současné scéně? Hodně se mluví o sdílení a vytváření komunit, ale o tom se spíše mluví, než se skutečně dělá. Mě zajímá výzkum opravdových možností sdílení něčeho na jevišti.
Zároveň uvádíte, že dílo je cvičení v extrémní empatii. Empatie je základem přenosu jakéhokoli pocitu z jeviště do hlediště. Co je tedy podle vás extrémní empatie?
To je, když se věci zkomplikují. Divadlo je konvence vytvořená pro jasná sdělení, anebo alespoň pro základní přenos z jeviště do hlediště. Ale to komplikuje každou událost na jevišti, protože ta je vytvořena k tomu, aby se na ni někdo díval. Jeden z významů „extrémní empatie“ je situace, kdy to, co se odehrává na jevišti, není namířeno do hlediště, když se na diváky „zapomene“ nebo je zacíleno na něco jiného. Diváci jsou ponecháni o samotě, což vyžaduje více empatie, než jsou zvyklí. Další význam „extrémní empatie“, vztahující se k tomu prvnímu, je širší – je to jakákoli situace, kde se komunikace vzdaluje našemu vlastnímu obrazu o tom, jaká by měla být. Když se musíme postavit do pozice někoho, kdo neodpovídá příjemné představě druhého jako někoho, kdo je v podstatě stejný jako my. Jak přijmout tento radikální rozdíl?
V anotaci mluvíte také o podmiňování, které je důležité pro to, abychom náleželi k nějaké kultuře. Odkud zájem o tento proces enkulturace vzešel? Je to propojeno s vaším osobním příběhem polského Američana?
Ha! To, že se někdo narodí v USA, z něj nedělá Američana – pouze dostanete cestovní pas. Během mého dětství mi vždycky kladli na srdce, že jsem Američan. Dnes mě to stále udivuje, že jsem si to skutečně myslel. Moji rodiče a prarodiče byli všichni Poláci a v USA jsem strávil jen pár měsíců hned po narození, a pak, když mi bylo šest. Ale to je širší téma – přijde mi fascinující, jak jsme formováni prostředím, abychom byli takoví nebo makoví, abychom fungovali ve společnosti určitým způsobem. Jazyk hraje velkou roli – dává nám prostředky ke komunikaci. A tyto prostředky tvoří samozřejmě také rámec možností.
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?