Co hledáme v divadle? Utopii!
Nedávno tu byla řeč o cirkusové literatuře, tedy jejím nedostatku. No a co tanec? Je na tom o něco lépe, ale určité mezery stále existují. Většina českých publikací (nutno dodat, že velmi hodnotných) se dosud soustředila na tanec z perspektivy historické, etnologické nebo sociologické, což je dáno tradicí a orientací naší taneční vědy. Jenže reflexe a analýza současné tvorby, kritiky a recepce poněkud pokulhává.
Inzerce
Chybí tu například něco jako originální a čtivá kniha americké teoretičky Jill Dolan s názvem Utopia in Performance (2005), jež žánrem balancuje mezi teorií, kritikou a autobiografickými momenty. Jejím středobodem je otázka „Co nás na divadle tak přitahuje?“ Téma klíčové pro nás všechny „postižené“ láskou k divadlu, tanci, živému umění... Dolan nachází odpověď v určitém momentu, který nazývá utopií. Momentu, kdy nás divadelní událost pohltí a na okamžik nám nabídne vhled do jiného, „lepšího“ světa, kdy cítíme sounáležitost s performerem a ostatními lidmi okolo, moment humánnosti a naděje. Při analýze vybraných představení bere v potaz socio-historický kontext, materiální okolnosti a především pocity. V tom leží revoluční význam jejího díla – vrací zásadní význam emocím, na dlouho vykázaným z „objektivního“ kritického i teoretického diskurzu. Protože jakkoliv se snažíme objektivně hodnotit dílo – a tato fáze má stále svůj význam – umění je nakonec vždy o pocitech. Dolan je zapojuje do své teorie přesvědčivě a čtivě.
Komu bych její knihu doporučila? Nám všem! Teoretikům, kritikům, umělcům i divákům, zkrátka všem, co stále chodí do divadla s nadějí, že tam, alespoň na chvíli, pocítí onu záhadnou a fascinující „utopii“.