Registrace

V obyčejném cvičení někdy vznikne emoce, kterou by mi nedalo ani Národní divadlo, říká lektorka projektu Tanec školám Romana Packová

V návaznosti na nedávný rozhovor o tanci na základních školách přinášíme další tematické interview, tentokrát s Romanou Packovou, která působí od roku 2018 jako lektorka v projektu Tanec školám. Jeho součástí zůstala i poté, co se minulou sezónu personálně změnil tým zastřešující organizace Tanec Praha a divadla PONEC, včetně programu Tanec školám. Díky své dlouholeté zkušenosti a zapálení projektu nadále pomáhá i nad rámec role lektorky. V rozhovoru jsem u ní několikrát pocítila nejistotu, která z nedávných změn v organizaci pramení, nicméně jsme se bavily především o obsahu a o tom, co tato iniciativa přináší do škol. 

Foto: V. Brtnický.
Foto: V. Brtnický.

Tanec školám probíhá v Praze a Středočeském kraji a taneční umělci*umělkyně spolu s hudebníky*hudebnicemi přicházejí do škol, aby po dobu tří měsíců vedli každotýdenní bloky Kreativní pohybové výuky.

Jaká tři slova se ti vybaví, když se řekne Tanec školám?
Kreativita, svoboda, pohyb.

Jak ses poprvé k tomuto projektu dostala? 
Tehdejší koordinátorka Tance školám Martina Filinová mě oslovila, abych byla asistentkou Petře Pellarové. Velmi rychle potom jsem se stala lektorkou. V té době jsem byla lektorkou v dětském studiu Altík a byla jsem z toho trošku uhnaná. Děti tam chodily na odpolední kroužek a cítila jsem strašný tlak, který jsem si ale i já sama vytvářela, že závěrečné představení musí být fakt skvělé. Pak jsem si uvědomila, že mě začal bavit systém, kdy chodím do školy a děti si tanec nevybírají jako kroužek, kam by přišly připravené v sukničkách. Ve škole jde spíše o kreativní pohyb.

Byla pro tebe první zkušenost s prací ve školní třídě šokem?
Na první škole děti velmi spolupracovaly, takže to šok nebyl. Ale potom jsem postupně zažila snad všechny typy škol a na některých šok nastal. Setkala jsem se s dětmi z úplně jiných sociálních vrstev, které spolupráci odmítaly, a najít cestu, aby se něco událo, bylo opravdu těžké. Šokem byla také práce na ScioŠkolách, protože jsem s touto formou výuky neměla předtím zkušenost. Jiná byla také spolupráce se školou s intuitivní pedagogikou, práce s první třídou, kde byl nastavený systém, že pokud se děti nechtějí účastnit, tak nemusejí. Když si například jedna holčička, která ve třídě měla vůdčí pozici, sedla, tak si postupně sedla všechna děvčata. A na výzvu k účasti opáčila, že nemusí. Ale opravdu záleží na skupině a třídní učitelce. Nedávno jsem byla na té samé škole znovu a fungovalo to dobře.

Inzerce

Kdo byli hlavní taneční umělci*umělkyně, kteří tvořili původní tým projektu Tanec školám, a kdo v něm působí dnes?
Jednoznačně to byla hlavně Bára Látalová, pak Jana Látalová, Janka Novorytová, Honza Bárta, Zden Brungot Svíteková, hudebníci Juan Carlos Vivas a Vašek Kalivoda. Koordinátorkou byla Martina Filinová – myslím si, že z toho vlastně udělala dost samostatný projekt. Jinak tedy projekt zakládala Yvona Kreuzmannová s Lenkou Tretiagovou v roce 2006.

Teď jsem lektorkou já, Míša Suša, která v projektu působila i dříve, Ester Trčková, Tereza Kerle (také v roli hudebnice), Petra Brandalíková a Bora Debnárová. Jako asistenti působí Matěj Pour, Natálie Tun a Anna Pecinová. Jako hudebníci Tomáš Kerle, Petr Tichý, Ctirad Sedláček, Juan Carlos Vivas, Martin Debřička, Klára Pudláková. Hudebníci vlastně dost zůstali z původního týmu. 

V roce 2024 byla vydána Metodika výuky pro program Tanec školám, vypracována původním týmem. Je výuka Tance školám jednotná a popsaná právě v této metodice, anebo se liší podle osobností lektorů*lektorek?
Tehdejší koordinátorka Martina Filinová velmi dbala na to, aby lektoři byli osobnosti, které souhlasí s přístupem, který je pojmenovaný v metodice. Takže i když jsem ke spolupráci oslovovala nové lidi, tak jsem věděla, že mají tento přístup. Je strašně podstatné, aby to tak zůstalo. Všichni lektoři mají metodiku přečtenou. Je to opravdu pilíř projektu, zásady, které se musí dodržovat.

Vnímáš lektory tohoto projektu spíše jako taneční pedagogy, anebo se jedná spíše o intervenci umělců ve školách?
Myslím, že je to tak fifty fifty. Samu sebe pak vnímám více jako umělkyni. 

Probíhá na konci výuky prezentace pro veřejnost? Je významnou součástí projektu?
V podzimním bloku je většinou otevřená hodina. V jarním bloku probíhá prezentace v divadle PONEC. Pro děti je to velký a významný zážitek. Vždy jim, tedy zejména klukům, představím i pány techniky a ostatní produkční tým, aby věděli, že to není jen o mně a co všechno komplex divadla obnáší.

Foto: V. Brtnický

Je projekt Tanec školám formou, pomocí které se naplňuje Taneční a pohybová výchova, jak je popsána v Rámcovém vzdělávacím programu, anebo v něm je něco jinak či navíc?
Splňuje kritéria daného vzdělávacího programu. Navíc je v projektu plus, že se jedná o lidi, kteří mají vlastní uměleckou zkušenost s tvorbou představení, takže mají trochu jiný přístup. Umělec přináší chuť tvorby. Při práci žákům vždy říkám, že jsou čtyři plus jeden elementy tance, kterým se věnujeme: prostor, čas, tělo, síla a potom pátý element je příběh nebo představa, kterou za pohybem mají. Zároveň velmi podstatná je živá hudba. To je velký přínos, v projektu máme perfektní hudebníky hrající na různé nástroje (například saxofon, trombón, housle), které fungují při práci s velkou skupinou. 

Jakou vnímáš roli tanečního umění v základním školství?
Myslím si, že je to vlastně podstatnější než tělesná výchova. Spojuje se to fyzické, to je zdravá příprava těla, kdy se děti učí, jak ke svému tělu přistupovat. Zároveň se rozvíjí kreativita, děti se učí spolupráci, vnímat ostatní a to, co se děje v prostoru. Myslím, že taneční výchova nebo kreativní pohyb má být na každé škole součástí vyučování. 

Jak probíhá spolupráce s pedagogy*pedagožkami?
Na rozdíl od projektů ve Společnosti pro kreativitu ve vzdělávání, ve které jsem dříve pracovala, nebo projektu Škola tančí (organizace SE.S.TA) nejsou v Tanci školám pro spolupráci s pedagogem věnovány prostředky. Ideální je, aby před projektem proběhlo setkání umělce s pedagogem třídy. Jde hlavně o informace o fungování kolektivu a případných specifikách dětí. Je důležité se u pedagoga explicitně informovat, jestli má nějaké dítě psychický problém nebo složitou životní situaci. Protože jsou děti, které si v sobě něco řeší, a tanec je často takovým katalyzátorem. Mnohokrát jsem se s tím setkala. Na druhou stranu nepřicházíme do škol jako terapeuti, priorita v projektu je kreativita. 
V průběhu lekcí se pedagogové zapojují fyzicky spíše výjimečně, záleží to na nich. Ale měli by být přítomní, zejména pro případné kázeňsky náročnější situace. Jinak model je takový, že lekci vede lektor, který k sobě má asistenta a hudebníka.

Jaká situace pro tebe byla největší výzvou? 
Například v jedné třídě byl chlapeček, který moji práci naprosto odmítal. Pak spolupracující hudebník Vašek Kalivoda poznamenal, že ten chlapec je ale strašně chytrý a musím ho něčím překabátit. Při cvičení na změnu úrovní jsem mu dala extrémně těžký příklad a opravdu kupodivu řekl správný výsledek a splnil pohybové zadání. Při mém návratu na školu po čtyřech letech mi k mému překvapení řekl, jak ho to tehdy bavilo a začal se věnovat divadlu a tanci.

Přinášíš do práce se třídou témata? Jaká?
V tomto směru je projekt čistý papír a lektor si téma volí, pokud chce. Já mám potřebu tématu, ale vždy si ho vytáhnu z dětí samotných. Často pracujeme s tématem živlů, dále jsem měla například téma vesmír nebo spojení. Ale záleží to i na ročním období, kdy lekce probíhají. Přicházím vždy se zásobníkem aktivit a používám, co je v aktuální třídě potřeba.

Foto: V. Brtnický

Jaká je vize projektu?
Vize je určitě pokračovat, samozřejmě to závisí na financích. Lidé momentálně jsou a jsou kvalitní a šikovní, ale je třeba o projekt pečovat.

Co je pro tebe nejinspirativnější na práci v Tanci školám?
Děti a spolupracovníci. Zároveň momenty, kdy se na lekci stane umělecký „magic“, klikne to. Někdy i v „obyčejném“ cvičení vznikne taková emoce, že by mi ji nedalo ani Národní divadlo. Pak zažívám takový pocit štěstí, který bych zažívala po vlastním představení. Naučila jsem se, abych z této práce nebyla jen vyčerpaná, ale brala si i energii zpět. Děti lekce z 95 procent baví a jejich pohybová otevřenost je velkou inspirací.

 

Romana Packová. Foto: Štěpán Látal.

Romana Packová je performerka, lektorka, social media, PR a produkční manažerka. Absolventka Akademie umění v Banské Bystrici, oboru herectví. Spolupracovala s dětským divadlem Harry Teater. Vyučovala tvořivou dramatiku a tanec v DS Altík, kde dělala také produkci. Ve Společnosti pro kreativitu ve vzdělávání pracovala na projektech jako umělkyně, konzultantka kreativity, PR, odbornice na sociální média. V současnosti spolupracuje v různých pracovních pozicích / projektově s BOD.Y, uměleckým spolkem OSTRUŽINA, s Eli a kol., s Tancem školám, Sdružením Roztoč, skupinou Alica Minar & col., tYhle, RomanaYoga.

Témata článku

Galerie

Diskuze

Vyplněním e-mailu se přihlásíte k odběru automatických notifikací, které vás upozorní na nový příspěvek v této diskuzi.

Odesláním příspěvku souhlasíte s pravidly pro diskutující

Buďte první, kdo zahájí diskuzi pod tímto článkem!
Přidat komentář

Související texty