V dnešním světě by se děti neměly bát ponořit se do hloubky a klást otázky, říká Mikešová, oceněná pedagožka ZUŠ

Jak byste sama sebe charakterizovala v roli pedagožky tance na ZUŠ? Co je pro vás v této práci nejdůležitější?
Když ke mně děti přicházejí poprvé, je pro mě zásadní, aby vstupovaly do bezpečného prostoru. Aby se nebály, neměly obavu se otevřít a postupně hledat cestu samy k sobě. To samozřejmě nevznikne hned – vzájemná důvěra se musí teprve vybudovat. Velmi záleží také na tom, z jakého prostředí děti přicházejí a jak silně se do nich propsal školní systém.
U dětí, které jsou u mě delší dobu, už máme nastavený jasný řád a pravidla. Ta dávají hranice, ale zároveň i svobodu. Je pro mě důležité, aby děti vždy věděly, co po nich chci. Když například pracujeme na choreografii, chci, aby rozuměly tématu a nebály se ponořit do hloubky, zastavit se, klást si otázky a nalézat odpovědi. V dnešním rychlém, výkonově orientovaném světě to považuji za mimořádně důležité.
Snažím se dětem dávat čas. Každé dítě má své vlastní tempo. Považuji za důležité, aby neměly pocit tlaku na výkon. Tanec by – pokud se dítě nerozhodne pro profesionální dráhu – měl být především cestou k sobě samému, k sebepoznání a uchopení sebe sama. A tohle, ale i technický rozvoj, potřebuje čas. Také je velmi důležité učit děti, aby se nepoměřovaly s okolím, ale jen samy se sebou. Aby dokázaly vidět nejen své nedostatky, ale i to, co umí a čím vládnou. A aby se měly rády – protože teprve tehdy mohou mít rády i ostatní.