Viliam Dočolomanský: Dvě dekády lovu na jednorožce

Neotřelý divadelní soubor Farma v jeskyni má letos dvacetileté výročí. Jeho zakladatel a umělecký ředitel slovenského původu Viliam Dočolomanský má obzvláště co slavit, jelikož se podle vlastních slov „dvacet let pokouší o nemožné“. Vést v tuzemských podmínkách profesionální soubor není procházka růžovým sadem. Režisérovi se to ale daří i přes překážky. Jeho díla na pomezí uměleckých žánrů, jež si kladou palčivé otázky současnosti a předchází jim dlouhodobý výzkum, se setkávají s úspěchem. Výjimkou není ani poslední inscenace Commander, která se věnuje online radikalizaci dětí a jejíž součástí je kromě divadelního představení i film a přednášky pro školy. Zažít je bude možné po celý nadcházející podzim.

Viliam Dočolomanský. Foto: Jan Slavík.

Viliam Dočolomanský. Foto: Jan Slavík.

Marie Niček Autor Marie Niček

Jakých bylo oněch dvacet let?
Asi bych je popsal slovy: bohaté, intenzivní, náročné, inspirativní, poučné. Dvacet let je dlouhá doba. Člověk se mění a připadám si jiný, než jaký jsem byl tehdy.

Řekl jste, že byly poučné. Jakou největší lekci jste dostal?
Každý, kdo se tady snaží vést vlastní nezávislý soubor, mi pravděpodobně potvrdí, že se pokouší o nemožné. S tím, co ve Farmě děláme, se u nás nacházíme v situaci mimo obvyklé kategorie, a je náročné mít produkční a finanční zázemí na kontinuální fungování na odpovídající úrovni. I umělecká práce samotná je velká výzva, takže se něco nového s každým dalším projektem neustále učím. Žádná škola vás na to nepřipraví.

Každé představení se také zabývá jiným tématem, které si pravděpodobně musíte nastudovat?
Přesně tak. Pokaždé se otevírá nové téma, které nemám probádané. Rád experimentuji a zkouším různé druhy umění. Je to vždy velký skok do neznáma. Střetávám se sám se sebou, vedu dialog se sebou i s druhými, ptám se, hledám řešení. Kdybych šel po známých cestách, nestalo by se to. Takto jsem ale permanentně v dynamickém vnitřním pohybu. Je to neustálý seberozvoj a je toho ještě spoustu, co bych se chtěl naučit nebo v čem se zlepšit.

Sclavi (Cécile da Costa, H. Varadzinová, M. Matějka). Foto: T. Karas.

Jednou jste řekl, že Farma v jeskyni je pro vás štěstí i neštěstí zároveň. Platí to stále?
Nechci, aby to znělo pateticky nebo romanticky, ale zažívám utrpení mladého Werthera. To, co mi přináší největší radost, je zároveň zdroj mého největšího utrpení. Když se ptám kolegů z branže, jestli se jim s postupem času tvoří lehčeji, shodujeme se, že je to naopak ještě těžší. Dává to smysl. Zkušenosti sice pomáhají a nemusím začínat pokaždé od nuly. Na druhou stranu se ale s každým dalším projektem snažím dostat hlouběji a dávám si stále větší výzvy.

Jak se vám dvacet let povedlo dělat nemožné?
Je to záhada, že se mi to daří tak dlouho, a důkaz, že i nemožné se může stát možným.

Bez lásky k práci, kterou děláte, by to asi nešlo…
Řekl bych, že je za tím jakési nutkání. Něco, co vám nedovolí přestat. Jdete za tím, co je za horizontem, a nemůžete si pomoct a kráčíte pořád dál. Když už si myslíte, že se blížíte, objeví se nový horizont a všechno je jinak. Je to nekonečná cesta.

Jak se vyvíjíte jako režisér?
Jsou věci, které se nemění. Vždycky je tam zvědavost a potřeba vydávat se na neznámá území. Také má určitá tvrdohlavost a odmítání kompromisů. Přehodnocuji ale náhled na organizaci tvorby. Moje tvorba vychází z poznávání reálných fenoménů, které se snažím transformovat do umělecké výpovědi. Jde o komplexní způsob práce s mnoha vrstvami a fázemi a já se ho těch dvacet let snažím zorganizovat. Současná doba jde totiž přesně proti tomu. Vyvíjí na vás tlak, abyste pracovala rychleji, levněji, s menším počtem lidí, všechno si dopředu přesně naplánovala. Jako když vyrábíte auto. Touto cestou ale nic nového, překvapivého ani svěžího nevytvoříte. Je to stejná nuda jako rutinní životy, ve kterých máte zdání jistoty, ale nechápete jejich podstatu.

Čekárna (Nast Marrero Garcia, Eliška Vavříková, Robert Nižník). Foto: Viktor Kronbauer.

Prý během prvních čtyřiceti sekund představení poznám, že jde o Farmu v jeskyni. Podle čeho?
Asi nejsem ten, kdo by měl rukopis definovat. Řekl bych ale, že můžeme nalézt určité jednotící prvky. Vše, co se na scéně děje, je dynamicky a rytmicky vybudované, jako by šlo o hudební kompozici. Když se dívám na pohyb, chápu ho jako zvuk a hudební frázi, s akcenty, kontrasty, začátkem, koncem, retardací… Dalším podstatným znakem je, že performer nevykonává jen určitý pohyb, ale vypráví přes něj. Něco se v něm odehrává a on to sdílí s diváky, jako by mluvil přes své tělo. Pohyb nese obsah, který chceme objevovat. Není třeba ho vysvětlovat, ale sdílet, protože k pochopení dochází na základě sdílení. Každý z nás má svou vibraci, kterou přenášíme jeden na druhého. Forma komunikace přes tělo, vzájemnou energii a vibrace je nejpodstatnější. V běžném životě na ni občas zapomínáme, v divadle se k ní můžeme vrátit.

Považuji vás za hudebníka, vystudoval jste ale činoherní režii a nakonec tvoříte pohybové divadlo. Jak se to stalo?
Odmalička jsem chodil na klavír v lidové škole umění, která mi dala všechno, z čeho vycházím ve své práci dodnes. Naučil jsem se poslouchat hudbu. Vnímat ji, kompletně se do ní ponořit, soustředit se a cítit rytmus. Měl jsem dilema, jestli se věnovat hudbě, nebo divadlu, a nakonec jsem zvolil režii. Neustále mě to ale táhlo k pohybu.

Jste také tanečník?
Jako amatér jsem vystupoval ve filmu i v divadle, ale vyloženě taneční průpravu nemám. Pohyb uchopuji po svém. Nejzásadnější pro mě je vnímat pohyb jako zdroj vibrace a napojení na partnera, na scéně i v hledišti.

Odtržení. Foto: Miroslav Chaloupka.

Vaše díla se zabývají silnými aktuálními tématy. Jak k vám přicházejí?
Pokaždé jinou cestou. Někdy je to zpráva, kterou jsem si přečetl v novinách, jindy vzejde z návštěvy místa, vždy mě to ale potká a překvapí. Musím cítit, že jde o něco, co „je ve vzduchu“. Nejen, že se téma bytostně dotýká mě samotného, ale týká se nás všech. Žijeme ho ve svých životech, ač si to často ani neuvědomujeme. Zásadní linkou, která se prolíná celou mou tvorbou, jsou mezilidské vztahy. Ty mě nikdy nepřestanou zajímat. Každé téma má mnoho vrstev a já do té mozaiky nahlédnu a začnu ji zkoumat. Na začátku je záběr široký a postupně ho zužuji. Je to, jako byste utahovala laso. Nikdy nevíte, co jste ulovila, ale doufáte, že tam někde uprostřed na vás čeká jednorožec.

Myslíte, že divadelní představení dokáže diváky zasáhnout natolik, že začnou i jednat a snažit se třeba něco změnit?
Jsem o tom přesvědčený. Vůči psaným zprávám už jsme imunní a nedotknou se nás. Když vám ji ale beze slov podá někdo, kdo ji prožil, procítil, dojde k přenosu z člověka na člověka, zaktivuje vás to a cítíte, že se to opravdu děje. Jako tvůrce se do tématu plně zanořím, nechám ho proniknout až do svého srdce a vnímám, jak mě mění a přehodnocuji své smýšlení. Jako divačce se k vám dostane samotné jádro tématu. Všímám si, že lidé z divadla často odcházejí zahloubaní, těžkým krokem. Možná nedokážou slovy vyjádřit, co se přesně stalo, něco ale prožili a bude to v nich ještě pracovat. Vždycky jsem toužil takové hluboké zážitky zažívat a vytvářet. Občas zapomínáme, že je potřebujeme. Pomáhají nám porozumět sami sobě. V dnešní době jsme od sebe často odpojení, umění je ale cesta, jak se k sobě zase přiblížit. Budeme pak schopní lépe reagovat na výzvy, které nám život přináší.

Život sám o sobě není lehký a divák náročná témata musí řešit ještě i v divadle. Nemůže to publikum odradit?
Leoš Válka (ředitel a zakladatel Centra současného umění DOX) o našich představeních říká, že jsou jako rána na solar plexus (směje se). Co nás ale zatěžuje a otupuje, je konzumní život. Vzdaluje nás od sebe samých. Intenzivní zážitek naopak dokáže probudit a osvěžit. Ačkoli jsou témata těžká, snažím se je zpracovat lehce. Aby to mělo jiskru, dokázalo překvapit nebo provokovat. Aby vás to nutilo zapojit jiné myšlenkové procesy, než které běžně používáte. Odpočinete si od zažitých mechanismů, z kterých jsme možná už unavení, a podíváte se na věci v nových souvislostech. Kdo ví, třeba jednou udělám i komedii. Už teď je ale dávka humoru v každé naší inscenaci.

Útočiště. Foto: Michal Hančovský.

I v nejnovějším Commanderovi, který opět zpracovává vážné téma?
Ano, bez humoru by to vůbec nešlo a my ho našli jak v divadelní, tak filmové části. Alfou a omegou, jak opravdu temné téma představit s větší lehkostí, je rytmus, způsob střihu; výběr dětských protagonistů také film odlehčil. Možná budete v šoku, představení je výzva, diváci ale odcházejí se zážitkem.

Jak se vám s dětmi pracovalo a jak k tématu přistupovaly?
Skvěle. Teď je to rok od natáčení a moc mi chybějí. Děti byly úžasné. Šly do toho naplno, záleželo jim na projektu a zvládly i náročné natáčecí dny. Dlouho jsme zkoušeli a snažili se jim přiblížit téma tak, aby ho každé z nich mohlo pochopit. Pracovali jsme s dětmi ve věku mezi šesti a čtrnácti lety a každému jsme ho vysvětlovali trochu jinak. Někdo se s ním sžil rychleji, pro někoho bylo vzdálenější. Všichni, včetně jejich rodičů, si ale budou na online radikalizaci dávat větší pozor a budou lépe připravení, kdyby se s ní náhodou setkali.

Jak probíhá výzkum pro vaše představení?
Nejzásadnější je žitý lidský příběh a zkušenost, takže mluvíme s lidmi, kteří si tím osobně prošli. Pak je tam spolupráce s odborníky. Zpracováváme téma empaticky i intelektuálně.

Commander. Foto: Michal Hančovský.

Jak se získané poznatky převádějí potom do pohybu?
Je to alchymie, kterou sám nedokážu přesně definovat. Jde o hledání přesnosti. Je vždy velká otázka, jak něco tak nedramatického, jako je třeba online radikalizace dětí, převést na jeviště. Často se tvrdí, že pohyb je abstraktní. Pro mě je ale mnohem konkrétnější než slovo. Slova mají různé významy a interpretujete si je na základě vlastních zkušeností. Můžete si je často vyložit úplně jinak, než jak byla zamýšlena. Představují jen jeden způsob mezilidské komunikace. Tělo zachytává vaše životní zkušenosti, které se zapisují do způsobu, jak se pohybujete. Když mluvíte pohybem, mnohem hůř předstíráte. Věřím, že hudba nebo pohyb nás můžou zasáhnout do mnohem větší hloubky.

Jak se vám osobně žije, když se neustále zaobíráte těžkými tématy?
Chci poznávat povahu skutečnosti, ve které žiji, nebo od ní chci utéct? Štěstí nepramení z toho, že zavřete oči a budete dělat, že nevidíte. Člověk podle mě nemůže být šťastný, když se vzdaluje sám od sebe a od světa, ve kterém žije. Neměl by se proto bát uvědomit si souvislosti a snažit se tomu porozumět. Mě to osvobozuje.

Součástí představení Commander je i film. Zajímají vás i jiné umělecké formáty mimo divadlo?
Film mi učaroval a rád bych se mu dál věnoval. Natáčecí den s celým štábem je jako droga. Je to šílené a stresující, ale zároveň neskutečně inspirující a nabíjející. Dojde k napojení mezi všemi zúčastněnými a fascinuje mě, že se takové množství lidí dokáže zmobilizovat kvůli jedné věci. V divadle se to děje samozřejmě taky, u filmu je to ale mnohem intenzivnější a v kratším čase. Také mě baví hrát si s rytmem střihu, s hudbou, můžete si vybrat jen ty nejlepší záběry. Do filmu hodně investujete, v jednu chvíli ale přijde konec a je hotovo. Divadelní představení se naopak snažíte udržet v kvalitě při životě i několik let. Občas se to zdá nekonečné. Není lehké udržet pozornost diváka a každá chyba se několinásobně vrátí. Divadlo je velmi náročná disciplína.

Commander. Foto: Michal Hančovský.

Přispívá k rozšíření vaší tvorby i to, že nyní působíte v DOXu, v němž se prezentují různé formy umění?
Ano, je to prostředí, které k tomu nabádá. Preferuje díla, která nezapadají do dané škatulky a pohybují se na hranici žánrů. V DOXu se dějí výjimečné události, nebojí se exponovat témata, na která nemají často odvahu ani v zahraničí. Je to instituce na vysoké evropské úrovni, která vzdoruje duchu doby, a navíc si váží umělců. Často si ani neuvědomujeme, jaký poklad v něm Česká republika má.

Trochu otřepaná otázka na závěr. Kde se vidíte za dalších dvacet let?
Byl bych rád, kdyby Viliam za dvacet let spočíval někde v klidu, možná v samotě a věnoval se vlastní praxi, mimo umění. Ale kdo ví? Třeba stále budu cítit pnutí tvořit dál. Samozřejmě ale záleží na tom, jestli to bude možné realizovat – nejen z finančního, ale i lidského hlediska, zda se utvoří profesionální tým.

 

Viliam Dočolomanský (* 1975)
Pochází ze slovenských Malacek. Přestože je již od dětství srdcem hudebník, vystudoval činoherní režii na JAMU v Brně. Vždy ho ale přitahoval pohyb a tanec a v roce 2001 založil divadelní soubor Farma v jeskyni. V jeho rámci vytváří inovativní díla na pomezí žánrů o palčivých tématech hýbajících současnou společností (první Sonety temné lásky, dále Čekárna, Odtržení, Navždy spolu!, Útočiště, Efeméry, nejnovější Commander ad.), která byla prezentována na mnoha mezinárodních festivalech. Od roku 2018 soubor působí v pražském Centru současného umění DOX a Dočolomanský je jeho programovým ředitelem pro živé umění.

Témata článku

Viliam Dočolomanský

Farma v jeskyni

MultižánrovéTanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: