Kultura se stébla chytá?

Po loňském období temna plném despektu ke kultuře z jejího ministerského stolce se i sebemenší světluška jeví jako záblesk naděje. A tak není divu, že Lubomír Zaorálek je zpodobňován jako anděl spásy, a každé jeho slovo, kterým uznává kulturu jako nutnou součást lidské existence a dokonce i státního hospodářství, je velebeno a sdíleno celou komunitou.

22. 1. 2020 úhel pohledu

Lucie Hayashi. Foto: Barbora Škrobáková.

Autor Lucie Hayashi

Ti dříve narození si zakazují optimismus ze strachu z dalšího zklamání, cynikové odškrtávají dny do konce funkčního období. Naivní mládež pak čeká, kdy se zdařile volená slova promění ve skutky.

Samotný úřad totiž stagnuje dál, rozpočet je nadále napnutý, natažených rukou příliš mnoho. Nekoncepční řízení se neustálými změnami ministrů a sériovými škrty zacyklilo v řadu nedokončených projektů, teoretických, ale nikdy nezrealizovaných inovací, polovičatých analýz a vyhoření řady odhodlaných a oddaných pracovníků. Systém není možné restartovat, dokud se neodstraní viry, a tak je předčasný optimismus jistě mimo hru.

Co se ale kultuře povedlo, je argumentovat nárok na svou existenci ekonomickým potenciálem. Kreativitou, která je jí vlastní, přinést přidanou hodnotu tržnímu hospodářství, podnikovému řízení, národnímu marketingu. Umělci zahráli držitelům moci na správnou notu, když vyčíslili, jak mohou být do budoucna právě oni ekonomice prospěšní. Dokladem je podpis memoranda o spolupráci mezi ministrem kultury a ministrem obchodu ČR a zelená pro kulturní kreativní průmysl napříč Evropou.

Co se bohužel stále nedaří, je argumentace kultivace společnosti jako takové. Nutnost umění a kultury jako základního znaku vyspělé civilizace, která netráví veškerý svůj čas pouze shromažďováním kapitálu, ale věří v kvalitu života. V potřebu vštěpovat vyšší hodnoty našim potomkům, učit je rozlišovat kvalitu nad kvantitou, zážitek nad výsledkem. Dokladem je stále ve vzduchu visící nedokončený most mezi ministerstvem školství a kultury – kýžené memorandum o spolupráci. Dvě instituce natolik si blízké, že v jiných zemích sdílí společný orgán, jsou v Čechách neprostupné jako dvě strany barikády. Živé umění na ní už léta balancuje s bílým praporem, hlasitě křičí a mává všemi končetinami. Nikdy se neodmlčí, a tak může působit dojmem, že je stále živé a akční. Byla by škoda, kdyby muselo přejít k protestní hladovce. Na rozdíl od stávky železničářů si totiž málokdo instantně uvědomí, o co by byla společnost ochuzena. Podařilo-li se ale několika jedincům úspěšně vyvolat celosvětovou kampaň na záchranu planety, existuje naděje, že máme v rukou moc změnit i to, s jakými životními hodnotami budeme vychovávat další generace Čechů.

Další sloupky si můžete přečíst ZDE.