Během mezinárodního workshopu Taneční kritika v mezinárodním kontextu sdílely účastnice a lektorky zastupující taneční a divadelní scény různých evropských zemí až překvapivě podobné zkušenosti s tím, jak představy ze stran veřejnosti, umělců, a možná samotných autorů narážejí na tvrdou zeď reality. A tak konečně vyšly najevo neslýchané (a také dost vtipné) příběhy o poznámkách, které nejdou rozluštit, o představeních, která se nechtěla psát, a o článcích, které raději neměly vyjít. Nebo také o probdělých nocích před deadlinem a o strašácích v podobě hvězdičkového hodnocení či požadavků redakce (ty zas už tolik zábavné nebyly). Skoro by se tedy zdálo, že tvůrčí proces kritického psaní je jako zdolávání stezky odvahy, podél které číhají samé výzvy a nečekané zatáčky, než konečně přijde ono kýžené tlačítko „odeslat“. A dost možná, že to zdání vůbec neklame…
Zvenku se ale tahle jízda na horské dráze může jevit jako poklidná procházka, která snad ani nestojí za povšimnutí. To, co pozornost naopak zcela jistě přitáhne, je výsledek. Tedy onen publikovaný text, od kterého se taky ledacos očekává. Třeba to, že nám jasně odpoví na otázku, zda je inscenace dobrá, nebo ani nestojí za návštěvu, že na nic nezapomene, a přesto nezahltí, že si nebude brát servítky, ale přitom zůstane objektivní… Je ale možné, aby toto kritická reflexe umění splnila? A chceme vůbec, aby se o to snažila? Vždyť mezi opačnými (a relativními!) póly „dobré“ a „špatné“ – ať už se to týká toho, co se odehraje na jevišti, nebo co je o něm napsáno – se nachází nekonečno možností, nuancí, tvarů a prostoru pro subjektivitu, experiment i chybování. Stejně jako se redefinují očekávání a hranice v umění obecně, tak se proměňují i v jeho reflexi. Protože kritici jsou také umělci. Ale hlavně jsou to „jen“ lidé…
Poznámka redakce: Tento text vznikl v rámci projektu Taneční kritika v evropském kontextu. Projekt je realizován za finanční podpory Evropské unie prostřednictvím Národního plánu obnovy a Ministerstva kultury.
