Nekorektní recenze

Nabízím background k diskusi v článku, kde jsem na Opeře Plus výběrem některých základních pouček z materiálů a státnicových otázek z žurnalistiky z FSV UK přiblížila základní znaky publicistických žánrů (v porovnání se zpravodajstvím). Jako úplný základ by to mohlo stačit, alespoň pro vysvětlení, proč opravdu nemůžeme psát indiferentně a bez názoru, a chci se věnovat kořenům umělecké kritiky trochu víc. URL nedávám, ale najde se snadno a bude to série na pokračování.

Zdravím debatu, a jen mě tak k Vašemu příspěvku napadá, jak vysvětlíte fakt, že k jedné inscenaci mohou existovat např. dvě kvalitní kritiky, jejichž závěry se míjí? (Je přece známo, že jsou díla, u nichž se názory velmi různí. A opravdu nejen v ČR!) Jestli pak třeba předpokládáte, že jeden z autorů se mýlí nebo píše špatně? A nebo jste přesvědčená, že osobní NÁZOR do kritiky nepatří?
Je totiž pravdou, že pokud nám přijde do redakce od autora pouhý popis akce, takový "referát o dění jevišti", tak ho vracíme k přepsání s tím, že chceme cítit i jasný názor, zhodnocení a argumentaci autora. Bez toho text totiž nepovažujeme za RECENZI.
A pokud názor chceme, těžko jej odprostit od jeho nositele.
Souhlasím, že mám také ráda, pokud mohu z textu uvěřit, že se názor zakládá na zkušenostech, rozhledu, a zralosti autora a ne na jeho snídani, náladě nebo únavě, faktorech, které sice ovlivňují divácký zážitek, ale zkušený kritik by je měl umět potlačit. Přesto zůstane jeho názor osobní. A je skvělé, že dnes těch kvalitních a profesionálně podložených názorů můžeme mít více, než jen jeden. Pak je jejich případná shoda mnohem výmluvnější.

Dobrý večer, děkuji za příjemnou a podnětnou odpověď, k níž si nemohu odpustit reakci. Předně se domnívám, soudě dle stylu, jakým Filip Staněk svůj text napsal, že jeho záměrem byla spíš "recese". Jistě se shodneme na tom, že rozčíleně hřímat své subjektivní dojmy, místy krajně urážlivé, není ani "korektní" ani "recenze", což, nicméně, jeho textu neubírá na humoru, čtivosti a nutkání k zamyšlení. To mne však dovádí k pasáži, kde hovoříte o objektivitě recenzenta. Jistě máte pravdu v tom, že dosáhnout zcela objektivního názoru je v oblasti kritiky nemožné. S tím její konzument přirozeně počítá. Ale s klidem přiznat, či se dokonce hájit tvrzením, že "Časem se u každého pisatele projeví určité tendence, jeho vkus, podle kterého je dokonce možné dopředu odhadnout, jak bude na co reagovat. A když si pak přečtu jeho/její recenzi, jsem schopná si pro sebe vyvodit, zde se to mě osobně bude líbit/nelíbit", je přinejmenším zarážející, protože tím de facto poukazujete na jednu ze zásadních chyb, které se kritik může dopustit, a tím zpochybňujete jeho kompetenci. Přece mi nechcete tvrdit, že se jako čtenář/divák musím pídit po kritikově vkusu, rozpoložení, případně skladbě jeho stravy, abych se dobrala toho, jestli dané představení stojí za vidění? Protože pokud ano, pak není divu, že se dnes tolik hovoří o smyslu existence kritiky jako takové. V tom případě se totiž nemusíme obtěžovat udržováním "kvalitních" kulturních portálů a stačí si čas od času přečíst nějaký takový peprný "blogísek". Závěrem si dovoluji doporučit zalovit ve vlastních vodách a přečíst si sloupek ve třech částech s názvem "O kritice" Jiřího Havelky, uveřejněný na stránkách Tanečních aktualit. Myslím, že autor zde skvěle a naprosto výstižně shrnuje vše, co by mělo být pro každého recenzenta určující tak, aby se divadelní kritika (tak, jak vyplývá například z ankety na stránkách advojka.cz) dál neocitala v kómatu.

Ano, souhlasím s vámi, že osobní post na Facebooku nebo blog je něco jiného, než "oficiální" recenze. I zmíněná recenze by asi vypadala jinak, kdyby měla být uveřejněná na našem webu - prošla by určitou (auto)cenzurou, jelikož například vulgarity jsou nepřípustné. Na druhou stranu, o vulgarity ani tak nejde. Dovoluji si hádat, že i kdyby pan Staněk publikoval u nás, jistě by názor nezměnil, pádné a možná i břitké argumenty by ponechal... Jak sám píše, je to názor (stejně jako ten náš, váš atd.) - a asi jedině množstvím různých názorů se můžeme přiblížit k nějaké objektivitě. Jinak objektivita v recenzi je skutečně spíš mýtem, než realitou. Každý recenzent je subjekt, se svou zkušeností a vkusem, zcela se odprostit od toho je v podstatě nemožné. Co recenzi rozlišuje od běžného "líbí-nelíbí" je právě argumentace, proč si to myslíme - to dovolí nahlédnou trochu více do mysli a znalostí pisatele, a čtenář si na základě toho může vytvořit názor nejen na dané umělecké dílo, ale i na recenzenta. Časem se u každého pisatele projeví určité tendence, jeho vkus, podle kterého je dokonce možné dopředu odhadnout, jak bude na co reagovat. A když si pak přečtu jeho/její recenzi, jsem schopná si pro sebe vyvodit, zde se to mě osobně bude líbit/nelíbit.
To všechno jsem tedy v textu Filipa Staňka nalezla, proto jsem si dovolila tuto úvahu. Ale samozřejmě ještě lepší by bylo vidět v praxi, jak by čtenářstvo reagovalo na nějakou "korektní recenzi", kterou by pro nás napsal. Nejen mě by jistě potěšilo, kdyby byl ochoten u nás někdy nějakou svoji recenzi publikovat! (i když by se musel smířit s procesem editace:) Jak víte, publikují u nás i jiní aktivní umělci a je to vždy zajímavé.

Moc nerozumím tomu, jak můžete vyhledávat souvislosti tam,kde žádné nejsou,tedy až na základní fakt, že dva lidé písemně zhodnotí nějaký umělecký počin. Je to podobné jako vidět paralelu mezi překladatelem pirátských titulků, který dá své "dílo" k dispozici úzkému okruhu přátel a zájemců, a profesionálním překladatelem, který za svou práci dostane zaplaceno a divák má právo očekávat určitou záruku kvality. Filip Staněk svůj dojem zveřejnil na svém blogu, dá se tedy předpokládat, že text budou číst především lidé, kteří s ním mají nějakou souvislost. Je jeho výsostným právem zhodnotit dané představení, jak je mu libo, ostatně jistě není jediný. Je známo, že i mezi kritiky jsou tací, kteří si rádi na svém soukromém blogu neodpustí nejeden výlev, mnohdy opepřený tak, že milý Filip by ještě dlouho musel pátrat ve svém slovníku vulgarit, aby se jim vyrovnal. Naproti tomu Taneční aktuality a jiná kulturní média jsou financována z veřejných zdrojů, mají sloužit lidem k lepší orientaci v kulturním dění. Otázka, zdali se recenzent může uchýlit k subjektivnímu názoru, případně psát tak, jak mu ústa narostla, tedy snad není předmětem, který by měl někomu vůbec přijít a mysl.