K výrazné změně došlo až v roce 2010, kdy se do čela baletu postavila Alena Pešková. V té době už měla za sebou několik dobře zahraných partií v Plzni, jenže v Liberci se setkala s mnohem složitějšími podmínkami. Tady měla k dispozici miniaturní a vybavením jednotlivých tanečníků dost nesourodý soubor, pracovní zázemí, které má k ideálu hodně daleko, živý orchestr k premiéře jednou za uherský rok – přesněji jednou za deset let – a rozpočet, který nutí k maximálnímu uskromňování. Z benefitů pro tanečníky stojí za řeč snad jenom volné vstupenky do místní ZOO. Přesto se odvážně vydala na cestu: rekonstruovala soubor a z jeho rozmanitosti udělala přednost. Pracovala s tanečníky jako individualitami – u někoho využila dobrou klasickou techniku, u jiného výrazné herecké dovednosti. Místo tradičního baletu se orientovala na taneční divadlo, v němž uplatnila vše, co mohla: tanec na špičkách, fyzické herectví, folklor… Experimentovala s využitím filmu, pracovala s hudebními skladateli a muzikanty. Náměty hledala jak v silných literárních předlohách, tak v regionálních tématech. V tom byla její dramaturgie unikátní. Nezříkala se ani známých baletních titulů, pro něž hledala nové výklady umožňující adaptaci na skromné místní podmínky. Repertoár zhruba z poloviny nesl její podpis, systematicky však také podněcovala tvůrčí ambice tanečníků zevnitř souboru. Díky tomu se v libereckém baletu radikálně proměnila atmosféra a cítil ji i divák: onu energii, hledání, víru v nastoupenou cestu. Stálo to nemalá rizika a viděli jsme i prohry. Ale bylo to napínavé, živoucí. Umělecky liberecký balet pomalu rostl, podmínky, v nichž pracuje, však nikoliv. Pořád ty nízké karty…
Liberecká partie – i s málo trumfy lze vyhrávat
Karty v libereckém baletu nebyly nikdy rozdány pro vysokou hru. Dlouho se tu hrálo „při zdi“ v duchu strategie „minimalizovat ztráty a neprohrát víc, než je nutné“. Pamatuji tady devadesátá léta a začátek nového tisíciletí. Soubor byl demotivovaný a z jeviště nešla žádná energie. Dramaturgií se stal bezbarvý kompromis. Pokusem o změnu bylo blufování a předstírání vysoké karty, jenže v roce 2000 oslovený Petr Tyc nebyl trumfovým esem pro regionální baletní soubor. Tehdy respektovaná osobnost nezávislé taneční scény se minula s provozními zákonitostmi vícesouborového divadla, a v čele libereckého baletu tak pobyl Tyc sotva rok.
Každá hra, když dlouho nechodí trumfy, časem omrzí. Zvláště, když máte pocit, že se nerozdává férově. Alena Pešková se rozhodla složit karty a odejít od stolu. Příští rundu už chce rozdávat sama a jinde.