Glosa o hovně

Zuzana Rafajová. Zdroj: soukr. archiv.

Autor Zuzana Rafajová

Skupina cimrmanologů si odstavec přečte, zhodnotí kritickým okem akademikovým a střízlivě sezná, že i geniální mysl Mistrova mohla mít slabší chvíli. V rámci zachování odkazu i stavovské cti se proto rozhodne o tomto kroku stranou taktně pomlčet, protože ona už ta prvotina o Smilu Flaškovi z Pardubic…

Když o námět zakopnou o něco později montypythoni, zahodí ho s tím, že něco tak vyšinutého neprojde ani u nich, a jdou raději natočit skeč o mistrovství v dezorientovaném běhu.

Ricky Gervais ho zvedne, chvíli se na něj pátravě dívá, přemýšlí, něco takového by se čistě teoreticky Davidu Brentovi mohlo líbit. Přece jen, jde o fekální humor, je hnusný, ale čím víc kroutí prsty u nohou, tím víc funguje. Následně se hystericky rozchechtá, zmuchlá nápad do kuličky a jde napsat stand-up o Bibli a pedofilních kněžích.

No a pak k tomu přijde Marco Goecke a patrně si řekne, jo, to je blbý, to se bude líbit, a rozhodne se vše jednoho dne uvést do praxe. A tak pár let chodí na každou svou další premiéru s pytlíkem čerstvého psího lejna v kapse s nadějí, že narazí na nějakého volně loženého kritika, který se někdy v minulosti s náznakem nelibosti vyjádřil o některém z jeho děl. A pak se konečně zadaří, entrée v pozlaceném foyer je velkolepé, protagonisté i diváci jsou na svých místech, snad jen ten lightdesign mohl být lepší, ale opus magnum dokonán jest a velký umělec odchází středem s pocitem dobře vykonané práce a představou srovnání veškerých světových křivd, jichž za svou bídnou existenci umělecká kritika jako obor napáchala.

A já se vás ptám, jestli tohle už je ta paralelní realita, jestli už nás všechny unesly mimozemské špionážní letouny, nebo se tady navážno, ve velkých slovech jako „narušení osobní integritiy“, „fatální selhání“ a „kardinální neúcta“ bavíme o člověku, jenž považuje vrh psím exkrementem za relevantní argumentační techniku a není mu pět a my nesedíme na pískovišti před mateřskou školou.

„Třeba se teď alespoň kritici zamyslí, než něco napíšou,“ zněla jedna z myšlenek, která se ke mně dostala. Jo, a třeba si ta holka pro příště rozmyslí, jestli půjde večer domů parkem v sukni nad kolena. V realitě, kde je na prohlášení, že inscenace diváky slovy Wiebke Hüster „střídavě přivádí k šílenství a nudí k smrti“, adekvátní reakcí lejno, se mi výše zmíněná paralela zdá podobně logická. Zhruba jako když člověka, který na vás útočí banánem, zastřelíte.

Samozřejmě, všichni víme, že kritik nesmí nikoho osobně urážet, jeho prací však je, a já vím, že tím nyní někomu přivodím nehezký šok, hodnotit a formulovat svůj názor. Od toho je recenze a kritika součástí publicistického žánru, který je z principu, hádejte co? Názorový. Má potenciál formovat názory druhých? Samozřejmě. A s velkou mocí přichází velká zodpovědnost. Ale zase z nás tanečních kritiků jakéhokoli jména, média, zkušeností a renomé nedělejte takové spidermany.

Tvůrce má právo vytvořit svou inscenaci, vložit do ní celý svůj svět, půl osobnosti a kus života. Kritik má právo přijít, a uzná-li jeho vnitřní přesvědčení za vhodné a přiléhavé, prohlásit, že možná „někdo po zhlédnutí zatouží vypláchnout si oči savem“, polemizovat nad tím, že „si divák není docela jistý, co tady dělá, a hlavně proč to dělá třiadvacet minut“, nebo přirovnat inscenaci k „epilepticky přeskakujícímu vyprávění jen o něco málo ucelenějšímu než dort Pejska a Kočičky“. (Po konzultaci s právním zástupcem uvádím, že všechny příklady jsou zcela náhodné, a především úplně vymyšlené, protože nic takového by uvědomělý žurnalista nenapsal. A hlavně kdyby napsal a žili bychom ve světě Marca Goeckeho, měl by dávno zlámané obě nohy a tlel by v zapečetěném barelu někde na dně Orlické přehrady.)

Umělec má následně právo proklít kritika do sedmého kolene, chvíli plánovat, jak mu nepozorovaně položit pod rohožku podomácku sestrojenou nášlapnou minu nebo alespoň schovat klávesnici do skříně a zahodit klíč, a pak si říct, že tomu daný teoretik nerozumí (a klidně mít pravdu), že je zaujatý (a klidně mít pravdu) a že místo toho, aby se v reflexi jevištního díla pokoušel být analytický, či nedejbože konstruktivní, jen egomaniakálně ukájí vlastní touhu po slovní a slohové ekvilibristice (a rozhodně mít pravdu).

Marco Goecke se už k situaci rovněž vyjádřil. Řekl, že byl „hluboce frustrovaný“ po „velmi negativním hodnocení“, protože do té doby žil patrně v zemi lahodných chutí, cereálií a mléka, racionálněji si totiž takovouto reakci na recenzi Wiebke Hüster (v plném znění dostupnou zde) vysvětlit nedovedu. Následně vydal rovněž rozsáhlejší prohlášení a omluvu, která by se dala lakonicky shrnout slovy: „Omlouvám se, ale v podstatě si za to můžete, milá slečno, sama. Prohlašuji, že uznávám, že jsem podle aktuálních společenských konvencí překročil veškeré myslitelné hranice, jsem sám zděšen, ale přece mě pochopte. Vždyť já byl prakticky 17 let vystaven systematické šikaně. Jsem vlastně oběť!“

Jistě, mince obvykle mívají dvě strany, pokud však jednu zatížíte hovnem, už se tak lehce neobrátí.